DMD č. 28. pro 28. 4. 2023. Téma: Hluk ticha

Srdce bušilo téměř k ohlušení. Žaludek zkroucený nevolností. Nekonečně dlouhá vteřina napětí. Nehnul ani brvou. Strnule hleděl na prvního důstojníka. Jako pták uhranutý pohledem hada. Čekal hněv. Hrozby. Whitfield však neříkal nic. Jeho mlčení rušilo jen škrábání brku po papíře. Pak konečně promluvil.
“Pane Miltone, zapomínáte se.”
Nekřičel. Ani nezvedl oči. O to nebezpečněji zněl.
“Nechcete, abych si myslel, že s těmi podvratnými živly, máte něco společného.”
Nevyřčená výhrůžka.
“Jde mi pouze o blaho lodi, pane,” odpověděl pevně. Nikdy by Whitfieldovi nepřiznal, že má strach.
Ten konečně položil brk.
“Co tedy navrhujete, pane Miltone?”
Ze slov odkapával špatně skrývaný vztek.

Do života jsem vstoupil v místě, které znalo jen smrt. Takto s odstupem nechápu, jak dokázala moje matka porodit, aniž by vydala hlásku. První rok života jsem strávil v tašce, druhý rok v továrním sklepě. Byla to hra, když, chlapče, vydržíš potichoučku, táta přijde a dostaneš najíst.
Ticho a tma se staly mým životem, znal jsem jen vzdálené dunění strojů a předení kočky, která mne hlídala.
Jedinkrát spatřil jsem jinou tvář, než veselý obličej mého otce lemovaný světlem svíčky. Důstojník mě našel. Mlčel nekonečné vteřiny. Pak mne přikryl dekou a odešel. Den před tím se stal otcem a byl milosrdný.

Ticho si všimlo rámusu a duplo, hrůza, vždyť vůbec nejsem slyšet, teď budu JÁ, absolutní! A bylo. Ptáci nezpívali, vodopády neburácely, auta nerachotila, tramvaje necinkaly.
Jela jsem vlakem do práce, ve vagónu bylo jako vždycky, lidé psali do mobilů někteří si vyprávěli vtipy rukama, neslyšně se smáli, znali absolutní ticho jako své boty. Potom vlak málem přejel cyklistu, protože nebyl slyšet, to byl problém. Ve škole božský klid, dokonce i o velké přestávce!
Jenomže tak to napořád nešlo. Lidi panikařili, rvali si do uší sluchátka, aby tichu unikli, a nic!
Tak toho ticho nechalo.
Ticho je hodné.
Mám ho ráda.

Je večer.
ONI vlezou do kanafasu. Zhasnou. Postel se ještě čtyřikrát zhoupne, jak jdou spát i chlupatí obyvatelé.
V tichu všichni usínají.

ONA se otočí. „KCHHH,“ nesouhlasí Rozárka.
„Chrápy chráp,“ spí nahlas Goliáš.
Tma je ještě neředěná úsvitem, když se u JEJÍ hlavy ozve: „Vrni. VRNI VRNI!“
Goliášek se vyspal.
Buch buch prásk. To se pere Zuzana se Sárou, až spadnou z postele.
ONA si dovolí se otočit. „TSSSSSSSSK,“ nechce být rušena Rozárka.
Úsvit nakukuje do pokoje.
„PRÁSK! BUM BUm Bum bum,“ shazuje Goliáš z police dřevěnou stavebnici.
ONA třeští oči. Pět ráno!
„Pustíš nás ven?“ zní unisono od dveří.

Jen tak jsem seděl na gauči a s jakým si napětím poslouchal onu skřítku přede mnou. Jen jsem chtěl vědět kde můj milovaný Mihail byl. Nebo spíš s kým byl.

„Už bych neměla nic říkat, pán se bude zlobit!” zaskřehotala skřítka a šlo poznat, že je jí nepříjemné ono téma. Jenže zmínka o nějaké potvoře mě nakopla.

„Nic mu neprozradím. Řekni mi jak se ta potvora jmenuje,“ řekl jsem jako by nic, ale to už skřítka utekla.

A tak jsem tam seděl v tichu s těmi nejhlučnějšími myšlenkami, které se jako rozjetý vlak nechtěly zastavit. Bylo to pro mě peklo.

Ivan se probudil ve své posteli. To bylo dobré. Byl oblečen a na noze měl jednu botu, což už úplně dobré nebylo. Vedle sebe po chvíli zaznamenal chrápajícího Sašu, což nevěstilo nic dobrého už tuplem.
"No do píči," zhodnotil situaci.
V jeho hlavě pracoval urputný permoník, který se pokoušel vypáčit z důlku oční bulvu. Šílenej sušák, v hubě jak po kremaci. Po těle v noci přeběhlo stádo muflonů. Žaludek neprotestoval, ovšem Ivan věděl, že pouze do chvíle, než se napije vody.
"Chceš colu?" zeptala se tiše Líza, zadržujíce smích.
"Ticho!" zaúpěl Ivan. "A zhasni nějak to slunce, je příšerně nahlas!"

Stará, stále mocná. Pozoruje, naslouchá, číhá. Zaznamenává každý pohyb. Všechna vlákna končí u ní. Majitelka. Nelze ji obejít. Nikdy nerozdělený, největší byt přesně uprostřed. Ostatní příštipkaří.
Spřádá příběhy z rytmu kroků.
Dům dusí strach. Rychle překonat schodiště. Zmizet za dveře, schovat se doma. Plíží se, šourají, kvapí. Nehlučí.
Malá Máša nedbá. Hopsá, běhá, klouže se. Nebojí se, tady ne.
Trávila čas na chodbě, teď ji neslyšet.
Stará pátrá. Snová sítě. Musí vědět.
Švagrovou nepostrádá. Slabá a bezvýznamná. Nicotná. Neptá se.
Synovec. Váhá. Jiskra zájmu. Překvapená, že chce chránit. Koho vlastně. Poprvé a naposledy.
Rozhodne se.
Zmáčkne zvonek.
Ticho rve bubínky.

Hagrid se převaloval a nemohl usnout.
Olympa dávno spala, ale neustálé vrzání a pohupování postele ji nakonec probudilo.
„Prroč nespíš? Něco tě trrápí?“
„Ale ne. Enom nemůžu zabrat, dyž je tady takovej rachot.“
„Rrachot? Vždyť je všude naprrosté ticho!“
„Teda, mě vomejou. Nemáš něco s ušima? Dyť ty lidi hulákaj jak na trhu! A hádaj se anglicky! To sem poznal. Ale ňák jim nerozumim ani slovo.“
Olympa si povzdechla a natáhla se pro hůlku. „Také mi začíná trrošku šumět v uších. Zrruším nám na noc přřekládací kouzlo. Asi už ho používáme přříliš dlouho. Oprravdu je nejvyšší čas vrrátit se domů.“

Mlčím, protože se to přece sluší. Vždyť kdo by mě poslouchal?
Mlčím, protože uvnitř mám příliš mnoho slov, která se pokoušejí být vyslovena najednou. Jak mám rozhodnout, které má být první?
Mlčím, protože jsou místa, kde nikdy nebudu prorokem. Proč bych tedy měla poslouchat, že mi nadávají?
Mlčím, protože jinak bych musela vykřičet všechnu nespravedlnost světa. A k čemu by bylo, kdybych se rozpustila v slzách?
Mlčím a ticho se ve mně vzpíná a burácí jako přílivová vlna. Boří přístavní hráze a splachuje do svého oceánu domy na pobřeží. Ticho pustoší.
Mlčím tak hlasitě, až všem okolo praskají ušní bubínky.

Ježkovo tělo padá k zemi. Za ním v pokleku Jorcha svírá jílec šavle, slzy jí kanou z očí. Mlčí.
Proč nic neřekneš? Já stále nemůžu, kouzlo mě svírá nadále.
Ani Fleuriot se nehýbe.
Ohlušující ticho drásá ušní bubínky.
Tlukot tří srdcí.
Trvá to nekonečně dlouho, než se můžu pohnout.
Cloumám Oktarem: "Můžem ho ještě zachránit?" podvědomě ale znám odpověď.
Fleuriot šeptá: "I za předpokladu, že bysme měli čím zaplatit, a dokázali se do dne nějak dostat do civilizace, kde nás nechtějí na potkání zabít, s rituálním obětováním se beztak nic nenadělá."
Pohřbíme Oktara.
Ježkovu mrtvolu necháme na pospas divoké zvěři.