DMD č. 9. pro 9. 4. 2023. Téma: Vrásky z lásky

Pivo dnes?
Ivan střídavě hleděl na zprávu od Lyndy a čtrnáctku v kalendáři a prožíval dilema.
Dneska nemůžu, odepsal nakonec a vypravil se do pekelného chřtánu nákupního centra.

"Ty vole, nazdar!"
Ivan se ve frontě na kytky připojil k Sašovi.
"Jestli ulovim oschlý gerbery, bude to úspěch," zhodnotil Ivan situaci. "Se všichni totálně posrali, ne?"
Saša přehlédl tváře mužů, vrásčité a zešedlé zoufalstvím, a mlčky přikývl.

"Ahoj miláčku!" Ivan vítězoslavně napochodoval do obýváku a zamával povadlými karafiáty.
"Tys něco proved?" zeptala se podezíravě Líza.
"Ne, proč?"
"No že neseš kytky?"
"Je Valentýn!"
"Aha. To jsme radši mohli jít na pivo."

Další zprávu našla v kapse hábitu krátce po snídani. Opatrně papírek rozložila.
Oprav si ty líčidla!
Otočila ho.
(A hlavně s nikým nemluv)
Odfrkla si. Tohle četla od rána zatím jen asi padesátkrát. Zapadla do nejbližší koupelny. I v poloslepém zrcadle viděla, že má barvu rozpraskanou jak stoletou omítku, nejspíš od snídaně. Jenže to by musela jíst polévku brčkem. Rychle líčidlo zase rozetřela do relativně rovnoměrné vrstvy a vyběhla zpátky na chodbu.
"Kde si byla, Gumo?" Harrow nervózně poklepávala nohou: "Na minutu tě pustím z očí…"
"Taky tě mám ráda, můro," zašklebila se Gideon.
Barva se znovu zvrásnila a popraskala.

Budík zazvonil a já jsem vystřelil z postele. Dvojčata měla den otevřených dveří ve školce a to pro mě bylo samozřejmě důležitější než práce. Cestou do koupelny jsem zaklepal na patnáctiletou Charlie. "Vstávej, zlato! Škola."
"Hmmmfff," ozvalo se neurčitě z druhé strany.

V koupelně jsem se při čištění zubů podíval do zrcadla a nevěřil jsem vlastním očím. Kdy se tohle stalo? Vypadal jsem najednou jinak...
"Co se tak prohlížíš, Ryane," ozvalo se od dveří.
"Nezdá se ti, že jsem starej?" zeptal jsem se Anthonyho.
Políbil mě na tvář. "Za 20 let života se mnou a po třech dětech...? Ani ne."

Charlie nevěřícně odstoupil. „To myslíš vážně? Oficiálně?“

Lucius vážně přikývl. „Ano.“

„No skvělý. Proč neponížit rodinu Weasleyů ještě víc, co? Proč nedat najevo, že má Malfoy svoji vlastní, draze zaplacenou děvku.“

Lucius nechápavě potřásl hlavou. Vůbec nechápal, co tím Charlie myslel. Vždyť za ním přišel proto, že konečně mohou být spolu a navázat tam, kde skončili. „O čem to mluvíš?“

„Celé roky jsi mi posílal peníze. Tajně. A teď jsi tady. A jen proto, že mám pro tebe slabost, jsem to neviděl hned na začátku. Ale neboj se. Všechny peníze ti vrátím do posledního centu,“ zavrčel a rázně zabouchl dveře.

Sophie měla Howla nesmírně ráda, občas jí ale vytáčel k nepříčetnosti.
"Jak, nezaplatil jsem zelinářovi?" zvolala. "Chceš, abychom byli bez cibule?"
"Tak zaplatíme příště..."
"Já z tebe vyrostu. Vidíš, tady jsou ty vrásky!" ukazovala. Už si ani nebyla jistá, jestli je způsobila její magie nebo stres.
"Ale má drahá nejmilejší, já nejsem jenom čaroděj! Já jsem i archeolog!"
"O tom tedy slyším poprvé."
"Jako správný archeolog, čím jsi starší a čím máš víc vrásek, tím více se mi líbíš!"
"Chceš říct, že jsem vykopávka?"
"Chci říct, že tvé vrásky z lásky oceňuji! Dávají ti charakter!"
Povzdechla si. "Ale zelináři zaplať.

Adam s bardem kráčeli úzkou polní cestou. V tom se ale zpoza kopce vynořila známá postava v brnění.
"Nejste vy otec Jiřího a Anežky?" vyhrkl Adam.
"Ano, jsem to já," odvětil rytíř.
"Myslel jsem, že jezdíte na koni," znejistěl Adam.
"Jezdil jsem. Ale pak jsem ho někde uvázal a zapomněl jsem kde," vysvětloval otec. "Ale ty děti mi teď dělají vrásky. Člověk jim dává všechnu svou lásku a péči, a oni mu ji ani trochu neopětují. Jen dělají problémy. Krále provdali za čarodějnici, spálili roucho a pohrozili lesovraždou. Nebo tak něco, já si ty hrozné zvěsti radši ani pořádně nepamatuju."

Nikdy jsem se necítila tak živá jako teď. S tebou.
Zpívá se Láska bázeň vyhání. Ale čím víc tě miluju, tím víc mě svírá strach. Bojím se o tebe. Bojím se o sebe. Bojím se o nás. Co když někdy tenhle krásný sen skončí? Co když se ti něco stane? A já to pak nezvládnu?
Nebo, což je možná ještě horší, co když jednoho dne zjistíme, že už si prostě nemáme co říct? Že jsme se pomalu, den po dni, začali odcizovat, až se jednou ráno probudíme a budeme si cizí.
Může vůbec láska přetrvat roky, hádky, sobectví? Smrt?
Doufám….

Brahmi, ženšen, šípek, yerba maté, pořádná dávka vzteku a magie.
Obejít chatrč, zabezpečit ji kruhem ochranných pastí. Vyčerpaně se vrátil dovnitř a podrobil svůj příbytek důkladné inspekci. To stvoření – ona – se důkladně zabydlela.
V přístěnku našel nový stůl, své křeslo, knihy, svitky, krystaly, poznámky psané nejprve nejistým, posléze zručným rukopisem.
Na noc se nevrátila. Měl čas na čtení a přemýšlení.
Proti své vůli pocítil obdiv. Kdyby jen tušil… mohl ji učit, vést, starat se o její talent. Byla by jako dítě, které nikdy neměl. Mohl by…
Milovat?
Svraštil čelo.
Zbytečné myšlenky.
Stalo se, co se stalo.
Teď ji musí zabít.

"Pane domácí, vaše žena umí vařit výborně," pochválil jsem večeři.
"To jo, proto taky tak vypadám," zasmál se pan domácí.
Paní domácí vyšla a zeptala se svého muže: "Copak je, miláčku, vadí ti tvé bříško?
To jsou vrásky z lásky. Já miluju vaření a ty mé jídlo."
Maminka si postěžovala: "Já mám také vrásky z lásky k dobrému jídlu."
"Nestěžujme si, už nám není dvacet a nemusíme si hledat životní partnery," navrhl pan domácí.
Všichni jsme souhlasili, a paní domácí za chvíli přišla se zákuskem - ovocnou nadýchanou domácí buchtou.
Každý jsme si dali kousek, rozloučili jsme se a šli spát.

Toho rána byla slečna Inkognita tak krásná, že se na ni zrcadlo nemohlo vynadívat.
Učesala si vlasy a dotkla se štíhlým prstem, modrým od inkoustu, tenké vrásky na čele.
„Tahle je první,“ řekla zrcadlu. „A další přijdou. Láska je i starost a strach. Že se promění v myšku a Mína se splete. Nebo v mlhu, a vypaří se ve slunci. Že se zamiluje do jiné…“
Zrcadlo se rozhořčeně zalesklo.
„Jenom žertuji,“ pohladila je slečna Inkognita. „Nestěžuji si. Má to tak být. Láska i starost, radost i vrásky“.
„Miluji tu první, a budu milovat všechny další,“ řeklo zrcadlo hlasem pana Grenadina.