Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Co si o tom myslíte, paní Havránková?"
"Myslím, že oranžový melír ve vašem věku je nehoráznost."
Paní Vonásková zalapala po dechu. "No jestli si myslíte, že vám ta trvalá sluší, tak jste vedle jak ta jedle. A ten melír mi dělala vaše Miluška."
"Trvalá vypadá důstojně a naše mladá neví, co dělá," promptně pomluvila vlastní vnučku paní Havránková.
"S trvalou vypadáte, že vás chystají do rakve," kontrovala paní Vonásková.
Teď zalapala po dechu paní Havránková, ale nenapadla ji dost jedovatá odpověď.
Kadeřnice Málková vyděšeně sledovala hádku obou dam, ale v žádném případě neměla chuť zapojit se do té bujaré strkanice.
Baletka začala jako povídka do sosácké Padesátky. A protože tahle drabblokapitola má pořadové číslo padesát, je načase dovést Jelizavetin příběh ke konci. Díky všem, kteří četli a zejména těm, kdož si našli čas i na komentáře. V závěrečné poznámce najdete třetí historické okénko, nějaké ty zdroje a taky, doufám, že nikoli v rozporu s pravidly, reklamní okénko. A protože duben se ještě neloučí, neloučí se ani Zkušenost exilu. Ještě dnes se proto můžete těšit na start nového seriálu.
Caracas, Venezuela, březen 1956
Přepestře roztančené ulice, muži, ženy, odrostlejší děti, dlouhé průvody s nádhernými vozy. El Carnival.
František se roztančenými davy proplétá mlčky. Černý kabát a zachmuřený výraz tu vyčnívají přímo bolestně. Ještě pořád vede soukromou baletní školu, ale už dlouho pomýšlí na její zavření. Dlouho? Od její smrti. Její matka zemřela v létě, a pak Líza... Nechtěla by, aby skončil. Oba té škole tolik obětovali. Ale teď se jeho život rozbil a on– někdo mu poklepe na rameno. Neznámý mladík. Ukazuje na průvod. František se zarazí, pak kývne, usměje se a vydá se za ním. Tohle by udělala Líza, pomyslí si ještě.
Třetí historické okénko aneb Jak to bylo doopravdy
J. N. Nikolskaja odešla z Národního divadla v r. 1925, a poté na nějaký čas opustila ČSR. Tančila na různých scénách ve Francii (např. v pařížském Folies Bergere), v Anglii, v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, v Itálii nebo v Řecku. V roce 1927 se rozvedla se svým druhým manželem Felixem Cámarou. V letech 1930–1932 byla sólistkou baletního souboru Královského operního divadla v Káhiře. V roce 1932 se vrátila do Prahy a hned v příštím roce se stala primabalerínou Národního divadla. Tuto pozici pak zastávala až do roku 1941. Podílela se i na choreografiích jednotlivých představení. Současně tancovala ve Vinohradském divadle, ve Varieté a společně s tanečníkem (a svým milencem) Andrejem F. Drozdovem vystupovala na baletních večerech. Od roku 1933 vedla baletní přípravku Národního divadla. V témže roce uskutečnila úspěšné turné po USA. V letech 1937–1945 zastávala v Národním divadle funkci baletní mistryně, v letech 1940–1945 byla hlavní choreografkou. Hostovala v kladenském, brněnském, plzeňském a bratislavském divadle, uskutečnila několik tanečních turné po Evropě. Hrála v několika československých/protektorátních filmech. Během druhé světové války vystupovala se svojí skupinou v Říši, byla členkou organizace Vlajka. V květnu 1945 odjela se svou matkou a částí svého baletního sboru do Jižní Ameriky. Usadila se ve Venezuele, kde vedla soukromou baletní školu. Zde se pravděpodobně znovu vdala, a to za Františka Karhánka, svého bývalého žáka a kolegu. Zemřela před 29. listopadem 1955, pravděpodobně ve venezuelském Caracasu.
reklamní okénko (nejen) pro milovníky Zkušenosti exilu
Od minulého DMD vyšla tahle kniha.
Neumíte rusky? Chcete raději knihu s obrázky? Nezoufejte, vyčkejte :) Už tenhle podzim vychází česká, rozšířená, mírně upravená verze s obrázkovou přílohou navíc. A pokud na tuhle téměř sedmisetstránkovou brožurku nemáte v knihovničce místo, nezoufejte a vyčkejte – krátce po vydání tohoto českého překladu bude veřejnosti zpřístupněna i internetová databáze.
Je vám to málo? To je dobře, protože od začátku září do poloviny listopadu proběhne v Praze v budově Akademie věd na Národní třídě výstava o lékařích, přírodovědcích a technicích z řad emigrantů. Budete v Praze? Přijďte, bude to stát za to (aspoň doufám) :)
konec reklamního okénka
Poté, co purkrabí Chotek otevřel Královskou oboru veřejnosti, stala se oblíbeným místem nedělních vycházek.
Oné neděle se tam tísnily celé davy. Pestré dámy v kuželovitých, vysoko utažených šatech, s paraplíčky a rafinovanými kloboučky vroubícími tváře, pánové v tmavých fracích, s cylindry a špacírkami. Všichni v napjatém, radostném očekávání. Na mlýnském náhoně se měla projet nově sestrojená paroloď.
Zčistajasna však nebe úplně potemnělo. Spustil se takový liják, že nastal doslova hromadný úprk.
Tedy, bohužel neutekli všichni. Kdosi stihl ukrást pokladnu s vybraným vstupným, které mělo pokrýt náklady.
Zklamaný vynálezce Josef Božek po takovém krachu navždy zanevřel na experimenty s parním strojem.
Josef Božek, dost pozoruhodná postava v dějinách české vědy a techniky, měl tehdy za sebou už pokus s modelem parníku na jezírku ve Valdštejnské zahradě a dva roky předtím předvedl ve Stromovce úspěšně i parní vůz (něco jako kočár poháněný parou, tedy jakýsi předchůdce auta, ale přes úspěch oné akce tudy cesta dál nevedla). Ale tohle tedy byl konec. Místo toho se Božek věnoval vodárenským čerpadlům a také výrobě vagónů pro koněspřežky.
Někdy holt stačí málo - počasí je prevít a lidi bohužel ještě víc.
Tradičně jste mohli být na našem (a pravděpodobně i na všech ostatních) pracovišti svědky pátečního hromadného "úprku" z úřadu. Pravidelně těsně před půl druhou začala vznikat fronta u kolotoče s elektronickým docházkovým systém. Vteřinu po půl jedné už to začalo pípat a kolotoč se točil jak splašený.
Úpravou pevné složky pracovní doby se to změnilo. Najednou je možné v pátek odcházet již v pravé poledne.
Když nastal první pátek po změně, stálo to za to. Ti z nás, kteří zůstávali na úřadě, se šli podívat na nadšeně se k sobě tulící dav kolegyň odpočítávajících u kolotoče poslední vteřiny do dvanácté.
Kolotoč je otočná závora, která se aktivuje až přiložením docházkové karty.
Já, byť bych hodiny na to dokázala nadělat snadno, většinou končím kolem jedné, takže jsem o ten pohled ochuzena. Ale holky, co se vrací z oběda, vždycky vypráví, jak je těžké se skrz ten dav probojovat dovnitř :D
Tak jsme se rozhodli využít toho, že je o víkendu hnusně a vzali jsme dítě na bazén...
"Pojďme do vířivky," pronesla paní, která stála s rodinou vedle. My už jsme seděli vevnitř a s Tomem jsme na sebe překvapeně pohlédli. On měl dítě na klíně a i tak byla vířivka narvaná k prasknutí. Zbytek rodiny se asi nechtěl mačkat, tak se paní usadila na místo vedle mě sama.
"Jeee, to je hezký chlapeček!" zvolala na celý bazén.
"Děkujeme."
"Umíš plavat, zlatíčko?" křičela dál a gestikulovala u toho tak, že mě skoro obtiskla do obložení.
"Jo," odpovědělo dítě stydlivě s tváří schovanou u Toma na prsou.
Paní se vesele zasmála. "Jsi šikula!" zvolala a opět do mě strčila.
Na tohle téma mě fakt nenapadlo nic aspoň trochu originálního. Nechala jsem si to uležet v hlavě a na bazéně přišla inspirace sama. Rozhovor pokračoval ještě chvíli - respektive paní ještě chvíli nahlas vesele vykládala a natahovala se po dítěti, kterému to bylo dost nepříjemné, tak jsme se nakonec zvedli a odešli. Já už byla dost slisovaná, takže jsem byla fakt ráda... :D
Bosie (nadšeně): “Oscare, ten je… vážně velkej.”
Oscar: “Co jsem říkal?”
Bosie: “Měl jsem za to, že přeháníš. Irové pořád přehánějí.”
Oscar: “Tyhle věci bereme vážně.”
Bosie: “God bless. Můžu se už na něj vrhnout?”
Oscar: “Trpělivost! Máme na to celou noc.”
Robbie (natahuje krk a hopsá Oscarovi za zády): “Nechcete uhnout, ať se taky podívám?”
Bosie (odstrkuje Robbieho): “To určitě!”
Oscar: “Bosie, dělit se je slušnost!”
Robbie (odstrkuje Bosieho): “Práva malých lidí!”
Bosie: “Proč mám být slušný zrovna na tohle?”
Oscar: “Protože mám narozeniny a přeju si to!”
(S těmi slovy Oscar nakrojí největší dort, co kdy Londýn spatřil)
Ve skutečnosti nemám tušení jestli byl Robbie malý nebo ne. Pro účely této drabble ale je.
Práva malých lidí!
Utíkal směrem k náměstí. Občas se ohlédl, ale nikoho neviděl. Neodvážil se zpomalit, tušil, že ho nepřestali pronásledovat.
Na náměstí se překvapeně zadíval na dav lidí. Hlava na hlavě a všichni v kostýmech a maskách. V duchu se zaradoval.
Dva muži v černých oblecích s nevolí sledovali vlnící se dav masek. Lidé se vzájemně strkali a vesele na sebe volali.
Brzo ráno bylo náměstí prázdné. Všude se válely odpadky, stržené barevné masky a kusy oblečení. Jen u kašny leželi dva muži v černém. Zdálo se, že vyspávají kocovinu, ale on znal pravdu. Schoval nůž a pomalým kokem z náměstí odešel.
Opět univerzum SW: the Clone Wars a kapitán Rex. Inspirací byla bitva na Umbaře a zbloudilá myšlenka, co kdyby někdo střelil Codyho, který by velel místo Waxera.
smrt
„Všichni zastavte palbu! Střílíme do vlastních řad! To nejsou Umbarané, ale klony!“ běžel skrz řady vlastní 501. legie směrem k nepříteli, z hlavy strhl vlastní helmu. Vrhl se po prvním protivníkovi, kterého uviděl, nešetrně stáhl jeho helmu. Dívala se na něj vlastní tvář.
„Podívejte! Jsme všichni klony!“ Rexův hlas se nesl bojištěm.
Klony začaly sundávat vlastní přilby.
„Kapitáne, našli jsme velitele čety. Je to komandér Cody, ještě žije.“
Rex nečekal, rozběhl se.
Krell nás neposlal do žádné bujaré strkanice, donutil nás bojovat s vlastními bratry, padl u Codyho na kolena.
Stisk ruky.
Krell zaplatí vlastním životem, zavřel komandérovi nevidoucí oči.
There were advantages to being tall, and those compounded when a youth spent drawing a bow and swinging a sword gave breadth to the shoulders. So a weaponless brawl was a fine place for Guy.
“Oi!” The owner of the booming voice stood above the rest of the crowd, easily as big and broad as Guy was. The difference was, a charmingly broad smile was spread across his face. “Pick on someone yer own size, why doncha?” Little John bellowed.
A less charming grin spread across Guy’s own face. “Have at you!” he barked. Fists flew with joy and abandon.
