Dorian, jakožto doprovod své přítelkyně Rózy, vstoupil do auly Akademie de Colees. Polkl. Tolik čarodějek pohromadě! Vysoké klobouky, účesy plné jiskřících drahokamů, černá barva oděvů občas narušená tmavě vínovou či indigově modrou, zářící úsměvy. Odvážně vkročil do sálu, když v tom se mu poklidná scéna před očima zavlnila a on nevěřícně zíral na sekající zobáky, krvácející hřebínky, kopající pařáty. Vzduchem vířilo peří, hlasité kvokání trhalo uši. Ze změti obrazů na něj vyhlédly oči. Hluboké, nenávistné. Poděšeně ustoupil, do kohosi vrazil. S úlekem se otočil.
„Dáte si, pane?“ Jakási dívka mu nabízela pití.
Sál se poklidně koupal ve slunci.
Vidění zmizelo.
