DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2024. Téma: Podvodník - postavy z obrázku

Nikdy bych jí neublížil, nezranil ji. A přeci jsem to udělal. Ta mizerná podvodnice a její zatracená zlatá maska! Vědět, že je to ona, koho objímám, nikdy bych…
Vážně? zašeptá naléhavě hlásek v mé hlavě. Nebyl její dotek božskou manou? Koho teď klameš?
Markéta vychází ze stanu.
„Prohlédla jsem ji, bude v pořádku. Jen prochladla.“
„Jsi posel dobrých zpráv.“
Obraz mé budoucí ženy, stojící uprostřed ledové řeky s dýkou v ruce, je jako tichá výčitka. A ona, ta druhá, mi zlomyslně tančí za zavřenými víčky. Nemesis, čarodějka, had. Ruce rozpřažené, kolem hlavy mihotavý jiskřivý opar.
Další prasklina v mé duši.

Lady Agatha Harker milovala okultistické seance. Vonné tyčinky, drogy v čaji a hýbání spiritistickou tabulkou z ní brzy udělaly londýnskou celebritu.
Když došlo na zmrtvýchvstání jejího syna Juliana, čekali všichni, že seance přestanou. Naopak. Muž, který ani v nejmenším nepřipomínal syna staré dámy, dodal sezením pořádný šmrnc. A děsivou pravdu.
Pečlivě vybíral hosty. Kněze, který rád šířil neuvěřitelné zkazky svým ovečkám. Jedenáctileté děvče, dceru kuchařky, která sloužila jako médium. Londýnskou smetánku chabého rozumu.
Jednoho dne přišla pozvánka i inspektoru Hillingheadovi. Byl skeptik, když ho ale dívka s vyvrácenýma očima nazvala milencem modrookého muže, začal i on chvíli věřit na duchy.

“Promiňte,” otočila se Jindřiška na nečekaného návštěvníka. Zatáhla dceru do ložnice.
“Kohos to přitáhla? Vždyť je to jasnej podvodník!”
“Ale mami! Je notářsky povrzelej!”
“Kdoví jestli. Dneska už nesmíš věřit nikomu! Kde bys prosím tě přišla k bratrovi! To přece není možný!”
“Mami…” Eva se soucitně podívala na matku. “Je o čtyři roky mladší než já.”
Jindřiška skousla rty a v duchu usilovně počítala. “Čtyři roky?” Povzdechla si. “Tak to byly ty služební cesty. Podvodník tu byl vlastně někdo úplně jiný.”
Otevřela dveře. “Asi fakt bude náš. I Trhač mu věří.” Pes se na ni vesele smál z mužovy náruče.

Hrdina, pirát, víla, stráže, golem, dívka, silák, bezhlavý muž, stařec, věrný pes, posel, blázen, minotaurus, kněz, opice, ošetřovatelka, invalida, nudista, tři čarodějnice, opice, rytíř, přízrak, tulák, malý mužíček, poustevník, kouzelná kráva, hrobař, mrtvola, král s královnou, eskapista, mluvící keř, obr, milenec, manžel, odstřelovač, návštěvníci z jiného světa, ptačí muž, dvojčata, parádník, had, nekromant, kostlivec, génius, chlupaté stvoření, mágyně, uličníci, mládenec, sexy slečna, muž z kovu, odsouzenec, zlomený muž, obří kočka, postavy z panoptika, principál, tančící medvěd, vznášející se lebka, rodiče a ďábel přišli do hospody, každý si dal pivo, nikdo hostinskému nezaplatil a navzájem si dosvědčili, že si nic neobjednali.

V hospodě je klasická mela. U stolů sedí drsní muži nasáklí solí a rumem. Jednomu leze po rameni opička, dalšího obtěžuje halucinace víly a tančícího medvěda. Večer v Nassau jak má být.

Vzduchem proletí židle, pak cinknuté kostky a vzápětí jejich majitel.

Kněz vstoupivši do dveří se šťastně rozhlédne a vzápětí se vrhá mezi rváče.

***

"Hezký náhrobek. Malý, ale oko potěší. A jaký že byly jeho poslední slova?"

"Něco jako Bůh tě miluje, i když holduješ hazardu."

"A co na to Flint?"

"Že prej, Tak se ho běž ještě jednou přeptat a pak vzal frátera svou dřevěnou hnátou po lebeni."

Jednou našla zvířátka voňavou, do zlatova upečenou jehněčí kýtu.
„Mňam,“ vykřikla opice, „mňam!“
„Jupíííjuchúúú,“ roztančil se radostí medvěd.
„Ňamkymňauky,“ zamňoukala obří kočka.
„Ňaf, mám hlad,“ štěknul pes.
„Inu,“ olízla se kráva (byla totiž kouzelná a k jejím kouzelným schopnostem patřila také masožravost), „kýta je jedna, a nás je pět. Jak si ji rozdělíme? Potřebujeme váhu!“
„Půjdu najít váhu na sever,“ řekla opice.
„Já na jih,“ řekl medvěd.
„Já na východ,“ mňoukla kočka.
„Já na západ,“ uzavřela kráva.
„Já kýtu pohlídám,“ štěkl pes. „Mně můžete věřit.“
Jakmile zvířátka odešla, celou kýtu snědl a utekl.
Byl to věrný pes.
Především sám sobě.