DMD Bonus č. 1 pro 4. 4. 2024. Téma: Podvodník - postavy z obrázku

Svítalo. Olympa seděla na schodech Velké síně. Místo večírku chodila celou noc tam a zpět od hradu k bráně pozemků. Hagrid nikde.
Najednou se rozhrnula tráva a na okraji záhonu se objevil maličký človíček. Mokrý, zablácený.
„Drrahoušku! Konečně! Co se stalo?“
„Holka, to byl parádní vejlet! Potkal sem mravence! A užovku! A čmeláka! Tancoval kolem kytek jak malej medvídek. Bezvadně teď na tu mrňavou žoužel vidím. Ale k večeru si mě Filchova kočka spletla s myší. Lek sem se a spad do strouhy. V momentě sem byl vodník. Teda spíš podvodník. Nemoh sem se vyškrábat zpátky. Du asi pozdě, co?“

Hranice Tenebrae šlo nejen vidět, ale i cítit. Temnota obklopující nekromancerovo území jakoby svírala duši každého, kdo se odvážil do ní vstoupit. Jakoby se z člověka snažila vymáčknout na povrch to nejhorší. I proto byly boje proti jeho armádám nemrtvých tak náročné. Morálka mužů klesala každou chvílí strávenou v té tmě.

Lord Varles seděl v magickém kruhu ve svých komnatách, nikým nerušen. Plně soustředěný na udržování kostlivců naživu, nebo jak jejich stav nazvat. Neměl obavy, že by nepřítel pronikl do věže. Kromě vlastních kouzel na jeho bezpečí přece dohlížely tři pečlivě vybrané, magií nadané ženy. Aspoň to si myslel. Chyba.

Najít dobrovolníka, který by se ponořil pod vodu a zjistil, kudy teče do skladiště, nebylo snadné. Naprostá většina posádky byli beznadějní neplavci.
Přihlásil se Jones. Svlékl kabát a vestu a spustil se přes bok. Z paluby ho sledoval nespočet zvědavých očí. Neobvyklé divadlo na chvíli přebilo napjatou náladu, která na Skřivánkovi panovala. Ne však úplně.
Francesin střapatý vořech nervózně pokňourával. Stevard patřil do smečky.
V úponách visel hrozen kadetů. Mladý pan Milton se tvářil neobvykle sklesle.
Nad kalnou hladinou se objevila stevardova hlava. Tesař Preston mu pomohl zpět na palubu.
"Našel jste to?"
Přikývl.
Kapitánův stevard se stal hrdinou dne.

"Určitě poznávací znamení na rande," tipuje Lev, když si slečna na své sexy šatičky připichuje odznak.
"Jen aby nenarazila na sňatkového podvodníka," praví Tadeáš.
"Takový by si ji zval do nóblejšího podniku," oponuje Jimram.
Tu se na zahrádku rádoby tančivým pohybem vkolébá medvěd. Uklání se před slečnou a shazuje svou medvědí hlavu. Dívka se tváří velmi rozpačitě. Vždyť takový vtip již dávno není originální. Medvěd však shazuje i další kožešinu a před dámou stojí úplně nahatý mládenec.
"Úchyláku!!!" zařve slečna, chrstne na nudistu svoji limonádu a prchá pryč, div si nezláme vysoké podpatky svých parádních bot. Bylo to nepovedené rande.

Na židli se ztěžka usadil starý, prošedivělý a zarostlý muž. Musel se přidržovat dozorců, aby nespadl.

„Takže pane Krakonoši, pokud to chápu správně, tak vy jste jako nezaměstnaný hajný žádal o dávky, které vám nedali, protože nejste obyčejný člověk? A proto jste se dal na podvody?“ zeptal se obhájce Sojka.

Na druhé straně stolu se ani chlup na plnovousu nepohnul.

„Chodil jste s tancujícím medvědem po jarmarcích a tvrdil jste, že sbíráte peníze na dobročinnou věc pro invalidy, ale nakonec jste je utratil sám? Spoluvězeň vás dokonce nařkl, že žádný Krakonoš ve skutečnosti ani nejste… Velmi zajímavý případ… Beru ho.“

Vyšel z poustevny. Nejprve tančící dívka. Naznačil kříž; změnila se v nymfu … další kříž … nevěstka („Milenče!“) …kříž … ošetřovatelka („Manželi!“) … zaříkávačka … roztrojí se … nakonec opice. (Tak to bychom měli.)

Malý zlomený muž, mrzák, ještě chlapec, ubohý odsouzenec … jakmile se k němu se soucitem sehne, změní se v obra, piráta, kovového muže s hliněnýma nohama, majícího bič, metajícího oheň … Použije jméno Kristovo; bojovník mizí.

Hostinský, orosený džbán … (pivo jsem neměl, ani nepamatuju ….) „Apage!“

Císařův posel: „Budeš umučen!“ … „Ne, děkuji.“ (Lákavé, ale takto ne.)

Akefalos, okřídlený muž, náměsíčný blázen, elegán, obludy, ježci, tančící medvěd, minotaurus … (Jako obvykle.) „Znám vás, jste přízraky.“ Unikl.

Rodiče, věrný pes: „Vrať se domů!“ … (ale …) … kostlivec, hrobař, mrtvola, nekromant, létající lebka … „Ale vy jste přece mrtví!“ (A já - zde na poušti – ostatně téměř také.)

Stráže: „Obětuj císařovu geniovi!“ … „Nikdy!“

Dvě ženy, jako dvojčata, jedna s kraví a druhá s kočičí hlavou … „Modly!“

Poutníci odjinud s batůžky … „V době pokušení turisty nepřijímám!“

„Jsem, který jsem,“ oslovil ho ohnivý keř. Přichází královna žen, Panna Marie, spolu s Janem z Pathmu. Alexandrijský patriarcha mu klade mitru k nohám … Postřehl oči hada. “Ďáble, ty podvodníku!“ Jsou pryč.

Zcela nahé chlupaté stvoření … (???; ale to je přece kolega, poustevník apa Onufrios!) „Buď zdráv, ctihodný starče!“

Z temných zákoutí se noří vyzáblé hnáty, zastřenými okénky problikávají smuteční svíce. Kostlivec s hřebem v hlavě tiše zachrastí, když návštěvníci stanou před hliněným obrem vyztuženým železnými obručemi.
„Páni, to je golem?“
„Takhle vůbec nevypadal,“ odfrkne Evžen. „Tohle je jen habaďůra pro obyčejné, rád bych věděl, proč…“ Zmlkne a ohlédne se.
Schody jsou pryč. V kamenném výklenku se mezi modravými žárovkami matně leskne bezhlavý templář.
Evžen se znepokojeně kouše do rtů. Kde vězí klenotník? Proč se prostor nezměnil?
Cítí ohrožení. Namaškařený sál zvláštně vibruje. Léčka? Od Kačka by podvod nečekal. Nehoda?
„Nehneš se ode mě. Oči na stopkách,“ nařídí Bořkovi.

Karty byly rozdány, ovšem zůstávalo otázkou, jakou roli kdo zastává. Kdo je hrdina, strážce, chlupatá potvora a hlavně – který z nich je ve skutečnosti podvodník?
Lucasova paměť se pomalu otevírala, ale stále nevydala všechny poklady. Z jeho pohledu se to zdálo jasné – on je hrdina, který pomocí svých nově nabitých psychotronických schopností zažene sgena – chlupatou potvoru, zatímco strážce tajemství Aöhrlëmëgerl oběma našeptává, jaký je další krok.
A je potom Aš~šád podvodník? On to zase mohl vidět opačně, čili podvodníkem tu zůstával Lucas.
Prsty chaosu se natahovaly. Ničemu se nedalo věřit. Ani té perfektně vytrénované paměti.
A Aš~šád to věru neusnadňoval.

Přijde pocestný do zájezdního hostince, sedne si k baru, objedná si pivo, spokojeně se napije a začne se zvědavě rozhlížet kolem sebe. Na druhém konci baru spatří strašně malého človíčka, sotva dvacet centimetrů velkého, jak stojí na vysoké barové stoličce a přesto stěží dosáhne na skleničku.
Nenápadně tedy kývne na majitele hostince za barem a potichu se ho ptá: „Kdo to je, ten mrňous? Takhle malého člověka jsem v životě neviděl.”
Nato se barman otočí k mužíčkovi: „Pane Rambousek, pojďte tady povyprávět pánovi, jak jste tenkrát na té dovolené v Rumunsku řekl té čarodějnici, že je podvodník a umí houby!”

"Já jsem náhodou svýho času hrál divadlo!" vykřikl Ivan a v rozmáchlém gestu vychrstnul trochu Martini. "A napsal jsem i nějaký hry!"
"Zahrajeme si nějakou scénku?" navrhl Fanouš. "Já budu víla!"
"Jestli je Fanouš víla, tak já chci bejt Minotaurus," zamyslela se Lynda.
"A já budu nekromant a budu vyvolávat kostlivce!" zvolal Jiřík.
"Předem upozorňuju, že má jediná a životní role byl vodník," sdělil suše Saša.
"Moment," škytnul Ivan a odvrávoral směr koupelna.

"Tak co, Lízo, bude ten vodník?"
"No, zatím je leda tak podvodník. Ivan si napustil vanu, strká hlavu pod hladinu a vykřikuje něco o perlách a sviních."