DMD č. 15. pro 15. 4. 2023. Téma: Bujaré strkanice

Drobná závada na překládacím zařízení měla dalekosáhlé následky. Konfederační generál sice svou matku moc nemusel, ale urážet se nenechal a než ke stolu přiběhla Orn s vysvětlením, zvedl se a plnou silou strčil do generála republikového.
„To odvoláš, ty smetáku.“
Champbacca si za jiných okolností hospodské strkanice celkem užíval, ale teď tomu jaksi chyběla ta obvyklá bujarost. Teď to byla čirá tragédie, a tak se držel zpátky a zatím obličej svého protějšku se židlí neseznamoval.
Jenže okolní stoly to vzaly jako podnět k zahájení vlastních strkanic a i když většina byla spíš komická, odpočet do prvního výstřelu zahájily úplně stejně.

"Já!"
"Ne, já!"
"Já první!"
"Na všechny se dostane," řekl Marek, zatímco na talíř nandával kus bublaniny.
Táborová olympiáda skončila teprve před chvílí. Markův oddíl získal nejvíc bodů a to taky znamenalo sladkou odměnu. Takže teď se všichni strkali a snažili se ukořistit alespoň kousek, i když je Marek ujistil, že tu buchtu rozkrájel tak, aby vyšlo na každého. Někdo do něho strčil. Někdo ho kopnul. Někdo jiný mu stoupl na nohu. Petr postával poblíž a pozoroval tu divou zvěř.
"Bacha, ať tě taky nespořádají!" zavolal se smíchem a Marek po něm hodil vražedným pohledem.
Aby Marek nakonec nespořádal jeho.

Od doby, co získala stříbrnou magickou knihy, se zdá slečně Verisové jeden a ten samý sen.

Stojí na prosluněné louce. Vánek příjemně nadnáší její hnědé vlasy a zpěv ptáků se rozléhá okolím. Na konci louky roste statný dub, který majestátně vyzdvihuje korunu k nebesům. Cítí se šťastně. Poté však oblohu rozdělí blesk, obloha potemní a začne pršet. Pokaždé vzhlédne k obloze. Najednou je sama, opuštěná uprostřed bujarých strkanic okolního davu, který se z ničeho nic objevil. Tolik zvuků, tolik zmatku, tolik bytostí a jí si nikdo nevšimne. A pak, když uslyší ozvěny zvonů, přestane existovat a stane se součástí davu.

„Bereš na sál papouška? Tobě muselo hrábnout!“ James v kapse zuřivě mačkal golfový míček, zatímco Sirius s Edwardem klidně postávali vedle klece. „Veterina! Tak se říká místu, kde operují zvířata.“
„Už jsi zkoušel najít veterináře, co vyndá papagájovi z dvanáctníku SD kartu?“
„Co?“
„Šňupálek. Během hašišový žravky spořádal kromě pytlíku burizonů i 30 giga dat z průmyslový špionáže v koncernu Philips. Kriminálka ho chce jako svědka.“
„To je apríl, že jo?“
„Ne.“
„Edwarde, řekni něco!“
„Premedikace už proběhla.“
„Fajn! Strčte si toho ptáka někam, hlavně ať to nikdo nevidí!“
„To byl plán. Sice až na večer, ale –“
„Dost! Ven! Oba!“

Protesty se šířily a bouřících se lidí přibývalo.
Chceme zpátky život! křičeli, strkali se, někdy i za bujarých oslav, protože potomci některých národů nezapomněli na své kulturní dědictví a každé shromáždění pojali jako příležitost ke svátku.
Lidem to navzdory přesvědčení vlády nebylo jedno.
"Zdá se, že k naprostému potlačení citů vůči potomkům ještě nedošlo," zahloubal se jeden z Lockwellových kolegů.
"Gebauři ovšem dali jasné instrukce, a ty jsme dodrželi. Naprostá prenatální izolace, kulturně podmíněná výchova založená na separaci, výlučné krmení umělou formulí. Mělo to přece fungovat, alespoň podle nich."
Lockwell se usmál.
"Na lidstvo si zjevně zadní pošahaní mimoušové nepřijdou."

"Konečně to přivezli!" křičeli báby.
Všichni vylezli ze svých brlohů, stanů a jeskyní.
"Dělejte!" zařval jsem na děti. "Boty jsou pro sraby. Kdo chce jíst, běží i bosky!"
I přes veškerou snahu jsme se k vozu dostali poslední. Zkusil jsem se prodrat silou do předních řad. Byla to magie pohybu. Čím víc jsem se strkal dopředu, tím rychleji jsem se ocital zpátky na okraji. A do toho ten krutý babský smích.
"Chceš jíst?" houknul jsem na nejmladšího. "Tak se drž!" Rozmáchnul jsem se a mrštil jím přes hlavy davu.
Dopadnul doprostřed vozu plného rýže.
"Žer to suchý!" křičel jsem nadšením.

,,Půjdu do nebe!“ Smála se Aloisie. Manžel, pan Šípek, hladil její vrásčité ruce. Tolik let spolu…
„Vsaď se, předběhnu ve frontě jako tenkrát U Franců. Každej chtěl pivo, párek. Stačil úsměv a bylo. To umím.“
Pan Šípek zhasl lampičku, pomodlil se a poděkoval. Lojzička to měla těžké. Byla z osmi dětí, táta politicky stíhaný, maminka nezaměstnaná. Urvat si brambor, byla výhra.
Umyl hrnečky a ostatní nechal na ráno. Zítra je taky den.
Někdo klepe po rameni, pan Šípek se otáčí a cejtí, jak se kolem něj někdo mihne. Než se otočí zpátky slyší známý, milý smích. "Tak vidíš, předběhla jsem."

“No to si holka představ, co si ke mně ten hulvát Hugo dovolil! Otřel se o mě tak, že to cítím ještě dneska a pak si klidně zmizel, aniž by se mi třeba jen pokusil omluvit! A jak jsem se mu snažila uhnout, protože mám přece svoji důstojnost a nenechám se kdekým odsouvat, tak jsem narazila do Glena. Do Glena! No já se hanbou pomalu z poloviny vypařila! Tak mu teda povídám… No ale kam se to ženeš Kláro! Vždyť jsem ti to ještě všechno nedořekla!”
Ledovec Klára útrpně zaskřípala morénou a usilovně se od té drbny snažila dostat pryč.

Vyrazili směrem k technické místnosti, bohužel museli zpět kolmo na chodbu, kterou přšli.
Když jí proběli, zrovna se rozletěly dveře. Z chodby se ozval strašný řev.
Shizuko se zastavila a škodolibě nakukovala zpoza rohu. Ve dveřích se tlačila hromada lidí, část už byla v plamenech a v panice se tlačila zpět. ale ze zadu je tlačila masa ozbrojenců, co se snažila vletět dovnitř. Bylo tam "veselo", co vám budu povídat.
Řev hořících lidí zesiloval, evidenně se část ozbrojenců dostala zpět do haly, pochopili co se děje.
Keith strhnul Shizuko zpátky za roh. "Dělěj, na tohle FAKT nemáme čas." vyhrkl naštvaně.

„Dahliino kouzlení tě nepřekvapilo?“ zajímala se Hermiona.

„Není to poprvé. Před rokem na navštěvě u Potterových si Dahlia s Lilly hrály s panenkami, pak k nim vtrhli kluci a levitující vojáčky vrhli na panenky. Holky se nedaly. Když jsme s Harrym dorazili, mydlili se všichni na jedné hromadě, kolem nich létali hračky. Tak bujarou strkanici jsem v životě neviděl. Přitom jsme zjistili, že Dahlia lpohybuje hračkami stejně jako Harryho děti. Měsíc poté u našich si přebarvila tričko, co od nich dostala. Nelíbila se jí jeho barva. Harry pak našim mazal paměť.“

„Zajímavé. Nevíš kolikrát na tvou matku bylo použito ZAPOMEŇ?“