DMD č. 24 pro 24. 4. 2024. Téma: Vrána k vráně sedá

„Crowley, myslíš, že je to dobrý nápad?“ šeptal Azirafal zuřivě svému démonu do ucha a přitom nespouštěl oči ze zhrouceného archanděla o kus dál. On poslal Uriel k šípku! To Crowley, bílá vrána mezi padlými, se musí pouštět do sebevražedných akcí…
„Tys nikdy nepadl, anděli. Navíc jsi ji docela nedávno prohodil mým oknem,“ namítl démon.
Azirafal se zapýřil. „Zasklil jsem ho! Kromě toho…“
„Jsem to byl já, koho támhle opelichaná vrána chtěla zklovnout,“ zadeklamoval a otočil se směrem k jámě lvové. „Jdeme na to.“
Azirafal pozvedl plamenný meč v zastrašující pozici. Crowley překročil kousek věčné pouště a klekl si.
„Zdravíčko.“

Od Grand Canyonu jsem neměla žádná přehnaná očekávání. Prostě velká díra v zemi. Co by mě mohlo překvapit?!

Po desítkách mil plochou krajinou jsme dorazili na parkoviště a zastavili u nízké zídky. Za zídkou jako by se všechno propadlo kolmo dolů. O kilometr.

Zírám do propasti, která pohltila celé pohoří: pohoří s rozeklanými hřbety, kolmými srázy, s roklinami a soutěskami ztrácejícími se hluboko v šeru.

Slunce na skalách rozehrává přehlídku padesáti odstínů rudé, zlaté a purpurové.

Na zídku dosedne vrána a shlíží s námi do kaňonu.
"Krá, krá," praví a zní to jako: "Zíráš, co?"
"Krá," odpovím se staženým hrdlem.

Tam na obzoru býval tvůj domov.
Ptáci se slétají na tu paseku, hledají potravu v troskách. Světoví vůdci zaprodali svůj lid vzájemnému boji a kde dřív bujel ruch v ulicích, přetrvávající přísvit Čerenkovova záření ohlašuje předzvěst nukleární zimy. Vrátit se do zamořeného města nemůžeš. Možná zbýváš jako poslední.
Krouží ti nad hlavou a skřehotají, ale brzy i ty vrány pojdou na následky ozáření po požití radioaktivního masa. Začíná sněžit, k zemi se snáší moře ledových hvězdiček. Tobě v noci nezbude než se na holé zemi přikrýt jen kabátem.
A tak se touláš travou spálenou, nevíš, jak rozloučit se s létem.

Clarissa Barnaby hodně četla. S každou knihou se jí otevíraly nové světy. Radovala se z každé nové vědomosti, každého jednoho slova. Byla ale tak hrozně sama! Ve večerní škole s nikým nemluvila, bála se, že nedovede skrýt svou odlišnost. Že se její falešná tvář pod falešným jménem odloupne jako divadelní maska. A pak se z ničeho nic objevila Grangerová.
Chtěla se jí vyhýbat. Co když ji pozná? A co když… Mohly by být přítelkyně, nebýt naučené nenávisti. Mohla by mít jednu jedinou kamarádku.
Možná to nebude tak zlé, pomyslí si Clarissa / Lin a na příští hodině si sedne vedle Hermiony.

Norman skousne spodní ret.
Do městečka jsou to tak tři, čtyři míle. Asi o tři, čtyři míle dál, než by si myslel, že dokáže.
Ale tak co už.
„Pojď, pomůžu ti,“ obrátí se na bratra.
Poprvé, co pamatuje, je ten silnější a jistější.
„Nic mi není,“ odsekne Charles, ale sám se sotva postaví. Asi si poranil nohu. „Nepotřebuju tě. Jseš malý, ufňukaný, slabošský budižkničemu!“
V Normanovi se vzedme nečekaný vzdor.
„Jo, a to jsou moje DOBRÝ vlastnosti!“
„Pch!“ Charles se pokusí o nejistý krok. Neúspěšně.
Norman je pořád ten silnější.
„Tak pojď, ty otravnej idiote,“ podepře bratra.
Cesta bude dlouhá.

Budivoj náhle spatří na druhém konci ostrůvku ptáka. Kde se tam bere? Zdá se, že je to vrána. Posléze k ní přilétá druhá. Během chvíle jich je tam celé hejno.
Kdyby tak měl prak. Nebo aspoň nějaký šutr. Pokusil by se některou z nich ulovit. Nakonec se k nim iracionálně rozběhne. Když už má ptáky téměř nadosah, hejno se zvedne a ufrnkne mu.
"Krááá, krááá...," sborově se mu vrány vysmívají.
Budivoj si vzpomene na báseň Havran od Poea a má náladu ještě depresívnější než předtím. Přemýšlí, zda ty vrány nebyly jenom halucinací. Ať tak, či onak, opět suší svá ústa.

Michael bezvýsledně zalomcovala klikou knihkupectví.
Nebyla tu od chvíle, kdy se ten - fuj -, arcizrádce Gabriel doslova vypařil s jistou bzučící bestií.
Rok poté tu stála znovu - vrchní archanděl verze 2.0 v trapu, o jeho krajně nevhodných stycích s bytostí temnot ani netřeba diskutovat.
Začínalo to být únavné.
„Není tady,“ ozval se za ní povědomý hlas, „nikdo z nich. Mám to tu v merku už pár dní.“
„Vévoda pekel Shax,“ odtušila jen s lehkým překvapením, jakmile se otočila čelem do ulice.
„Archanděl Michael,“ opáčila žena v červeném téměř identickým tónem.
Vypadaly jako dvě poloviny zrcadlového obrazu, s aplikovaným efektem inverze.

Nekonečná svoboda je cizí koncept, který jednomu může přerůst přes hlavu.
A pak je tu Kodex, který vám dá hranice.
Vran si užívá bezstarostné léto. Courá se, dobře jí, dobře spí. Víceméně nic neřeší.
Někdy narazí na ostatní.
Dnes narazil.
A později ještě jednou.
Bejček je klidný, usměvavý. Podělí se o králíka.
„Tohle je život,“ podotkne. „Ne se plazit před Lidmi.“
„Potřebujou, abysme jim vobčas píchli,“ nesouhlasí Vran.
„Ale houby. Jen počkej. Za pár let se může všechno změnit. Všechno.“
Vran pokývá hlavou.
Nastane nepřehledný zmatek.
„Už můžete,“ ozve se po chvíli Vranovo volání. „Už jsem si na něj sed!“

Zadumaný Jan se znenadání ocitl v medvědím objetí tělnatého muže. Chvíli zmateně hleděl, teprve až muž promluvil, poznal svého dávného přítele Ondřeje.
"To jsem rád, že se potkáváme," hlaholil Ondřej. "Jak se ti daří?" Nečekal na odpověď: "Viděl jsem tvého laskavého strýčka, Vladana. Netušil jsem, že ten starý havran ještě žije."
Jan se nadechl k odpovědi, ale Ondřej pokračoval:
"Ještě pořád se domáhá svého práva? Viděl jsem jej s jedním věčným sudičem. Dost o něm. Změnil ses, brachu, šedivíš."
"Taky už nejsi kudrnatý," opáčil Jan.
Ondřej se bouřlivě rozesmál, pak se vážně zeptal:
"Co tvé hledání?"
Jan sklíčeně pokrčil rameny.

Byli vyčepaní. Jistě, zvládli tu dívku nést dva další dny. Dokázali se dostat do bezpečí jednoho z předsunutých stanovišť, ale ...byla tu jistá cena.
Dívku předali lékařům.
Pedro byl vyčepaný,většinou ji nesl on. Creavanovi třeštila hlava.
Teď seděli u zdi, někdo je zběžně prohlédl, dal jim léky, vodu, něco na jídlo.
Skoro nejedli, napili se, Crevan vděčně spolykal prášky.
Podaná deka.
Byla příjemně teplá. ¨
Spali během chvíle.

Vzbudilo je zakašlání.
"...Ano?"
"Běžte dovnitř, jsou tam postele."
"Je to daleko,"zamumlal Crevan.
"Hned!"
"..."
"Pojď starouši,"Pedro ho zvedl.
"Drznoune!"
"Jo a kdo z vás je Pedro?"
"Já."
"Volala Dafné."
"Sakra..."