DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2024. Téma: Podvodník - postavy z obrázku

„Za první války jsem řídila nemocnici. Invalidů tam bylo víc než sester.“
„Výborně, znamenám si.“
„Taky spousta zlomených mužů a mrtvol.“
„Ale no tak!“
„A byla jsem matka a můj manžel otec.“
„Vidíte, že to jde i pozitivně.“
„Jednou jsem viděla carskou rodinu. To byl rok 1913. Oslavy třístého výročí nástupu Romanovců na ruský trůn.“
„Takže můžu odškrtnout krále a královnu?“
„Ano. Ale nezapomeňte prosím, že tuhle historku jste si vyfabulovala a vložila do mého životopisu. Ve skutečnosti nemáte ani ponětí, jestli je tenkrát viděla.“
„Nevyfabulovala. Ukradla Vadimu Morkovinovi.“
„Prostě jste podvodnice, přiznejte si to.“
„Přiznávám. A splňuji tak téma.“

Půjčili mu mandolínu a on hrál. Konečně! Muzika v jeho krvi už netrpělivě vřela. Talent tak velký, že ho musel skrývat. Maminka se bála: „Předstírej, že takový nejsi. Prosím!“
Sál v hostinci byl plný lidí a hluku. Dokud nezačal.
Nejdřív si hudba vzala jeho, pak i ostatní. Posílal dál touhu, radost, lásku, smutek i žal. Rozechvíval lidem srdce a obnažil duši. Nechal je zpívat, tancovat, výskat i plakat.
Siláky, mrzáky, milence i manžele, chlapce i děvčata, poutníky, dokonce i hrobníka s jeho věrným psem. I hospodský si pozpěvoval, když točil další pivo.
Když skončil, ticho bylo nesnesitelné.
Prozradil se?
Prokletý.

"Pane Silný, tvrdíte že váš "předtréninkový nakopávač" je bezpečný pro muže i ženy."
"Je to podvodník! Skončil jsem v nemocnici a na stejném pokoji byl jiný člověk co to měl také požít!," protestoval malý muž.

Soud předvolává vrchního sestru paní Vašíčkovou.

"Mohu potvrdit, že oba pacienti byli silně předávkováni kofeinem, v krvi jim bylo nalezeno množství, které odpovídá 4 silným kávám. Pan Silný je jeho produktem ohrozil na životě."

Přítomní povstaňte, vyslechněte rozsudek:

"Pan Silný se odsuzuje za ublížení na zdraví a podvod, kdy zatajil nebezpečnost produktu. Souhrnná výše trestu byla určena na 9 let bez možnosti odvolání. Můžete odejít."

Mladý Svarožič měl pouze dvě tváře. Putoval světem nahý a na obdiv vystavoval božské přirození. Alkonost, bohyně s tělem páva, se mu chechtala. Svarožič ji proto oplodnil.
Ze spojení snesla tři vejce. Medvědí do lesů, orlí do mraků, lidské na palouky. S vylíhlými mláďaty se rozpoutala bouře.
Svarožič dává i bere. Proměnil se v keř. Svým hlasem a plody živil potomky.
Medvědu vzal dar tančit, orlu plavat a člověku schopnost rozlišovat svár od dobra. Zvířata se přizpůsobila, ale člověk ne. Zůstal zlomený. Předstíral.

Zlováci v staré povídačky nevěří. Uchovávají je jako varování. Pravdu a lásku jim určuje nový trojjediný Bůh.

Oči zchytralého Odysea, z Láerta vladyky jasného nereagovaly na podněty. Kirké do něj zamyšleně šťouchla nohou.
Tohle si možná nezasloužil. Lahvička místo moudrosti přinesla Odyseovi další trip do podsvětí.
Přes víčka se mu teď promítá celá válka, rychlonohý Achilles, padlý silák Ajás, Odyseův stařičký otec, obětní krávy i moudrý věštec Teiresiés, jenž mu snad konečně poradil. Ale taky dost bolesti a hrůz.
"Neměla bych tě v tom nechat..." Kirké do vypila druhou lahvičku a ulehla do stínu stromu.
Když uslyšel její pravidelné oddechování, Odyseus otevřel oko, pak druhé, nakonec vstal a vzal si její hůlku.
"Uvidíme, jak budeš vyjednávat teď."

Každý tábor je jiný a přitom stejný. Jiní lidé, stejné pokřiky. Větší kuchyně, stejná kamna. Jiné výzvy, stejný slib. Z dětí jsou vedoucí, z vedoucích rodiče, ale některé věci zůstávají…
Šéf kuchyně, který před obědem zazvoní na kravský zvonec, a kluci, kteří se ve frontě na jídlo poperou. Zdravotnice, která chodí s teploměrem v kapse, a marodi, kteří vytrvale zvrací. Hrdina, který se vrací ze tří orlích per, a noční hlídka, která místo hlídání čte komiksy. Kněz, který po cestě zapadne s autem, a rodiče, kteří na návštěvu dovezou buchtu.
A podvodníci? Těmi jsme občas všichni. Hlavně když dorazí hygiena.

Strážníci hledají lehkou dívku, která ukradla zákazníkovi peněženku, po celém okolí. Mezitím David sedí v pojízdné kantýně a hledí si svého: smaženého jídla, které servíruje lidem na náměstí. Vtom se před pultem objeví kráska v rudém a hned se chytí příležitosti. Schová se uvnitř kantýny.
„Pšššt,“ položí si kráska prst na své jemné rty a zmatený David zopakuje gesto s rozpálenou obracečkou a své rty si pořádně popálí.

„Bolí mě hrozně hlava,“ zahraje divadýlko na svého kolegu a spolubydlícího, „mohli bychom to už dnes zabalit?“ Thomas souhlasí, aniž by věděl, koho pašují v zadní části auta ven z místa činu.

Vražda nebo ne, jinde se život nezastavil.
„Prosím vás, my ho nemůžeme najít.“
Většina lidí začíná od prostředka.
„A koho?“
„Toho velebnýho pána. Dali jsme dohromady peníze, já, rodiče, i tady manžel a tchánovci, jak von je chabrus na nohy, abychom si koupili ten kostel? Ten jak byl tuhle odsvěcenej? Je velkej, můžem dovnitř dostavit patra a my máme velkou rodinu a potřebujem prostor a on říkal, že nám ho převede a my mu teda dali ty peníze a teď nevíme, kde je a ten kostel tam nakonec není!“
Díky bohu za jednoduchý případ zpronevěry. Teď už jen najít lžikněze.

„UÁÁÁ!“ Crowley se s řevem probudil.
Za okamžik se ozvalo dusání na schodech „Co se stalo?“ zeptal se Azirafal, který měl déja vu, jak sbíhal po schodech, zatímco si zavazoval župan.
„Fuj, to byl ale hrozný sen.“ Odplivl si démon na podlahu. „Co tady vlastně dělám?“
Než Azirafal stihl odpovědět, ve vzduchu se otevřel portál a vyskákali z něj mluvící keř, tancující medvěd a minotaurus.
„To je ten podvodník!“ zaječel keř a ukázal na Crowleyho.
„Tak to nebyl sen,“ prohlásil démon.
Minotaurus a medvěd vypadali, že se na něj každou chvíli vrhnou.
Pak se ozval Azirafal: „Dá si někdo čaj?“

Do Zapovězeného lesa je zapovězeno courat.
To nás ovšem neodradí (co neuděláme, abychom unikly pištění Páté koleje).
Jsme kvalitně ztracené, dohromady i navzájem, a užíváme si to.
„To jsem zvědavá, co tu můžem ještě najít,“ mudruju, a nevadí mi, že mě asi nikdo neslyší.
„Samý zajímavý věci, určitě. Víly, rusalky bledý? Zákeřně za keřem schovaného Smrtijeda s nabitou a namířenou hůlkou? Pokoutní Znamení zla? Nagini, třeba? Protože na svatého Jiří vylézají hadi a štíři,“ přemítám.
„Je podzim,“ řekne keř, otřese se a porodí Gwen.
„Detailistko.“
Zaskřehotání, při němž tuhne krev v žilách, přichází z louže.
„A hele! Nedostatečně kvalifikovaný vodník.“