DMD Bonus č. 4 pro 13. 4. 2023. Téma: Stát na ramenou obrů - polemika

Pořadatelé sportovních událostí řeší praktiky, k nimž poslední dobou dochází v hledištích.

„Nevadí mi, když se vrabec posadí na hlavu zebře, aby viděl,“ popisuje situaci jezevec. „Ale představte si, že před vámi sedí gorila, které se na ramena postaví dobře rostlý kozel. To abyste se sami vypodložili třeba žirafou.“

Takové jednání se nelíbí ani pořadatelům – kvůli němu totiž často dochází k poškození sedaček. Uznávají však, že pro drobnější živočichy toto řešení může být vhodné.

Podle hraboše musí místa k sezení divákům všech velikostí zajistit právě organizátoři.
„Jinak se nemohou divit, že i my zatoužíme chvíli na někoho shlížet svrchu,“ vysvětluje.

Pokud chceme dosáhnout rozvoje za limity lidských možností, nezbývá nám než odvrhnout striktní myšlení našich předchůdců.
Byl to Newton který lidstvo připoutal k zemi zákonem gravitace. Bez Newtonova zásahu do našeho přirozeného vývoje by lidstvo už dávno dosáhlo oblak. A Newton nebyl jediný. Bez Einsteina bychom už dávno sestrojili perpetum mobile a s ním neomezenou energii. Říkáme, že nikdo si nevybírá rodiče, ale bez Mendela a jeho dědičnosti by opak byl pravdou.
A proto musíme vtrhnout do knihoven a univerzit a srazit tyto modly vědeckého dogma v prach. Jedině až lidstvo zapomene tyto okovy, které ho svazují, bude skutečně volné.

Před čtyřmi lety, když jsem ji poprvé držela v náruči, byla maličká. Takový trpaslíček.
Je naším údělem takové nosit a chránit a vést k tomu, aby dohlédli dál a natáhli se výš, než jsme kdy dokázali my.
Jeden by řekl, že budou stát na ramenou obrů.
Ale není snad snem každého učitele, aby jej jeho žák překonal?
Není ve skutečnosti přáním každého rodiče, aby to bylo jinak? Aby nakonec z dítěte vyrostl obr, vedle kterého se bude rodič, na jehož ramenou stojí, zdát jako pouhý trpaslík...

A tak můžeme spolu s klasikem říct - on(a) musí růst a já se umenšovat.

People might be excused to think all of the great feats of magic have already been achieved in antiquity, the Professor used to say. All the artifacts we tend to look for have been created and often rest in archeological digs.
But that doesn't mean that we can't make things even greater than those, whether we actually build on what was, or decide to blaze our own trail.
After all, when the giant, whose shoulders you're trying to stand on, is long dead and buried, that gives you a worse vantage point on the problem you are trying to solve.

Zkrotit si obra a následně se na něm nechat svést? Proč ne!

Každý z nás chtěl poznat něco šíleného. A proč ne tohle?!
Dle dostupných informací je to jedna z nejsilnějších věcí, které existují.
Ano, můžete u toho umřít... Můžete se zranit... Ale!

Jen ta šance něco takového zažít jistě každého naláká k tomu, abych chtěl vědět víc, jak takové možnosti dosáhnout.

Jistě ano, můžeme se setkat i s odpůrci. Ti vždy budou... Ale tak co!? Nic! Ta volnost, vítr ve vlasech, neřeknete na to ano!
Pro ženské pohlaví to může být i příjemné stáním na pořádném kusu může! Fascinující.

„Ti licoměrní hlupci!“ pěnil Stannis, když skončilo vyjednávání s lordy Bouřlivých krajin. „A ještě mají tu drzost mi předhazovat Roberta!“
„Milovali ho,“ zkusil situaci uklidnit mistr Cressen. „Za jeho vlády království žila v míru a prosperitě.“
„To byla stěží jeho zásluha! Zdědil bohatou říši vybudovanou Maekarem, pátým Aegonem, druhým Jaeharysem. Dokonce i Aerys vládl dobře, než ztratil rozum. Královská pokladna byla tak plná, že i Robertovi trvalo deset let, než všechno rozházel za víno a děvky. A teď? Dluh šest milionů zlatých dragonů a království v rozkladu! Kdepak, mistře. Robert říši žádnou prosperitu nepřinesl, jen zničil, co jeho předchůdci vybudovali!“

"Zdirade, trefíš zpátky?"
"Neboj, nemůžeme zabloudit."
"Tady se mi to nezdá."
"Pojď tudy."
"Blázníš? Tohle nevylezu."
"Víš co, Tabito? Stoupni si mně na ramena, já se zvednu a budeš nahoře."
"To myslíš vážně?"
"Jistě. Jsem na to dost vysoký a silný. Logicky, dáma si musí stoupnout na ramena mě, ne naopak."
"Gentleman by dámu netahal na tak divoká místa."
"Proč by ne, přece neprožijeme celý život v salónním prostředí."
"Ovšem lození po tvých ramenou je už za hranou."
"Není."
"Zdirade, někdo z nás dvou musí mít rozum. Pojď, sestoupíme dolů, půjdeme oklikou, ale bezpečněji. Jako vůdce jsi se tedy nevyznamenal."

Vy tedy tvrdíte, že kdo chce dohlédnout daleko, musí se postavit na ramena obrů. Zajímavé.
A jako nepopiratelný muž činu samozřejmě také na ramenou obrů sám neochvějně stojíte, metaforicky řečeno.
Ale uvažoval jste ve svojí honbě vyšplhat se na obří ramena o tom, kde stojí onen zmíněný obr? Jste si jist, že ten váš obr nesedí po prsa v říčním bahně v našem městském přístavu, anebo nechrápe někde v jeskyni pod horami Beraní hlavy?
Děkuji, já se raději postavím na vrcholek pěkného vysokého kopce. Anebo ještě lépe, do koše toho úžasného zařízení, pod jehož nosným pytlem Leonardo právě zapaluje kahan.

„Prečo by som mala stáť akurát na ramenách obrov? Absolútne neuvidím viac než oni. Však sa pozrite na Malíčka. Vysoký ako desaťposchodová budova. Efekt, že keď si ma položí na rameno, uvidím viac než on nie je absolútne možný. A to nie kvôli mojim krátkozrakým očiam, ale moja hlava mu nebude siahať ani po bradu, čiže jeho oči budú stále vyššie. To si ma môže rovno strčiť do vrecka na kabáte, alebo na hlavu, nech mu vši povyberám, kebyže dáke má."
Malíček bol nahluchlý, tak aj toto začul v divnej podobe a začal mi oponovať:„Kde ti ja mám vši?“