DMD č. 28. pro 28. 4. 2023. Téma: Hluk ticha

Hluk ticha (the noise of the silence)
hluk davů (the noise of the crowds)
hluk prázdnoty (the noise of the void)
hluk bez zvuku (the noise without sound).

Hluk náměstí (the noise of the square)
hluk stýskání (the noise of the squeezing)
hluk těla (the noise of the body)
hluk bez zvuku (the noise without sound).

Hluk města (the noise of the city)
hluk bezmoci (the noise of helplessness)
hluk vody (the noise of water)
hluk bez zvuku (the noise without sound).

Hluk ticha
hluk bez zvuku
hluk ticha
hluk bez zvuku
(the noise without sound,
the noise without sound).

Jako růže ve váze, tak se vyjímá její krása na brokátovém, zlatě vyšívaném ubruse.
Oblékla si bílou blůzku, která ji sluší ze všeho nejvíc, účes ozdobila perličkami. Netrpělivě čekala milého. Marně přecházela po místnosti od okna ke dveřím a zpět.
Nepřišel.
Že by zapomněl?“ honilo se jí hlavou. Dlouho plakala. Kapesníček provlhl od slz. Zachytávala do něho svůj žal a znepokojivé myšlenky.
Nosík má červený, jak si ho otírala spolu s krůpějemi smutku. Zmožená jistotou, že už nepřijde, klesla na židli, položila lokty a hlavu na stůl. Spánek přeťal hluk ticha a ukonejšil její vzlyky. Sen milosrdně splnil její přání.

Doputuje rty sotva do poloviny hrudníku, když se mu Alex najednou vymaní, prohodí pozice, přitiskne ho do matrace.
„Proboha,“ zašeptá Henry a pak už ze sebe dlouho nedostane nic než zoufalé žadonění, víc, rychleji. Alex ho pomalu a systematicky rozkládá na kousíčky, jazykem obkrouží bradavku, konečky prstů, horký dech, je to k zbláznění. Když ho Alex konečně vezme do úst a opatrně prstem sklouzne níž, Henry zasténá. V tichu pokoje zbývá jen tlukot dvou srdcí a zrychlený dech, hlasitější než kdy dřív.
Nad ránem usnou schoulení v objetí. Už dávno si nenalhávají, že by šlo jen o vášeň a vzdor.

Džungle je obrovské divadlo s různorodou směsicí velkých, malých i těch nejmenších herců. Podvečer začíná ten koncert švitoření, volání, troubení, bouchání, šustění a cvrkání. Není slyšet vlastního slova. Řev se převtěluje v lomozící bestii, která se nese vzduchem po širých končinách, spouští se po plazících liánách, bublá ve zrádných močálech, skrývá se v neprostupném houští.

Při známce nebezpečí zvíře tisíců hlasů a tónů náhle ztichne jakoby utlo. Zavládne naprosté ticho, ale v uších hučí jako nepřítomná němá ozvěna. Zpívá svou sólovou píseň beze slov, než se jeden nebo dva hlasy neosmělí následovány vodotryskem ostatních melodií. Vše plyne spokojeně jako dřív.

Na větvi borovice opodál sedí žluva. Bezstarostně si natřásá křídla. Navenek nic neruší lesní ticho.
V magické bublině však zuří peklo.
Jako když na sebe narazí dva balvany a snaží se jeden druhý rozdrtit za ohlušujícího rachotu a třeskotu.
Záseky jako dýka břitkých čar.
Přízračná bažina plná jedu, stejně smrtící jako skutečná.
Zničující jekot nepříčetné čarodějnice, kdykoliv utrpí další zranění.
Spalující bolest.
Xénie se maličko pohne. Lehce se dotkne Evženovy ruky a vytrhne ho tím z transu.
Evžen se divoce rozhlédne, hmátne po ohnivé hůlce.
Ochromující protiútok mu brání udělat krok.
Mrští tedy po rozedraném liščím tělu hůlkou jako kopím.

Tři zabloudilé čluny se kolébaly nocí. Světla luceren na vrcholcích stěžnů se mihotala modročernou tmou.
Frances vyčerpaně hleděla do prázdna. Bála se usnout. Bála se, že když zavře oči, už nebude mít sílu je znovu otevřít. Tělo se chvělo zimnicí. Ticho noci křičelo beznadějí.
Nedokázala je dostat do bezpečí.

Ranním tichem se rozezněl kovový hlas zvonu. Neklidné kňučení střapatého psa drásalo nervy.
"Co je to s ním?" utrousil důstojník na hlídce.
Pak se ozvalo volání.
"Čluny!"
Důstojník roztáhl dalekohled.
Muži ve člunech horečně mávali.
Našli je.

"Kapitán. Je na tom zle," volal jeden ze zachráněnců, když přirazili k boku Královny.

Pokud jste se někdy vyskytovali ve škole, znáte to.
Štěbetají.
Hulákají.
Řvou, překřikují se. Hvízdají.
Ruchy tropí!
Hysterické chichotání bylo tou poslední kapkou.
Ani jsem za sebou nepráskla dveřmi, jak rychle jsem vyběhla z hradu.
Aaaa, to je úleva. Klid, ticho...
Sesunula jsem se pod břízu u jezera a vychutnávala...
Foukání větru. Narážení vlnek o břeh. Šumění listů...
... dohady sýkorek s vrabci. Arytmicky kukající kukačku. Troubení jelenů ze Zapovězeného lesa, které neznalému zní jako blití...
To troubení tomu dodalo.
Se zakletím se zvedám a mířím zpátky.
Pro špunty do uší.
Škoda, že mě pak určitě bude otravovat bušení vlastního srdce!

"Dýchej zhluboka."
Fonendoskop jezdí po zádech, lékař naslouchá hvízdání a syčení, odklání ucho při záchvatu kašle.
"Hezký," konstatuje. "Funíš jako sentinel. Kouknu se přímo. Otevři pusu."
Laryngoskop všetečně nakukuje až do průdušnice.
"Viróza kombinovaná s přednáškou, co?"
Souhlasné zachrčení.
"Vole. Máš víc štěstí než rozumu. Jen dvě ruptury. Recept znáš, jsi od fochu."
Nesouhlasné zachrčení.
"Na další přednášku ani nemysli. Voda, čaj a hlavně - hlasový klid."
Nesouhlasné zachrčení.
"Ne, ani šeptat. Řeknu ti to jasně - žádná fonace, ani pěvecká, ani šepot. Glottis nechej pěkně otevřenou do široka."
Nesouhlasné zachrčení.
"Ne, sliznice se vyhojí sama, dej jí čas. Na obstřik zapomeň."

Když Helena vyléčila Parida ze zranění způsobeným otráveným šípem, který vyslal sám Paris, ale vítr ten šíp vytrhl Apollónovi z ruky, Paris Achillovi hodil LEGO kostku pod nohy a Achilles na tu kostku šlápl patou. Všichni vejrali na Achilla, který se s bolestí skácel na zem. Chvíle nechápavého ticha... Asi takhle. Ale i to ticho skoro píchalo do uší.

Když už se to ticho nedalo vydržet, Agamemnón zakřičel: "Přiveďte posily!"

***

Po chvilce dorazil voják i s posilou, která činila přesně tři lidi.

Agamemnón se zeptal: "To má být jako všechno?"

Voják odpověděl: "Už tu válčíme deset let, co jste čekal?"

Jednou, a muselo se to stát, přinesl na Smíchovské nádraží bývalý černokněžník Zababa tu nejsmutnější zprávu. Pan Blahoš, laskavá duše celého nádraží, zemřel.
Všichni železničáři hned smekali čepice, jakmile to uslyšeli.
Když se konal pohřeb, přišel se s panem Blahošem rozloučit snad každý, kdo o něm byť jen slyšel. Zababa nechal pro něj vypravit speciální černý vlak, který měl odvést rakev až do Heřmanova, kde se pan Blahoš narodil. Nádraží, jindy plné lomozu, pískání, šumu a všelijakého běhání, se odělo do ticha a smutku. Kudy projel černý vlak, tam utichly všechny mašinky i stroje.
A to ticho bylo nesnesitelně hlasité.