DMD č. 28. pro 28. 4. 2023. Téma: Hluk ticha

Jeden dobře mířený výboj, a všechny jeho implantáty se zresetovaly. Zhroutil se na zem.
S vylepšenými smysly mimo provoz se soustředil na ty méně důležité.
Nakyslá pachuť v ústech, a hlad - výživa se zajišťovala přímo, ale touha po jídle se dá jen zakrýt, ne vymazat. Pach kovu, paliva, a mastné špíny. Nákladový prostor lodi. Zima. Nemůže se přestat třást. Horké tečky dotyku na kůži.

Byl zpátky.
Vyhublý, vyčerpaný, se špatně zhojenými implantáty a zešedlou kůží, ale jeho vod’ika byl zpátky.
Prsty mu opatrně přejížděl po tváři. Nemohl ho slyšet, ale Zip stejně začal potichu broukat něco, co mohla být ukolébavka.

"I know you had your reasons. I know he could be headstrong, and not always as sensible as would have become a King."

Anora took a careful breath. Everything she did had to be careful and thought-out. She didn't have the same leeway to be brash and impulsive as a man would. As her husband had. As her father did.

"And I know you didn't love him like I did." She met her father's steely blue-eyed stare with one no less steely. "But would you do something different, if you could replay the day?'

The silence that followed was deafening.

„Páťo, prosím tě, potřeboval bych –“ začal Saša hovořit do okýnka výpravny.
Môžete ho zohnať len pod rukou…
„Co říkáš, Sašo?“
…nádherné ticho hôr…
„Říkám, že potřebuju –“
…výberové ticho so zárukou…
„Musíš víc nahlas!“
…získa ho kto príde skôr.
„A nemohl bys to ztlumit?“
Reklama na ticho zo všetkých strán znie…
„Cože?“
…vo farbe a s hudbou je to úžasné…
„Vždyť mě vůbec neslyšíš!“
…decibely hluku to ticho znásobí…
„Co neslyším?!“
…minulo sa ticho, nie sú zásoby.
„Ale nic. Já přijdu jindy.“
Môžete ho zohnať len pod rukou…
„Vypni to, nebo ho seženeš pod mojí rukou!“ zařval Roland. „A bude definitivní!“

Popadl džbán a klepl s ním o zem.
Nic. Nic, nic, nic!
Ne, tohle se nedá. Zaúpěl, ale nic nebylo slyšet. Zařval, ale z jeho úst nevyšlo nic než proud vzduchu. Musel si dát ruku před pusu, aby to cítil.
Tohle se nedalo. Tohle… Křik ostatních byl lepší než tohle.
Ne. Musí vydržet. Je tu jen... pár dní. Muselo to být pár dní. Brzy ho najdou, brzy ho zachrání. Určitě už ho hledají.
Tleskl.
Nic. Pořád to příšerné nervy drásající ticho.
Nemůžou na něj zase vzít Crucio?
Bylo by to milosrdnější.
Třískl džbánem. Rozlétl se na střepy ale pořád nic.

Bylo dvacátého sedmého dubna devatenáct set sedmdesát osm. Čtyři děti si udělaly ohníček u svatohorských schodů. Byla jim zima. Jenže oheň hořel trochu víc. Lekly se a utekly. Oheň pohltil křoví, šindelovou střechu a jako nenasytný jedlík začal pohlcovat podlážky lešení.

Ticho modlitby nahradil řev plamenů, který byl slyšet už zdálky. Výkřiky hasičů. Praskání hroutících se krovů. Vzrušení hovor přihlížejících. Mlčení a slzy.
Živel se podařilo úplně zkoti až třicétého dubna v ranních hodinách.

Následovalo ticho. Ohlušující ticho, které se vznášelo nad těžce poničenou památkou. Zvony ke mši nezvonily. Nemohly. Oheň je umlčel.

Všichni přemýšleli, co bude dál. Ticho sílilo.

Školní depozitář byl toho dne nezvykle tichý. Poplašňák se někam ztratil, kostlivci neskřípali pantem. Zmizel obvyklý šum i podprahově vnímané zvuky vydávané tisícovkami drobných nožek putujícího hmyzu i červotočů chroupajících ve svých chodbičkách.
Ticho bylo ohlušující. Útočilo na ušní bubínky Daniela von Draka. V první chvíli ho napadlo začít dýchat hlasitěji, aby nahradil chybějící zvuky, ale raději od toho upustil. Naopak dech zadržel. Ve vzduchu se mohlo vznášet cokoli.
Potom začal slyšet šum. Rozhlédl se okolo, neviděl však nic. Nepohnula se ani pavučinka, jenom krev v jeho žilách proudila jako burácející řeka. Kyslík v plicích syčel, jak pronikal do krve.

Dokázala by stát sama. Klidná a vzpřímená. Přesto byla vděčná za jeho pevnou ruku pod loktem. Tak vděčná, když se mohla přitisknout blíž s každým tupým zaduněním hlíny dopadající na rakev.
Zůstali tam, potichu a spolu, když poslední smuteční hosté odešli. Pastor se rozloučil. Hrobníci dokončili práci.
Zůstali tam, potichu a spolu, když červenky začaly zpívat svou konejšivou ukolébavku.
Protože, co není vysloveno, lze přehlížet. Prázdný dům, klouby na rukou odřené do krve, sbalené kufry...
"Odvezete mě na nádraží?"
Obrátil se k ní tváří v tvář. Nepouštěl její dlaň.
"Pokud si to přejete... Ale já věřím, že se nechcete vzdát."

Když se Kolonie náhle přestaly ozývat, byli si jistí, že je to chyba na jejich straně.
Něco tak velkého přece nemůže zmizet během minuty. Jenže přijímač byl v pořádku, jenom už neměl co přijímat. Kanál za kanálem za kanálem jenom bílý hluk vesmíru.
Ticho ohlušovalo.
Až o pár dní později se ozval hlas, ze kterého jim málem vhrkly slzy do očí.
Flotila volá přeživší. Čekáme na vás. Už nejste sami.
Po vší té hrůze se na ně konečně usmálo štěstí.

(“Nemůžeme si dovolit dál čekat,” řekl komandér Adama: “a už vůbec si nemůžeme dovolit vysílat. Jediné, koho přivoláme, jsou Cyloni.”)

Neříkáš nic Jen pohyby gesta slzy v očích
Neříkáš nic Mlčíš

Trestáš mě Bičuješ mlčením
Čím víc tě miluji tím zarytěji mlčíš
Mlčení jako obrana Mlčení jako útok
Mlčení jako vyschlý potok

Moje laskavé činy tě obměkčily
Nejsem ti už lhostejný Přesto nepromluvíš
Jak dlouho ještě
Mlčení mezi kapkami deště

Déšť se smísil s tvými slzami
Mluvíš se mnou řečí těla
Rád bych tě utěšil
kdybys chtěla

Tu myšlenku odháníš jako dotěrný hmyz
tvoje oči říkají nemohu Radši zmiz
Nic na tom nezměním
Své sympatie pohřbila jsi mlčením

Říkáš vše Pohyby gesty slzami v očích
Říkáš vše a přitom mlčíš

Život je houpačka, dolů a nahoru,
do temné hlubiny, do zářivých výšin.
Život je vítr v korunách kaštanů,
nežli se večer znaveně ztiší.

Srdce mi sevřely ledové obruče,
z pod víček sevřených vytryskly cizí slzy.
V rozkvetlé aleji zas jsme se minuli
a já ani nevím, zda mě vůbec to mrzí.

Hlasitý ticha křik v rozbité vteřině,
bezdechý nářek co drásá moje uši.
Zamyká poslední cesty zpět,
ze střepů nutí mě, poskládat svoji duši.

Překročím dětskou kresbu na chodníku
jak bránu do světa, co ještě se nenarodil.
Za sebou nechávám ztracené nebylo,
na novém bude teď chci mít svůj podíl.