DMD č. 26 pro 26. 4. 2024. Téma: Výběr z hroznů

„Takže lorda Carleyho otrávila jeho manželka?“ nechápal kapitán Hastings. „Vždyť jed se našel na talíři a lady Christine přišla do styku jen s vínem, ve kterém žádný nebyl. Jak je to možné, Poirote?“
„Z několika důvodů, mon ami,“ vysvětloval detektiv.
„Za prvé, několik krystalků jedu leželo na zaschlých zbytcích omáčky. Musely tam být přidány později, jinak by se rozpustily.
Za druhé, přestože talíře zůstaly neumyty až do lordovy náhlé smrti a příjezdu policie, jeho sklenka byla čistá. Navíc nikdo z kuchyně si nevybavoval její mytí.
Za třetí, na lahvi stálo Cabernet Sauvignon, výběr z hroznů, ale zbytek uvnitř byl Merlot.“

Sedí přede mnou, a má ji jak vyšitou. Takovýhle případ jsem dlouho neviděl. Řeč je samozřejmě o tématici.
Oči rudé, kolem nich tmavé kruhy. V prstech cosi křečovitě svírá.
"Myslela jsem," škytne, a vloží si do úst zvláštní tabletu, "že letos to půjde dobře. Že budu stíhat psát, číst a komentovat."
Kývnutím ji vybídnu k pokračování.
"Nejím, nespím, nestíhám." Pohled se jí zamlží, a bezmyšlenkovitě si dá do pusy další kousek.
"Jak to zvládáš?" ptám se nechápavě.
Dnes poprvé se usměje. "To bys chtěl vědět."

Nakonec jsem tajemství přece jen odhalil. Zbyl tu po ní obal s nápisem hroznový cukr.

Drazí pokušitelé Sporotoči, Jeduzábel, Pochlívníku a Mrvosilo

ve své pokušitelské praxi nezapomínejte využívat pozitivní lidské vlastnosti, samozřejmě v patřičně pokroucené podobě. Příkladem budiž touha po zlepšování se, touha po vyšší kvalitě.
Pacienti často mají potíž pochopit, že mohou existovat různé stupně dobrého. Že x je lepší než y, nutně neznamená, že y není dobré, a naopak, neznamená to ani, že x není špatné. Pacienti stojí o jednoduché a jednoznačné škatulky.
Dejte jim je. Dejte jim dvoustupňovou škálu extrémů, kde ten vyšší se zamění se standardem.
Ať pro ně neexistuje nic mezi výběrem z bobulí a podřadným patokem.

Váš konzultant Zmarchrob

Prosinec seděl nad papíry. Mapy vinic, tabulky, zprávy od vinařů. Spousta toho pomrzla.
Ale jak to? Měli přece vždycky ty nejlepší výsledky, byli elitní pěstitelé, tak co se na tom detašovaném pracovišti u všech úplňků děje?!
Musí tam zajet na kontrolu.
***
„Zbělela růže
A skřivan zmrz
Ty za to můžeš
Že jsem tak drz
Já z tebe taju
A ty se chvíš
Přírodě, Máju,
Jsme na obtíž.“

„To bych řek, že jste přírodě na obtíž a mně teprve,“ vztekal se Prosinec, když Února s Květnem načapal na procházce mezi vinicemi. „Máte se rádi? No prosím, ale myslete na to hospodářství!“

„Ĉu vi estas kapabla trinki vinon?“ demandas viro.
„Jes. Mi estus kapabla,“ respondas altra viro. Tiu ĉi viro estas ankorau knabo. „Sed mi ne trinkas vinon neniam.“
„Kial vi ne trinkas vinon?“
„Alkoholo ne estas bona por junuloj!“ respondas la knabo strikte. „Mi ne havas ankorau dek ok jaroj. Alkoholo ne estas bona nek por maljunuloj. “
„Vi malpravas!“
„Alkoholo ne estas bona por la gesundo. Speciale por dikaj homoj.“
La viro estas malfeliĉa. „Jes, mi estas dika. Sed mi amas vinon!“
„Vi povus manĝi vinon. Vino estas frukto, frukto estas gesunda. Vi elektu pravan vinon! Kaj… vi bezonas ankau ekzercoj.“

“Už se to nese pane Listře, vaše oblíbená pochoutka. Nadívaný vesmírný šváb!”
Na stůl přistál podnos s podezřele vypadajícím pokrmem.
Lister do něj rýpl a podíval se na Krytona.
“Nadívaný čím?”
“Fialovou plísní z paluby D. A nebojte, vše je zalité takovou vrstvou kari, že ani nepoznáte, co jíte.”
Potom na stůl postavil láhev a pokračoval: “A na zapití - Chardonay ročník 1966. Úplně poslední v celém vesmíru, z kapitánových zásob.”
Lister přičichl k láhvi: “Eeeh. Co takhle pivo? Ke kari se hodí pivo.”
Kryton se naškrobil: “Myslíte tu břečku, co si vaříte v chladiči nad nukleárním reaktorem, ročník tři miliony?”

Vychazíme z domu, zlobidla s hurónským řevem přelézají plot.
Na autobus většinu cesty běží, aby se mohl jeden z nich zlomit v záchvatu kašle.
V autobuse klečí na sedačkách, vstávají, šplhají na opěradlo, kopou se a pouští na zem batůžky. Dva z nich nakonec vypráví pohádku, kterou si chtě nechtě vyslechne celý autobus.
V metru se točí kolem tyče, každý v jiném směru, aby do sebe mohli vrážet. Protože proč si ještě před hlavním výletem nevyrazit zuby...

Uf. Jsme v bytě. Řev, běhání a skákání je tu s námi.
Usnuli v půl jedenácté, hadi.

"VÍNO!" zaúpí moje spolucestovatelka. "Potřebuju Víno!!!"

„Tak co? Líbí se vám některý?“
Červené víno ve sklenici tiše zašumí. Jako kdyby se smálo. Voní, chutná, nejlepší rýnské.
„Nevím jistě.“
Všichni chlapci jsou z dobrých rodů. Bohatí, urození, pyšně se tvářící už jako nedospělí. Ale ani jeden nemá ten závan věčnosti. Nevyhnutelnost. Osudovost.
Pak kněz postrčí dopředu toho divného.
Sklopené oči. Cukající se víčka. Modřina na tváři.
Obraz v pozadí, rodina. Bolí to, ale všichni by si oddechli… tak snad?
Místností se rozvoní rozlitá krev. Kapka vína zazáří jako sklo. Poranil se.
"Tak toho. A ještě vyberte dva."
Odchází. Budou z nich templářští novicové.
Dva mrtví a chiméra.

Nočňák Viktor měl pochopení pro kdeco. Však už taky něco zažil.
Cestující, kteří se alkoholem uvedli do vegetativního stavu, rváče, srdcerváče, exhibicionisty, souložící dvojice, trojice i celé grupy, varietního kouzelníka, co nechal zmizet jízdenkový automat, a zduněné cellisty národní filharmonie, kteří cestou vyšvihli best of Rolling Stones a jako hromada šutrů se skutáleli na refýž výstupní zastávky.
Odrbaného vousáče, co si na zadní plošině rozloží stolek, aby na něm povečeřel tři rohlíky s Májkou a sedmičku vína, ovšem vezl poprvé.
"Vy nebudete úplnej chudák," konstatoval při pohledu na etiketu.
"Teď už jo, šéfe. Stálo mě všecko, co jsem dneska vyškemral."