DMD č. 28. pro 28. 4. 2023. Téma: Hluk ticha

Frenchie měl problémy se spánkem už od rozdělení posádek. Nejspíš mu chybělo Wee Johnovo hlasité chrápání.
Jim, poblíž kterého teď spal, byl v noci až nepřirozeně tichý. A ticho Frenchieho znervózňovalo.

Zjistil ale, že noční ticho v tmavé kuchyni je jiné. Hlasitě v něm zní kočičí vrnění a občasná posměšná poznámka Izzyho, který rozhodně, za žádných okolností, kočky nehladí.

Nespavost je vleklý problém, není proto divu, že se z kuchyňského posezení stal zvyk.

Trvalo dva týdny, než se Frenchie odvážil dotknout kocoura.

Za další týden, při hlazení kočičí srsti, pomalu přejel svým palcem přes ten Izzyho.

Izzy nepronesl žádnou nadávku.

Zašátrala rukou ve skrýši.
Paruky, hnědá, tmavě hnědá, zrzavá. Oční čočky, zubní nástavce, náhradní doklady na cizí jména, exotické šperky.
Ellie se úplně zastavilo srdce. O co tady šlo? Proč to všechno krytí? V hlavě jí hučelo z uvažování o tom, co se Becca snažila skrýt.
Její zvědavost bojovala se strachem, co ještě zjistí. Její stav ostře kontrastoval s tichem, které v místnosti panovalo.

Úplně na dně skříně našátrala tlustý sešit.

Plný účetních záznamů, dokonalé evidence nákupu a prodeje, ale i služeb. Ale nic pro obyčejné lidi. Jen drogy, vydírání, výpalné. Vše důkladně zaevidováno a proúčtováno. Začínala tomu utajování rozumět.

Zažít ticho je prý něco nepopsatelného. Jen si tak sednout v naprosté tmě a nemyslet vůbec na nic. Pak prý uslyšíte ticho, prázdnotu.

A tak si hovím na meditačním koberečku, dlaně hezky rozložené, a snažím se vyprázdnit mozek. I kdepak! Spikl se proti mně. Servíruje mi ty největší hovadiny, jaké si dovedete představit. A pak, jako když utne, chvilka klidu. Dokážu to!

Decibely hluku to ticho znásobí… Ne, mozku, přestaň, teď nechci slyšet Pal´a Haberu!

Otevírám oči, rozdýchávám se. Klidním rozjitřené emoce. Znovu se nořím do tmy. Teď je ten pravý klid. Mozek uspán a já vnímám ticho. Je ohlušující!

"Dobrou noc, mami", říká mi syn a za chvíli slyším jeho pravidelné oddychování. Usnul. Domem se rozprostře ticho, nádherně hlučné. Měla bych jít spát, vím. Už je dost pozdě. Miluju ten čas, když ztichne celý dům a já mám pocit, že čas se na chvíli zastavil. Tuhle chvíli mám jen sama pro sebe a nehodlám se s nikým o ni dělit. Sednu si do křesla. Nechám svítit jen malou lampičku. Ticho a přítmí jsou v tuto dobu mí nejlepší kamarádi. Chodí každý večer na návštěvu. Sedíme spolu mlčky. Není třeba slov, rozumíme si i bez nich. Je nám spolu dobře.

Prasonisi: místo setkávání Středozemního moře s Egejským. Místo, které si Dimitrios vybral pro svůj nejnovější obraz.
„Jsi moje múza. Musíš jít se mnou. Jinak to nikdy nenamaluju tak dobře.“
Jak maloval, když u toho nebyla, krucinál!

Svítalo, slunce vystrčilo první paprsky nad východním obzorem. Moment, na který Dimitrios čekal.
Mlčeli.
Ticho rozbíjel jen hukot vln.
Na západní, egejské, straně byly mnohem větší.
Toninka se zvedla z písku, shodila ze sebe všechno oblečení.

Ponořit se do slané vody, nechat hučící vlnu přelít se jí přes hlavu.
Sůl v nose. Uši ucpané tichem.
Všechno bylo smysluplnější, než tu jen tak tupě sedět.

Charlie ležel na posteli, držel Luciuse za ruku a poslouchal praskání plamenů olizujících dřevo v krbu. Vysvětlování měli za sebou. Omluvy taktéž. A přestože se dlouhé roky neviděli, mlčeli.

Charlie nikdy neměl rád ticho. Postupem času zjistil, jak může být ticho otravné a hlasité, protože nic nedokázalo přehlušit myšlenky, které se jak skupina havajských bubeníků hlásily o pozornost.

Tentokrát to bylo jiné. S Luciusem mohl i mlčet. Ticho nehlučelo. Naopak jako konejšivá náruč šeptalo své objetí.

Přece jen měl ale chuť ticho něčím prolomit. Naklonil se k Luciusovi a políbil ho. Hodlal si užít pořádně hlasitou noc a oslavit zásnuby.

Jsem vážně přetažená a pro usnutí, bych potřebovala opravdový klid a ticho. Ale hlavně to ticho! Jenomže ve městě, je tolik hluku.

Troubící a projíždějící auta, zvonicí tramvaje, autobusy hlásící, že přijeli na zastávku, sirény, hlasitě mluvící spoluobčané a štěkající psiska.
I když jsem zavřela pořádně okna i dveře, odpoutala se od okolních zvuků, je stále něco co mě ruší.

Kdo by věřil, že i takový tlukot srdce, umí být hlasitý. Dokonce i ty jednoduché, automatické nádechy/ výdechy odvádějí pozornost.
A co teprve rychlé mrkání očními víčky.

Jak se dočkat opravdového ticha? Jak přestat vnímat hluk v tichu?
Jedině smrt?

Na hranici mezi starým a novým přichází klid, vše se jakoby zpomaluje. Žena zavírá oči, naprosto soustředěná do sebe. Je vyčerpaná, tělo nabírá síly na poslední fázi.

Je to posvátný okamžik, prosycený očekáváním. Porodní bába sedí v rohu a nenápadně ji pozoruje.

Žena si kleká a vydává hrdelní zvuk, který jde ze samotného nitra.

Dítě se rodí.

Korunuje. Žena v ohnivém kruhu křičí, ale nevzdává to. Ještě jednou sebere síly a dítě vyklouzne ven.

Ale místnost ohluší ticho.

Vteřiny ubíhají, žena drží v rukách své dítě, křehké, bledé. Nehybné.

Věčnost bez dechu.

Pak ticho protrhne pláč miminka.

Pochválena budiž, Živo!

Čím vším se člověk může provinit už takhle malý?
Tím, že pokreslil zeď.
Že si broukal, když měl stonat a skuhrat.
Že nechal svítit v koupelně.
Že nenechal svítit v koupelně.
Že svou úžasnou historku vyprávěl při seriálu, který viděli už stokrát.
Že rozbil okenní tabulku.
Že se schovával venku a neozýval se.
Že tenistky prohrály.
Že hokejisti prohráli.
Neví, čím to je, ale začíná tušit, že to s ním zase až tolik nesouvisí.
Vřískání, třískání, nadávky, mlácení talíři a dveřmi.
Při všem tom hluku si ani nevšimli, jak se malý člověk noří do ticha.
Ani jak to ticho řve.

Bála se. Němých služebníků, studeného domova, ticha, které zahlušovalo. Jeho.
Nenaléhal, trpělivý jako voda. Strach se změnil ve zvyk, zvyk v náklonnost. Když mu do náruče položila syna, řekl jí, proč ji utopil. Hlasem jako ševelení rákosu mluvil o hrabivosti její matky, která ji chtěla provdat za boháče, co dvě ženy do černé hlíny pohřbil.
Šla za ní. Chtěla znát pravdu a pravdu poznala, pravdu vykřičenou hlasem hamižné, panovačné ženy, pravdu ostrou, zlou a hlučnou. Utekla před ní, běžela, plakala, klopýtala k jezeru.
A voda ji přijala, voda ji tichem ukonejšila a její muž vodník ji něžně objal a držel.