Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
In the show, Rimmer is there right away, and Lister finds Cat pretty much instantly. In the novelization... it's a little different.
Lister always enjoyed being alone, which came as a surprise to people. It was like because he enjoyed spending time with others, he must want to be around them all the time.
That was stupid. Even if you liked Zero G football, you couldn't do it all the time. You'd collapse.
Flat on his back in the observation dome, he reached out for another beer. How many days now? Maybe ten. Maybe twenty.
The ship was so quiet. Holly left him alone most of the time.
Slowly, Lister put his hands over his ears. He could still hear the silence.
Poslední měsíc rychle utekl. Adaptační fázi jsem zvládla docela dobře. V úterý jsem zaspala, a proto jsem dostala trestnou čárku. Nakonec to ale nebylo tak hrozný. Hned o víkendu jsem ale onemocněla a musela do karantény. Tam jsem poslouchala jen hluk ticha. Celé tři týdny. Uvědomila jsem si, jak mi Martin hrozně chybí. Po návratu na oddělení jsem s ním začala chodit. To se ale nelíbí doktorovi ani psycholožce. I na čtvrteční komunitě všichni hlasovali proti nám. Vztahy tu jsou prý zakázaný.
Marin stejně za týden půjde domu. Uvažuji o tom, že potom podepíšu reverz a půjdu bydlet k němu.
Někdy se zvuk přistávající TARDIS ozval přesně v pravou chvíli, modrá budka ex machina. Někdy to trochu trvalo (protože někdo měl problém zaparkovat). Občas se ozvala úplně nečekaně, i když se nedělo nic, co by vyžadovalo rychlou pomoc. Párkrát přiletěla nevhod do poněkud rozpačité situace (i když Jack si tedy nestěžoval a s pohostinností sobě vlastní Doktorovi nabídl, aby se zapojil taky). Jindy se výborně trefila; přistání přímo na tom nemožném záporákovi, který měl v plánu vyhladit půl lidstva, bylo vysloveně elegantní.
A někdy... Někdy i Jack zoufale doufal, že ji zaslechne, a ohlušující ticho mu postupně bralo všechnu naději.
Slečna Verisová se cítila zrazena. Ve tmě se potácela a po hmatu hledala jakoukoliv spáru, ze které by proudil vánek vzduchu. Všechno přišlo na zmar. Nebylo úniku. Seděla a doufala, že se kamenná brána otevře a ukáže se, že je to jen nedorozumění. Stačil jemný zvuk tření kamene po podlaze. Hlasy. Šepot. Cokoliv. Místo toho neslyšela nic. Absolutní ticho. Jen tlukot svého srdce a šumění v uších. Byla opuštěná. V temnotě. Slyšela pouze hluk ticha.
Ani neví, jak se to všechno stalo. Vždyť byla v knihovně. Normální život plný knížek a nejapných lidí. A teď byla zapomenuta uvnitř temné krypty.
Kolik je tu lidí. A hluku.
Otevírající se rozesmátá ústa.
Údery do bubnu. Trubky.
Zvon na kostele Panny Marie.
Brzy spustí orloj. Dvanáct úderů, kohout a smrt.
Mám v hlavě své vlastní hlučné ticho.
Do mysli se mi vplíží ona. Jako stín. Němé prokletí.
Nepromluvila na mě rok. A už nikdy.
Bezhlesně si zpívám. Co mě naučila, moje stella splendens.
Z mých úst vychází ticho.
Vykročím vpřed.
Jsem na řadě.
A ona stojí přímo pod lešením a dívá se mi zpříma do očí.
Svět potemní a ztichne.
Mlčící srdce vydá poslední táhlý tón a pukne.
Přišla se podívat, jak zemřu.
Zvenku se ozývaly zvuky války. Hawkeye stál u vchodu jeskyně a plně se soustředil na úkol, který ho čekal. Je doktor a vevnitř jsou jeho pacienti! Musí tam jít. Nádech, výdech. Tři rychlé kroky. Venkovní hluk utichá. Stěny se začínají přibližovat a hroutit. Za chvíli ho zavalí. Tři ještě rychlejší kroky zpět. Do bezpečí vybuchujících bomb a svištění granátů.
„Klaustrofobie?“ objeví se vedle něj Margaret.
„Snažím se s tím bojovat, opravdu,“ obhajuje se. „ Ale… to ticho je ohlušující… a je tam strašně málo místa. Mám pocit, že se udusím.“
„Jedním slovem klaustrofobie,“ usměje se a účastně ho pohladí po zádech.
Od dupotu v 5 ráno přes smích, házení a hraní na předměty, křik, hádky, neustále mluvení, k 294. otázce proč a jak tohoto dne, jedno dítě vydává průměrně tolik zvuků, kolik 30 podnapilých Angličanů v centru. Když dítě zmizí, nastává wellness pro uši, člověk se v tichu koupe, nechá se jím ovívat a rochňá se v něm. Dokud to nezačne být divné. Po pár hodinách je ticho smutné, prázdné a depresivní a hlásí se o pozornost víc než hluk. Pět minut poté, co se dítě vrátí, začnete po tichu opět toužit. Ticho a čas, dvě nejvzácnější a nejrelativnější komodity rodičovství.
Na Maurentu se Rykovi v nočním tichu vraceli mrtví. Všichni, které nedokázal zachránit. Křičeli na něj výčitky, připomínali mu všechna jeho selhání, tak hlasitě, že měl chuť si zacpat uši.
Jenže to nepomáhalo.
Když přišla obzvlášť špatná noc, noha ho bolela a spánek nepřicházel, zvedl se z postele a šel si sednout ven pod pergolu. Obrůstala popínavými květinami, Ireninými oblíbenými, a jedině tam měl pocit, že může dýchat.
Pokaždé za ním přišla. Někdy skoro hned, někdy až po chvíli. Nic neříkala, jen si sedla vedle něj a vzala ho za ruku nebo mu položila hlavu na rameno.
Pak nastalo ticho.
Osoby, které si nemyjí ruce a nezdraví starší lidi
Násilí, násilná smrt
Psychické utrpení a pomsta
Hororové prvky
Daňové předpisy
"Co si o tom myslíte, paní Havránková?" zeptal se guru Procházka.
"Ano, tohle prvotní hnízdo jsme tenkrát našly s paní Vonáskovou."
Stiskl rty a pevněji sevřel velkorážní pušku. Paní Havránková zdvihla alaberanský paprskomet.
"Trápilo ji, že zombie apokalypsu způsobil její synovec Mirek voodoo rituálem kvůli odpočtu DPH. Bude ráda, až to ukončíme."
Přikývl a vykročil. Duch paní Vonáskové se neviděn vznášel za nimi.
Zombie nepozdravily a zaútočily. Zaduněly výstřely. Padly všechny.
"A je to," klesla k zemi s úsměvem ve tváři. Zemřela, než k ní guru Procházka doběhl.
Ozvěna výstřelů utichala, ale duch paní Vonáskové stále slyšel hluk. Hluk ticha.
Tím bych vyřešil dva z problémů naznačených v tomto komentáři -- vysvětlilo se, jak došlo k zombie apokalypse a navíc je jako bonus úspěšně ukončena. A paní Havránková umírá hrdinskou smrtí, bezbolestně a s úlevou.
Neměl jsem úplnou kontrolu nad titulkem (tato poznámka je takový drobný vtip).
Povšimněte si prosím také, že podobně jako v textu Neokázalý odchod tentokrát první otázku nepokládá paní Vonásková (ze zřejmých důvodů), ale guru Procházka. Doufám, že už nebudu potřebovat žádný další text, v kterém bude paní Havránková bez paní Vonáskové, ale tenhle vzniknout musel.
Detailní popis přestřelky se mi nechtělo psát, tento typ scén mě moc nebaví. Buďte prosím tak laskavi a vybuďte svoji bujnou představivost, určitě to bylo velkolepé.
Měla bych jet domů.
Odložit tužku, vypnout počítač, zasunout židli, zamknout dveře...
Jenže to nejde.
Cítím se šíleně vyčerpaná, jako bych přecházela celé pohoří And od severu k jihu.
Ten pocit, že už nezvládnu ani zvednout ruku, natož sebe.
Poslední už také odešel.
Zavřít okno a sednout si.
Na chvíli.
Na chviličku. Slibuji. Pak půjdu.
Jen z dálky ke mne doléhá tlumený hluk z křižovatky. Dnes obzvlášť rušné, bude dlouhý víkend, všichni jedou pryč.
A já poslouchám uklidňující klepání klávesnic ťuk... ťuk ťuk ťuk... ťuk ťuk jak vyklepávám své myšlenky třemi prstíky.
Ten klid a ticho...
Jemný podtón ticha...
Teď.
Dnešek byl obzvlášť náročný.
Jako by blížící se květen rozpoutal všechny erupce světa. Ke zkoušení a dohánění učiva nám z hůry spadl i školní požární poplach, k požárnímu poplachu řešení problémové situace mezi dětmi. Děkuji rodičům, že byli vstřícní a ochotní přijít a řešit vše hned.
Ale přesto si připadám jako vyždímaný mamut, co projel bubnovou ždímačkou.
Tak na chvilku klid. A pak půjdu.
Domů.
