Příšeří

Telepatické skeny jsou nepříjemné z principu. Za normálních okolností ale neodrovnají vás ani telepata.
Normálních.
Kdyby to aspoň k něčemu bylo…
Zvednu se na loktech. Zase se mi spustí krev z nosu. Krucinál. Můžu takhle vykrvácet?
Adam Tichavský mi přitiskne k čelu studenou mokrou utěrku. „Nechápu, proč jsi chtěla zajít tak daleko.“
„Nemůžeš.“ Neprobudil ses vedle rozsápané mrtvoly.
Adam sundá z topení deku a přikryje mě.
„Díky.“
„Aspoň něco můžu udělat já pro tebe.“
„Musím ti tu vrátit mikinu.“
„To počká.“
„Ještě jeden sken zvládnu. Proměním se…“
„Nemusíš všechno dělat sama. Zkus si na půlhodinu zdřímnout.“
„Vzbudíš mě?“
„Budu tady.“

„Jste si tím vaším magickým CTčkem jistá?“ zeptá se mě Martina. Není čarodějka. Kouzla v ní nebudí důvěru.
„Dělám to denně.“
„Pane Tichavský, vás bych nejradši poslala do nemocnice na pozorování. Určitě poznáte vize od halucinací?“
„Určitě…“
„Aha. Takže ráno jste přijel z Berlína a zavolala vás sem moje žena, protože se jí tady hromadí čarodějové, kteří v noci něco spáchali, nic si nepamatují a nemůžou o tom promluvit, jinak dostanou ránu od kletby. Rozhodl jste se jim pomoct, ale protože své vidění příliš neovládáte, zfetoval jste se durmanem. Omylem. Čtyřikrát.“ Rozhodí ruce. „To zní jako normální den na pohotovosti.“

Úřad pro bezpečnost a regulaci magie neboli UBRM má nejpitomější název, jaký ve sedmdesátkovém zkratkovitém záchvatu vznikl. Velmi rychle se mu začalo říkat UPRD nebo Stínová STB. Stínaři.
„Je čistá,“ oznámí Diviš, když projede Martinu Solnickou detekčními kouzly. „Měl by ji proskenovat telepat.“
Karolína ho zpraží pohledem. „Není to zbytečně? Je to moje žena, nikdo zvenku.“
„Pořád dokola se mě ptali se na Karolínu,“ řekne Martina. „Pak na další mágy. Dokonce i na lovce.“
O lovcích slyšel každý čaroděj. Vítr z nich mají i stínaři samotní. Naštěstí je nepotkáte, pokud nejste v pořádné rejži.
My v pořádné rejži jsme.
Sakra.

„… snad i ožralej si pamatuješ, co se mnou to svinstvo dělá!“
„Měl jsem vědět, že skočíš po hlavě do prvního průseru, co doma potkáme? Vždycky ses problémům vyhejbal!“
„To si děláš –“
„Ticho! Oba!“ zaječí Solnická na celou Konstantu. „Adame, přišel někdo novej. Diviši, sežeň čistou šalvěj.“
„Můžu Tichavskému dělat kotvu, pokud použije tu nečistou,“ řeknu jí.
„Ne. Musí na tobě hned začít pracovat telepat. Jsi první průlom. Poslyš… všichni tím musíme –“
Zůstane zírat na něco za mnou.
„Martino!“ zakvílí a rozběhne se k ženě ve dveřích.
„Její manželka,“ vysvětlí mi Diviš. „Ráno ji sebrali stínaři. Celý den o ní nevíme."

Kroky.
„Nechalas v kuchyni… všechno.“
Tichavský se posadí vedle mě a podá mi termohrnek a mobil.
„Jak jsi věděl…?“
Debilní otázka. Na tapetě mám moji gepardí kámošku.
„Minuli jsme se ve dveřích.“
„Nemusels mě hledat.“
Aspoň nebudu chvíli myslet na rozdrápanou mrtvolu.
„Dlužím ti vysvětlení. Nejsem zvyklý na vyvolávání vizí.“ Věštěním se živí jen šarlatáni. „Myslím… že jsem si omylem nabral příliš hodně.“
„Co používáš?“
„Bílou šalvěj.“
„Je čistá?“ Otrava by vysvětlovala leccos.
„Určitě.“
„Ukaž.“
Proměním se na chvilku ve psa a přičichnu k papírovému sáčku.
„Je vylepšená durmanem.“
„Cože…?“ Najednou mi vytrhne sáček z ruky. „Já toho debila uškrtím!“

Napustím si v kuchyni sklenici vody. Když se poprvé napiju, vyliju si část vody na triko. Zatraceně. Teď bych potřebovala kotvu já. Sedám si na dlažbu. Povytáhnu tričko a připlácnu si mokrou látku k čelu. Lepší. Trochu.
Otevřu si na mobilu bulvární článek od Diviše. Žádné fotky. Popis odpovídá. Podle prvního komentáře zavražděný bydlel na městském úřadě a byl v podmínce a exekuci za neplacení výživného. Podle druhého ta svině zaslouží upálit, ať už byl zavražděný kdokoli. Dál radši nečtu.
Musím na vzduch.

Na střeše nikdo není. Praštím do zábradlí.
„Kurva!“
Praštím znovu. Znovu. Znovu. Pak teprve to začne bolet.

"Pamatuješ si mě?" zeptá se Tichavský.
"Nevím." Mám mizernou paměť na lidi.
„Nemůžeš. Ještě ne. Možná už nikdy. Dochází čas. Mám kulku v hlavě.“
„Cože?“ vylítnu. Diviš odskočí. Dotknu se Tichavského spánku, abych mohla proskenovat tkáně.
„Nesahej-“
Pozdě.
Vlna bolesti mi prosviští tělem.
„Omlouvám se,“ řekne Tichavský. Jemně odtlačí moji ruku. „Nic mi není. Vypadá to horší, než to je. Jsi v pořádku?“
„Já?“
„Použil jsem tě jako kotvu.“
„Kotvu?“
„Co je kotva?"
„Minulost vidíš, budoucnost ovlivňuješ. Na cokoli jiného není člověk uzpůsobený. Nesmím zajít moc daleko.“
„Máš štěstí,“ doplní Diviš. „Kdykoli se ukotví skrze mě, vyzvracím se z podoby.“

Diviš pohlédne na kresbu. „Drápance jak od medvěda. Moment, něco takového jsem četl na netu. Chlápek šel na večírek, dva dny byl nezvěstný a našli ho takhle.“
Výjev se mi se rozostřuje před očima. Zatracená kletba.
Tichavskému se chvějí víčka. Z očí vidím jen bělma.
„Diviši!“
„Nasměrovalas ho kvalitně. Asi máme průlom!“
V levém bělmu praskne žilka. Ruka opustí papír a škrábe do podložky.
„Tohle už není dobré,“ hlesne Diviš. Zatřese Tichavským a popleská ho po tváři.
Na okraji papíru jsou několikrát za sebou napsaná dvě slova: Roman Marášek.
„Čí je to jméno?“ zachraptím.
Tichavský zaostří na papír. „Nemám tušení.“

„Adam je jasnovidec. Jako bonus čistej.“ Diviš mě nasměruje k muži v křesle s blokem na klíně.
„Co znamená čistej?“
„My dva to neschytali. Tak atraktivně vypadáme, protože jsme prokalili víkend v Berlíně. Dáváme dohromady informace.“

„Tichavský.“ Na moment se vynoří z přítmí nad lampou. Tmavé oči. Hezký úsměv. Hezké ruce. Před pár lety by mi dokázal zamotat hlavu na počkání. Před pár lety.
„Potřebuji se na tebe naladit. Neformuluj myšlenky. Stačí mi obrazy.“
Večer. Usínám doma. Ráno. Svítá. Cizí byt. Cizí mrtvola. Vzpomínka se třese, nejde zaostřit. V hlavě mi buší.
„Mám to.“ Hrot tužky se rozběhne po papíru.

Proplétám se mezi prázdnými stoly a lavicemi a stánky a zástěnami a vlnami elektronické hudby. Kovové schody s ozvěnou. Otevírám dveře. Ruch zevnitř na moment utne.

„Veterinární asistentka. Zvěromág. Tohle už vůbec nedává smysl.“ Solnická si promne tvář. „Nejsi bojovník ani telepat ani nemáš nic se stínaři. Proč by někdo… cílil na tebe?“
„Nechápu…“ Buší mi v hlavě.
„Nic neříkej. Všichni máme za sebou hororové ráno a na sobě zatraceně silnou pojistku, která nám brání o tom mluvit.“ Z nosu jí skane krůpěj krve. „Tohle je jen první příznak.“
„Máme dočasné řešení. Diviši?“ zavolá přes rameno. „Vezmi ji za Adamem.“