DMD č. 24 pro 24. 4. 2024. Téma: Vrána k vráně sedá

Když se Jean zrovna nerýpá v záhoně ani nevěnuje stromům, pozoruje ptáky. V životě klubovny se to projevuje dvojím způsobem. V první řadě výrazně vzrostly rozpočtové položky slunečnice, lojové koule, hřebíky na stloukání budek a jiné ptačí potřeby, které si nedokáže opatřit svépomocí. (Jednou navrhl, že kdybychom si opatřili krávu, bylo by více much a třeba by se u nás uhnízdily vlaštovky. Realizaci návrhu zmařila skutečnost, že nikdo z nás dobytku nerozumí.)
V druhé řadě se občas Jean, který jinak za rok nasbírá desítky bobříků mlčení, o svých pozorováních rozpovídá.
Věděli jste, že takové vrány šedé většinu roku žijí samotářsky?

"Nebuď labuť!"
"Co bych dala za to, být labuť!"
"Tak nebuď holub!"
"No dovol! Ty člověče!"
"No tak promiň!"
"Prostě se mi líbíš! Nejsi jako ostatní!"
"Co tím myslíš?"
"No na první pohled jsi úplně normální, ale hned na druhý pohled je na tobě něco zvláštního."
"A co?"
"No něco ne úplně typicky vranitého."
"Vždycky jsem si myslela, že jsem jiná."
"Právě. No tak to jsi. Těžko se to popisuje."
"Tak to zkus!"
"Když s tebou mluvím, je to jako by nezáleželo na ničem jiném."
"Ach!"
"Je to totiž... už to mám!"
"Co je to?"
"Ostatní vrány vlastně vůbec nemluví!"

Je monstrum, říká se mu tak. Někteří byli chlapci, sotva vyrostli z dětských střevíců.

„Byl to fakt fešák. Podívejte se na na náš Instagram, pak vám tam hodíme fotku!”

Terorista. Má na rukou krev několika desítek lidí. Ti, kteří přežili, jsou poznamenáni dodnes.

„To se nedivím, že s ním ty holky jely, koukněte na něj.”

Pět zavraždil a další znásilnil. Ani slza neukápne. Ale u jeho popravy náhle cítíme lítost.

Kdo jsou oni, víme. Známe jejich jména. Fascinují nás. Točíme seriály, posloucháme vyprávění, hltáme příběhy. Jsou to hrůzostrašné celebrity.
Ale co ti, kteří se stali jejich oběťmi? Co jejich jména?

Přípravy započaly již v lednu. Vyhlášení akce "Přípravný tým" bylo znamením, že to vážně proběhne.
Schůzky byly kreativní, nápadů nespočet. Hotelníkům, kuchařům a všem od stravovaček to jde snadno - nejdelší slupka jablka, hambáčky, pozvou MasterChefy, ale co my?
Hlavy dohromady a úkoly se jen sypou. Bazalka, kytičky, věnečky...
"Hele, ty udělej ty tvoje košíky!"

Proutek k proutku jak vrána k vráně sedá. Tři noci skoro nespím, abych nachystala tolik korpusů a ve vaně se válí vrba (ještě).

"Můžu, můžu taky?" dychtivě se dožadují další.
"Tak, drahoušci. Zde jedna proutěná vrána a my z ní uděláme košíček. Tady Anička vám pomůže."

"Starobylý prohnilý... totiž vznešený rod Blacků si na tyhle ptákoviny potrpí. Dej sem hrnek," Sirius chňapl po Remusově šálku.
"Vidíš," ukázal na čajové lístky, "konvalinka."
"Nevidím. Je to čaj a jsi daleko."
Sirius zvedl obočí a přisedl si tak blízko, že Remuse začal poněkud škrtit límeček (který ani neměl).
"Jak říkám. Studijní úspěch. A tady... vrána. Vedle té pampelišky."
"Neříkals konvalinky?"
"Té taky. Tady je vrána a..."
"Tenhle flek vypadá stejně."
"Druhá vrána. Sedá si k první."
"Což znamená co?"
"Pohledný tmavovlasý mládenec tě pozve na večerní kakao v Prasinkách. Nedokážeš odolat."

Remus byl nucen konstatovat, že Sirius věštil dobře.

Festival mudlovské kultury slavil úspěch.

I Lucius Mlafoy to přiznával. Nejprve zhlédl zajímavý film, Inception, pak se probrouzdal po internetu, tolik zajímavých novinek se nedovzěděl za celý rok. Kvůli tomu tu však dnes nebyl. Někoho hledal.

Severus Snape i v mudlovském oděvu, (džíny, černá košile, černé sako,) více havran než člověk byl jeho cíl.

"Chci tě o něco požádat, Severusi."
"Nemyslím si, Luciusi, že bych ti dlužil nějakou reciprocitu."
"Mně ne, ale Vincentu Crabbemu a jeho otci."

Udeřil hřebík na hlavičku, to, že se mu nepodařilo zachránit všechny studenty, bral Snape jako osobní selhání.

"Musíme starého Crabbea přivést k rozumu.

"Nejdříve se podíváme, jak ti kolega zašil ránu," pravil muž rozřezávaje dívčinu rozhalenku.
"Thsidhtrh", zahuhlala Ell přes roubík.
"Ano, jsem doktor, v nemocnici jsi se mi zalíbila. Jsi přesně můj typ," usmál se.
"Thhalhe."
"Nerozumím, když slíbíš, že nebudeš křičet, tak ti roubík vyndám."
"Nebo když začneš kříčet. tak bych ti rovnou vyřízl jazyk."

"Díky," zkusila to Ellie slušně.
"Prosím, ale mě nenapálíš, jsi stejná svině jako ostatní. Jen si hraješ jak jsi miloučká. hodňoučká, ale pak si chudáčka Edíčka nevšimneš. Jen jej budeš trápit, zneužívat jej, vše mu začneš zakazovat. Jsi stejná jako všechny ostatní, jednou je ztrestám, všechny."

Byl to hezký poklidný večer. Všichni dorazili včas a v natolik dobré náladě, v jaké po dlouhém pracovním dni mohli být.
Už si nevybavovali, kdo přesně s tím nápadem přišel, ale setkání se zdařilo.
Hádés, majitel trojhlavého psa nejušlechtilejší rasy při společném venčení zapomněl na své problémy se sociální izolací a jejím dopadem na milostný život.
Hel, majitelka psa naprosto pochybného původu, který vypadal, že už se několikrát popral s tankem, si zapomněla loupat kůži z rozkládající se části tváře.
A Anubis se s nimi cítil jednoduše ve své kůži.
Ať už ti dotyční byli podsvětní bohové, nebo jejich psi.

Tentokrát utekli povinnostem spolu, Hakím a Ines. Maminka je poslala do kuchyně, oni se prosmykli oknem a už běží ulicí. Smějí se až se zalykají, zakopávají o vlastní nohy. Zastavují se, když se před nimi objeví vysoká kamenná zeď a v ní malá dvířka.
Podívají se na sebe. Stačí jim jediné mrknutí. Dobrodružství jim rozzáří oči jako hvězdičky.
Pohltí je tma, jsou v malé komůrce.
Nahmatají vzájemně ruku toho druhého.
Šelest. Kroky. Chraplavé vydechnutí. Zachichotání.
"Mám ráda, když lidé křičí..."
Zaječí a utíkají.
Stará nemocná žebračka se pousměje. Snad už se nevrátí.
Lepra je zlá, a děti by neměly umírat.

Dáte-li na váhy komplikovaný život s nejistým výsledkem a morální bezúhonností a jednoduchý život v bohatství s jistými morálními výhradami, najdete v každé společnosti jedince, kteří se rozběhnou do obou směrů a pak ty, kteří budou stát a nejistě přešlapovat uprostřed. Mluvili o tom dlouho, ale vlastně oba od začátku tušili, že v sázce je příliš mnoho, aby riskovali. Že život bez technologie, nebo hůř s technologií, která by se obrátila proti nim, by byl příliš komplikovaný. Člověk s přirozenou blbostí a technologie s umělou inteligencí jsou si zdá se mnohem podobnější, než by se mohlo na první pohled zdát.