Konec

Pomalu otáčela listy.
Nebyla jen tak ponořená.
Žila tím Příběhem. Celým životem.
Každý krok, nadechnutí i prohra.
Byl i jejím.
Krokem, nadechnutím. Prohrou.
Vepsaná smrt.
Byla rozmazanou šmouhou u oka, trošku vlhkým kapesníkem.
Proklínáním, zoufáním a snad i pochopením. Odpuštěním.
A zase dál, s každým listem blíž konci.
Chvílemi bez dechu, přes stránku, přes celou kapitolu.
Chvílemi zadýchaná, zasněná.
A potom...
Konec.
Epilog.
Listy zavířily vzduchem.
Knížka skoro uctívaná byla prokletou.
Chvíle vzteku promlouvaly hlasitým hlasem do okolí.
Jenže co potom.
Zapomenout?
Na život?
Co dál?
Nevnímala vzdálený, skoro neslyšný šepot.
Tichým hlasem rodičů, o nástupu puberty. Nebo o konci?