DMD č. 15. pro 15. 4. 2023. Téma: Bujaré strkanice

My, atomy argonu, hrajeme roli klíčovou. Nahradíme v komoře vzduch o atmosférickém tlaku. Nic proti kolegům dusíkům, kyslíkům a ostatním, ale jsou na tuto práci příliš rozverní. Nedělají nic jiného, než že se hihňají a co deset nanometrů pošťuchují. S takovou, pánové, byste se daleko nedostali. Proto my přicházíme v podstatně nižší koncentraci a podrobíme se odtržení elektronu. Stanou se z nás ionty a radostně se rozeběhneme ve směru elektrického pole. Kdeže končí naše dráha? Správně, v terči. Vyrazíme z něj atomy kovu a s pocitem dobře vykonané práce sledujeme, jak padají na vzorek. A vrstva pokovení roste a roste.

Dnes jsme měli první volný den. Mladýmu se konečně začalo objevovat normální peří, a tak jsme ho mohli odlifrovat do školky a vyrazit na lov společně.

To byste neřekli, jak taková jednoduchá věc může jednomu chybět. Už není nutné šup šup rychle něco urvat, frr zpátky, a příště se vyměnit. Takhle se dá spolupracovat, nahánět ryby jeden druhému, mít prostě i trochu zábavy.

Najedení, šťastní, a spokojení jsme s ženou vyskočili na břeh a vydali se pro naši ratolest. Ale očividně jsme dneska nebyli jediní. Z té strkanice a veselého štěbetání zaléhají uši, ale nám stačí jen zavolat. "Tady, prcku!"

Charlie zíral. Hleděl na Luciuse, jako by ho viděl poprvé. Vážně to řekl? Opravdu se mu chtěl omluvit? Co se stalo, někdo ho trefil matoucím kouzlem?

Probral ho hluk za zády. Cukl sebou a rychle se otočil za vrčivými zvuky plnými praskání ohně. Musel se usmát. Dračí mláďata se vehementně prala o posledního pečeného ježka. Strkala do sebe, mávala křídly a snažila se jeden druhého poprskat jiskrami.

Stále usmívaje se obrátil k muži, který trpělivě čekal za plotem.
Vzápětí se ocitl na zemi, chechtal se a snažil se dostat jedno mládě ze sebe.
Ohrada očividně nebyla vhodným místem na rozhovor.

Vyběhnu z domu. Černé linky mizí, bolest se ztrácí.
Vím, že je zle. Vím, že ho mám v sobě. V mysli.
Kde je Gonny, když ho potřebuju? Vím jak na něj, jen-
Zapomeň, zasyčí stvůra ve mně. Nikdy ti nedovolím, abys to prozradila!
Odvrátím mysl od strážců. Nemyslím na nic.
Kdosi do mě vrazí. „Vypadáš smutně, holka!“
Odhodí mě stranou, kde mě odstrčí další ruka. „Pojď s náma, Béďa se loučí se svobodou!“
Barevné čepičky, trumpetky, třpytivé girlandy. Rozjařeně mě postrkují.
Lítám mezi nimi jak loutka, bez vůle, bez odporu.
„Napij se!“ přistrčí mi jeden láhev k ústům.
Zvednu ruku.

Trochu rozcuchaná dívenka s moderně střiženým účesem ještě nevnímá svou krásu. Ale uvědomuje si, že neposlechla. Četla si, místo aby poklidila a došla pro vodu. Pootevřená knížka ji obžalovává. Ale četba je tak lákavá... Těžko odolat. Myšlenky a pocit viny se v ní bujaře strkají. Tíží ji svědomí. Lituje toho.

Sepne ruce před tělem. Zavře oči. Ještě se jí pod víčky přehrává čtený děj, ale snaží se soustředit na modlitbu. Upřímně prosí za odpuštění. Ví, že ji Bůh odpustí, vždyť ji miluje.

Honem. Rychle splní všechny úkoly. Pak si zase bude číst. Ta představa se zrcadlí v jejím nepatrném úsměvu.

"Kolik máme času?"
Jorcha se rozhlédla, jakoby hledala pomoc: "Necelý týden, ale cesta je nejmíň na čtyři dny."
"Vyrazíme hned a cestou můžeme vymýšlet plán," začal se sbírat Oktar.
"Fleuriot bude pěkně nasranej..."

"Tentokrát nepůjdeme žádnou zkratkou."
"Jestli budete prudit, já na to seru, " vyprskl Oktar, "zachraňujte si Ježka sami. Konečně, jestli to bude moc horký, já za něj kejhák nasazovat nebudu."
"Já tedy taky ne," přitakal Fleuriot.
"Poserové... Zasraný poserové, a co ty?" vykulila na mne Jorcha..
Nevím co říct, tak mlčím a zírám jí na kozy pod propocenou košilkou.
"Pche!"
Strčí do mě až jsem odletěl do pangejtu...

Mezi vypulírovanými fasádami Starého Města se začarovaný dům vyjímá jako vrána mezi pávy.
Oprýskaná omítka, načmárané klikyháky přes zatlučená okna. Nejsou to obyčejná grafitti. Z odpuzovací síly magických znaků se ježí chlupy.
Evžen se musí soustředit, aby se dostal blíž.
Nemluvit, neohlížet se. Důtklivá rada hadího muže.
K otevření stačí jednoduché zaškrábání.
Ihned zjistí proč.
Uhnilé propadlo těsně za prahem odhaluje hlubokou jámu. Na dně rozezná zvetšelé pozůstatky předchozích neúspěšných vetřelců.
Přenese se přes díru liščím skokem.
Vzápětí jím neznámá síla tvrdě mrští proti zdi, sotva stačí zatnout zuby, náraz a letí zpátky, další poryv ho smete rovnou do jámy.

Z adaptačního kurzu nebyli Pažout s Horáčkem zrovna šťastní, Horáček povídal, takových cizích lidí, radši bych se adaptoval jenom s tebou, Pažout souhlasil, Horáčku, adoptovat chci jedině s tebou, a Horáček řekl, hele, mám sluchátko, do sluchátka povídal, prosím, my bychom potřebovali, aby všichni ostatní byli třeba trpaslíci, a sluchátko řeklo, dobrá, ale pak mě vrátíte Šebestové, a když proměnilo třicet budoucích zámečníků i učitele Kolíska v sádrové trpaslíky, dodalo, nestrkejte do nich, ať se nerozbijí, a Pažout řekl, kdepak, jenom do Horáčka, strčil do Horáčka, ten spadl na postel, a tam se dál strkali, ale mně naštěstí došla slova.