DMD č. 24 pro 24. 4. 2024. Téma: Vrána k vráně sedá

Když z Carnunta odjíždějí, vzduchem pluje křik havranů a první sníh. Kupec nakládá chlapcův vak na hřbet osla a nahmatá v něm měšec. Zarazí se jen na okamžik.
“Vidím, že už sis oddělil mzdu za dosavadní práci,” řekne klidným hlasem. “Můžeš si ji vzít, kdykoli si budeš přát odejít.“
Chlapec má tvář bez výrazu, ale klouby na rukou úplně bílé. “Mám odejít?”
“Můžeš kdykoliv odejít a můžeš se kdykoliv vrátit.”
“Proč?”
“Protože osamělý havran je vděčný, když k němu Hospodin přivede druhého, ale nemůže ho u sebe držet drápy.”
Chlapec vyjme z vaku měšec a vloží ho kupci do dlaně.

Pacienti přišli pozdě v noci - Aco měla dávno spát, ale všichni byli zvyklí se vzbudit při nejmenším zvuku. Schovala se za dveřmi a poslouchala, jak si starší z nich z Hushem něco šeptá, zatímco mu zašíval ránu na rameni.
“Co tu dělali,” zeptala se potom: “Myslela jsem, že natborni chodí do nemocnice.”
Hush se pousmál. “Koukni se znovu.”
Detaily se lišily - ostatní by možná viděli jen otce s dcerou - ale stačilo se podívat na široké nosy, stejné, jaký měla i ona a její sourozenci, na kulaté brady, na oči, a měla jasno.
Vode pokaždé věděli, jak k nim najít cestu.

Nejdřív nůžky. Pak holicí strojek. Nakonec mýdlo a břitva.
Následovalo strojení, obsahující moc kovu, plastu a jiných neohybných materiálů. Se značným sebezapřením, protože to nebylo jejich.
Výsledek byl... klonový.
Na lavici sedělo sedm Bereků.
Gwen přecházela tam a zpět a připadala si jako Jiřík, hledající Zlatovlásku.
"Bez Síly to nezvládnu."
"Takže je to dobrý?" zeptal se Berek číslo 5.
"Jo. Ste jako vlašťovky na drátě."
"Šak se taky chystáme na cestu do teplých krajin."
"Jen aby vám tam nebylo moc horko."
"Neměj..."
"... péči."
"Jste jeden jako druhej."
"Víš, co se říká... vrána k vráně..."
"Tak leťte a přineste mi kořist."

Je to potutelné ohnutí koutku, výmluvné natočení těla nebo gesto tak prchavé, že ho nepostřehne nikdo jiný než ten, komu je určeno.
Vrány usedají na ploty zahrad kolem Toweru. Muži určitého ražení usedají bok po boku ve whitechapelském výčepu. Tělo se natočí, jedna věc navazuje na druhou. Kolena se dotknou, Alfred neucukne a Henry to správně čte jako pozvání. V diskrétním stínu barového pultu pohladí stehno. V představách se nedočkavou dlaní vydává dál, do údolí slabin, ale gentleman nenechává projevy touhy rozhořet na veřejnosti.
Vrány s křikem vzlétají, vyplašil je ponocný. Zvedají se i Henry s Alfredem.
Míří do hnízd.

Na chodbách novoměstského reálného gymnázia bylo rušno. Ale bylo to rušno velmi spořádané a vyspělé. Až z toho bylo jednomu úzko.
Spousta lidí tu naštěstí byla poprvé a úplně nevědělia, kudy kam.
I Honza se musel zeptat jednoho až příliš sucharského profesora.
Do třídy vešel (podle maminky) pravou nohou.
Jeho nová třída byla napůl obsazena, ale zadní lavice u okna byla volná, což ho potěšilo. Tohle teď bude jeho lavice.
Posadil se a začal si zvykat na výhled.
"Je tu volno?"
Příchozí chlapec byl hubenější a vyšší, ale ne o moc. To půjde.
"Jasně, je. Já jsem Honza."
"Já Jirka."

„Molly Prewettová, že? Čistokrevná čarodějka spřízněná s rodem Blacků. Řekni… proč bys zrazovala svou rodinu? Proč se chceš přidat ke Smrtijedům?“ Tom Raddle byl zvědavý. Nestávalo se často, aby s potenciálním nováčkem mluvil o samotě.
„Chtějí, abych si vzala někoho, koho nemiluji… a brání mi v tom,…“ Zrzavá čarodějka ztichla. Její milostný život Pána zla určitě nezajímal.
„Chápu.“ Tom vytáhl zbytek odpovědi z její mysli.
Molly zrozpačitěla.
„I ona se má vdávat, za Luciuse Malfoye. Chápu, drahá Molly… školní láska… tak jedinečná. Uznávám, že vrána k vráně sedá. Dobrá… zasloužíte si šanci. Ty i Narcissa… vaše partnerství otřese kouzelnickým světem.“

Noc.
Havran leží v posteli s maskou na očích. Chrápe.
Najednou ho probudí zvuk slavících opilců. Vyleze z postele, natáhne si opeřené kalhoty, a jde se podívat ven.
Kolem projede lanovka, z oken je slyšet falešný zpěv. Havran zase zaleze.
To samé se opakuje několikrát za noc.
Další den letí havran do práce.
Rozespale naráží do oken domu. Spadne na zem. Kolem něj padají další ptáci.

Střih.
Schůze městské rady. Za minutu se má začínat.
Oknem vlétá havran a usedá do lavice. Následují ho další krkavcovití. Brzy je místnost plná ptáků. Zírají.
Starosta se potí a nervózně si povoluje kravatu.

"Sehni se... zacouvej pod stůl... neee nezvedej ten zadek!"
Člověk zas telefonuje se svým druhem. Neslyšíme reproduktorový šum ani hlas, ale na tom nic neobvyklého není. Lidi vyvádějí všelijaké věci.
"Neokusuj jim ty větve! Mají je, ehm... na šplhání."
Asi myslí ty větve, které obcházíme cestou z úkrytu k misce.
Zip na vchodu se otevírá. Bude jídlo! Jaktože tak brzy za světla?
"Někde tam jsou... vyčenicháš je?"
O deku našeho úkrytu zavadí něco... dlouhého a tenkého... že by... ano ano ano! ZOPHOBÁK!
Opatrně chytím zoubky a olíznu. Co když je to místo chutného červa odporný lidský prst?
Ale fuj!
Rohovina!

Dva páni, Fehér a Volkonskij, stáli na nábřeží a krmili labutě.
„Chce, abych odjel, jinak prozradí... to, co o mně ví,“ vyhnul se nevyslovitelnému.
„Hm,“ zabručel Fehér a hodil do vody další hrst. „Chcete utíkat? Nebo věříte, že se za vás přátelé postaví?“
Konstantin se odmlčel.
„Proč mi pomáháte? Nemám vám ani jak zaplatit.“
Detektiv místo odpovědi z vnitřní kapsy saka vyndal fotografii a podal ji Konstantinovi. „Moje nebožka žena.“
Měla husté tmavé vlasy, široký úsměv a ostré, aristokratické rysy.
„Víte, jak jí říkali, když byla ve vašem věku?“ Významně se na něj podíval, než doplnil odpověď. „Monsieur le lieutenant.“

Na nejvyšší větvi klidně seděly Tři kavky. Kolem nich smrdělo jakési nechutné pižmo.

"Jakožto čaroděj druhé kategorie odmítám čuchat takové hnusy!" Zakrákal havran sedící o větev níž.

"Havrrrani... malí a stěžovační! Tak prrrromluvil Rrrroak, syn Krrrrákův," odpověděl pyšně obrovský krkavec. Sedm menších krkavců podobných si jako vejce vejci přikyvovalo.

"Se kecne šéfovi!" Špitla sojka a odfrnkla.

Vrána si hádek nevšímala. Otevřela oči, až když vedle ní dosedla kolegyně.

"Hlášení?"
"Nic neobvyklého, pane."

Najednou hlasitě zahřmělo.

***

Z větví seskočili pohádkový čaroděj, dvě postavy v černém, sedm do půl těla nahých chlapců a... drak.

Roak osaměl.
"Hmmm... snad abych zaletěl zkontrrrolovat trrrrpaslíky."