Pod povrchem

Přiznám se, že letos jsem tak nějak nevěděla, co psát. Chvílemi jsem ani nevěděla, jestli vůbec psát budu. Pak se ale překulil březen, objevilo se zkušební drabble a já pochopila, že psát prostě budu, protože o DMD nechci přijít. Jenže co? Uvědomila jsem si, že začínám črtat první matné kapitoly nové knížky, a rozhodla se, že zkusím jednu dějovou linii napsat tak, že se nechám vést denními tématy. Příběh dlouho neměl ani vlastní fandom (díky Neviathel za pošťouchnutí), ale nakonec vzniklo cosi,
co by možná zasloužilo rozpracovat. Uvidíme.
Pokud máte chuť si celý ten bláznivý příběh přečíst ještě jednou, začátek je zde . Jednotlivé kapitoly jsou provázány, takže by neměl být problém si jej projít.

Ještě si dovolím zopakovat úvod do fandomu Pod povrchem:
Příběh ze světa, ve kterém se odehrává kniha Začarovaná sezóna.
Ředitelky různých škol pro čarodějky jsou sezvány na setkání v coleeské Akademii. Ze školy v Třívodém království přicestovala lady Filippa, ředitelka školy, se svou zástupkyní Rózou. Doprovod jim dělají Dorian, známý autor divadelních her, a Amélie, schovanka lady Filippy a zároveň velmi nadaná švadlena.
Pod povrchem pompézního setkání však bublají všelijaké proudy. Ještě níže pod povrchem, v místech, která nepamatují ani ti nejstarší obyvatelé ostrova Isla de Colée, se však budí cosi mnohem horšího...

Dorian netušil, jak dlouho bloudili podzemím, než zaslechli výkřiky. Chytil Amélii za ruku a chvátali za hlukem. Za ohybem chodby spatřili podivný výjev.
Uviděl Filippu. Ležela na zemi, oči v sloup.
Vedle ní Róza a jakási místní čarodějka držely každá v ruce kus látky omotané kolem hrdla třetí osoby šíleného zjevu a snažily se jí uškrtit. Stvoření se jen bláznivě smálo. Pohledem fixovalo Filippu a ty dvě lehce odstrkovalo.
Róza ho zaregistrovala první. „Pomoz! Všechny nás zabije!“
Amélie zaúpěla: „Tetičko!“
Nezaváhal.
Skok, druhý.
Naučeným chvatem (otec zápasník netrápil své syny v mládí nadarmo) chytil stvoření zezadu a zlomil mu vaz.

Stvoření, co bývalo Yaskarou, rozhodilo rukama. Provizorní pouta praskla. Prsty podobné drápům se zaryly do Cristellina předloktí. Strhly ji k zemi. Zbylé čarodějky neváhaly. Chytily Cristell v podpaží, trhem ji postavily na nohy a srazily zvedající se postavu.
„Pryč!“
Běžely za Cristell. Její lampa jen matně osvětlovala klenby chodeb. Za nimi zněl bláznivý smích.
Róza zavrávorala. Vtom jí kolem hlavy prošlehl horký závan. Spalující kouzlo ji minulo, ale pobořilo chodbu před nimi. Měly co dělat, aby nespadly do průrvy, zející jim před nohama.
„Odpadové šachty,“ vyhrkla Cristell. „Svedené z horních pater.“
Ze soutoku stoupal odpudivý smrad.
Bláznivý smích se blížil.

„Dorian s Amélií?“ šeptla Filippa.
„Doufejme,“ odpověděla Róza.
V temnotě před nimi zablikalo slabé světélko. Pomalu se přibližovalo. Po chvíli už bylo zřejmé, že se světlem kráčí jen jedna osoba.
„To nejsou naši,“ sykla Filippa. „Až řeknu, tak ho uhoď!“ Stáhla světlo.
Róza pustila svázanou ženu na zem. Shýbla se pro kámen z rozpadlé zdi.
Čekaly ve tmě a tichu, Róza s provizorní zbraní v ruce.
Kroky se blížily. V matném světle se začala rýsovat jakási postava.
Róza se napřáhla. Čekala na povel, ale místo toho Filippa rozsvítila hůlku.
„Zadrž!“
Ze tmy se vyloupla tvář lady Cristell, zástupkyně ředitelky Akademie.

Filippě letěly myšlenky rychlostí blesku.
Doufat, že budou přehlédnuty? Utéct? Kouzla tu nefungují, co teď?
Stvoření se blížilo. Pocit zmaru sílil.
Strhané rysy mladé ženy v čarodějce vzbudily lítost. Kdoví, proč a jak se ocitla v dosahu entity, proč jí poskytla tělo i duši. Teď není čas zkoumat důvody. Je nutno řešit důsledek. Ale jak? Nemá zbraň! Snad... Jehlice do vlasů? Ne, nesmí ji jen rozzuřit. Uspat, přivést do bezvědomí, pak snad by si poradily...
Zoufale se rozhlédla. Kámen!
Nikde nic.

Pak - nápad. Hloupý, určitě. Zafunguje? Možná.
Bleskurychle se shýbla, zula těžkou botu a okovaným podpatkem udeřila stvoření do hlavy.

„Ke všem kulhavým kobylám,“ zaklela Róza a tak tak chytila rovnováhu. „Co je? Už potřetí mám pocit, jako by mi někdo podrazil nohu!“
Filippa se zamračila. „Motáme se v kruhu. Tady jsme už byly.“ Ukázala svítivou špičkou hůlky na tmavý stín u zdi. „Tenhle kámen si pamatuji.“
Róza se rozhlédla. Pak přimhouřila oči. „Hele, asi máš pravdu! Já si zas pamatuju tuhle prasklinu, vypadá jak vřed na nose báby Cukrový!“
Filippa neodpovídala. Zírala do tmy před nimi.
Róza natáhla krk. „Co je?“ sykla.
„Něco je před námi. Nebo někdo,“ zašeptala Filippa. Opatrně ruku s hůlkou stáhla.
Světélko na špičce zhaslo.

Cristell, zástupkyně ředitelky Akademie de Colees, byla znepokojena. Nic nešlo podle plánu. Faux pas při zahájení, dohadování čarodějek…
Přes křížení chodeb zahlédla dvě postavy. To jsou ti dva, co přijeli s ředitelkou z Trojvodí. Lidi. Bez nadání. Zamračila se. V Sále shromáždění nemají co dělat! A vůbec tu nemají co bloumat! Už už je chtěla odeslat do příslušných prostor, když v tom se zarazila.
Ta ženská se shýbla, chlap se opřel o rám zrcadla a zmizeli!
Když doběhla k zrcadlu, bylo už zpátky na místě.
Ať se shýbala k zemi a opírala o rám jak chtěla, vstup se jí neotevřel.

„Ještě, že ses vrátila pro lampy,“ pronesl Dorian do ticha chodeb. „Možná jsi mohla vzít nějakou navíc.“
„Nechtěls ani jednu, že nebudou potřeba,“ odsekla Amélie.
„Taky jsem chtěl, abys zůstala nahoře.“
„Nechci tam zůstat sama!“
„Byla bys v bezpečí!“
Amélie pohodila hlavou. Vtom zahlédla stranou temný stín.
„Hele,“ sykla. „Dveře!“
„Počkej,“ snažil se ji zastavit Dorian. „Půjdu první!“¨
„Já je našla!“
„Ženská, kdo tě vychovával? Do nebezpečí jde první chlap!“
„Tetička. Říkala, nejvíc má spoléhat člověk sám na sebe a pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene!“
„Čarodějky!“ povzdechl si Dorian a pospíšil za Amélií, ztrácející se pomalu ve tmě.

Ten hlas ve vlastní hlavě už nemůže vystát. Už nechce vládnout, už nechce být tou, kterou všichni poslouchají, už chce jen být pryč. Opatrně udělá první krok. Druhý. Nenápadně, tiše. Vtom se s ní zatočí svět. Myslí jí proletí střípky dějů.

Vidí ženu. Má dlouhé černé vlasy Je štíhlá, vysoká, krásná.
Ucítí její moc.
Sílu.
Obraz střídá obraz, pocity jsou temnější a temnější.
Hádky.
Vzdor.
Nepřátelství.
Intriky.
Rozostřený obraz chaosu a zmatku.
Věž.
Okno.
Pád.
Bolest, hrůza, strach.
Plameny.
Bolest, hořkost, bolest, vztek, bolest.
Tma.
Dotek magie.
První krůpěj naděje.
První vzedmutí nenávisti.

A pak… pak už to není ona.

Dorian se sklonil pro gumičku. Kolenem mu projela bolest po starém zranění, zapotácel se a zachytil rámu zrcadla. Moc opory mu nesposkytlo. Zřítil se do temné chodby. Otřeseně vstal.
„Co…“
„Hele, tohle poznávám!“ zajásala Amélie. Prosmýkla se kolem něj. „Batistový kapesník mé tety! Šly tudy! Ale–“ zarazila se, „proč?“¨
„Zas se do něčeho namočily,“ povzdechl Dorian. „Tenhle výlet mi byl čert dlužen. Čarodějky…“ odfrkl si.
Amélie ho tázavě sledovala.
„Já vím.“ Oprášil si šaty a vykročil. „Připadám si jak červík v jablku. Vše kolem vypadá sladce a chutně… ale na konci je možná jed. Rózu tam prostě bez pomoci nenechám!“

Dorian zadumaně sledoval loď, vyplouvající z přístavu. Kampak asi míří… Možná by se s ní dostal domů. Zatřásl hlavou, aby zahnal podivný pocit, který se ho poslední dobou zmocňoval. Necítil se tu dobře, mezi všemi těmi ženami. Jejich moc ho děsila. A když se všechny sešly, měl pocit, že ve vzduchu je tolik napětí, že stačí jedna malá jiskérka a celá Akademie vyletí do povětří.
Ještě jednou se toužebně podíval za lodí, mizející v dáli, a odvrátil se od okna.

Neudělal ani pár kroků, když do komnaty vtrhla Amélie.
„Nemůžu najít Rózu a Filippu. Nikde nejsou. Nevíš, kam mohly jít?“

Filippa procházela chodbami, vnitřně soustředěná na temnou linku zloby, vycházející odkudsi zezdola.
„Musíme do sklepení.“
„K vinným sudům a zásobám?“ podivila se Róza.
„Hlouběji.“ Filippa zahnula do Síně shromáždění.
„Vchod je někde tady. Jenže… Kde?“
Od sloupu k sloupu, od ostění k ostění, kde nic, tu nic.
„Podívej,“ vydechla Róza. „Tohle zrcadlo… Je jiné!“
Mezi umně proplétanými figurami se rozbíhaly téměř neviditelné černé praskliny. Filipa přejela prsty po zlatém rámu a vytáhla nožík.
„Zvláštní,“ konstatovala po chvíli. „Pravé zlato. Ty další jsou jen pozlacené dřevo. Myslím, že jsme vstup do podzemí našly.
Róza pokrčila rameny. „Snad. Ale… Dokážeme ho otevřít?“

Svět, co Filippa znala, zmizel. Pryč jsou zdi, stropy, zrcadla.
Změnily se v oblou stavbu z kamenných balvanů.
Portál vstupu ozdobený vytesaným reliéfem tmavě zívá.
Dovnitř vchází pět postav. Zaslechne bubny, temný rytmický zpěv.
Výkřik.
Zpěv přechází do hypnotického rytmu, bubny zpomalují.

Houstnoucí tmou se stíny vrací.
Jeden.
Druhý.
Třetí.
Čtvrtý.

Vize se mění. Čas se posunul, Filippa zahlédne budovy Akademie. Okrové kvádry, kamenné dveřní ostění, lesklé střechy.
Pak konečně dokáže pořádně soustředit svůj vnitřní zrak.
Hluboko pod zemí, tam, kde byla zabita jedna z těch, které si slíbily nekonečnou věrnost, tepe pochmurný kokon nenávisti, zloby a touhy po pomstě.

Hluboko pod budovami coleeské Akademie, ve sklepeních, na která už všichni zapomněli.
V tmě černé jak obsidián, ve vzduchu zatuchlém tlením a rozpadem.
Tam, kde byly před dávnými věky s velkou slávou pohřbeny první mocné čarodějky.
Tam, kam puklinou kamene, trhlinou ve zdi pronikala kapku po kapce magie, koncentrovaná Sálem. Neměla cíl, proudila jen tak.
Pak narazila na NI. Jednu z prvních. Mrtvou rukou družek, nesmířenou s odchodem ze světa živých.
Strunka pomstychtivosti zakletá do času se potkala s kapkou magie, jejíž přísun neustával.
V dávno mrtvém těle ženy se cosi probudilo. Naděje.
Dokážu to! Jako první! Já!
VRÁTÍM SE.

„Už jsou na lodi. Ráno tu zakotvil škuner, co obratem vyráží dál.“
„Kolik?“ Hlas lady Sinitry zněl jako prásknutí bičem.
„Čtyři. Ty, co si vykouzlily komplet všechno.“
Čarodějka sevřela rty. „Jak, že nebyly varovány? Yaskaro! Mělas to říct všem! Zasluhuješ potrestání!“
Mladá dívka, pobočnice lady Sinitry, sklonila hlavu. Než se vzmohla na odpověď, zastala se jí Cristell, rudovlasá ředitelčina zástupkyně. „Nevěřily jí. Měla jsi jim to říct ty.“
„Tak tys to věděla? A nic jsi neudělala?“
„Ale…“
„Ticho! Jste naprosto neschopné! Od této chvíle budu všechno řídit osobně!“
Dvě ženy sklonily hlavu. V očích jedné z nich se temně zablesklo.