DMD č. 04. pro 4. 4. 2025. Téma: Hlava v oblacích

Ráno se loudá mezi domy
jako první cigareta bez spěchu.
Praha ospale mžourá,
a já se směju -
jen tak pro sebe,
protože už nikdy nikoho nebude zajímat,
jestli znám S. K. Neumanna nazpaměť.

Nohy bolí jak život,
který začíná právě teď,
nekompromisní jako tramvaj
v pět čtyřicet.

A já jdu
s hlavou v oblacích -
doslova —
Letnou, kde je nebe tak blízko,
že bys ho mohl políbit.

V kapse maturitní stužka
vedle čísla, co mi někdo dal,
ani nevím kdo.
Parfém noci ještě ve vzduchu,
ale slunce už říká:
„Hele, mladej, teď jsi svůj.“

A já vím, že dnes
bude krásně.

Nezáleželo na tom kolikrát byl pomlácený, vždycky vstal a pokračoval, dál bojoval. Nepočítal soupeře, které porazil, v paměti mu nejvíc zůstal jeden jediný, kterému nedokázal odpustit.
Martin Li, Mr. Negative. Muž, který založil FEAST, byl zároveň smrtelně nebezpečným vůdcem Vnitřních démonů. Teď, po letech, už vůči němu alespoň necítil nenávist. S tou se Spider-Man i Miles dokázali vypořádat.
Krátce si na střeše sundal masku. Dávno už nebyl ten patnáctiletý kluk s hlavou v oblacích, který obdivoval původního pavouka. V sedmnácti dostal na starost celý rozlehlý New York. Byl plnohodnotný superhrdina s tvrdou palicí. Přátelský soused… a nikdy to nebude jinak.

Pozvedám své oči k horám
Doufám
Odkud mi přijde pomoc?
(Jen bezmoc)
Stavím z dětských kostek svou babylonskou věž
Nevím, co chceš
Já ale toužím stát Ti tváří v tvář
Vidět Tvou zář
Nechat se oslepit a shořet pod Tvým zrakem
(Stát se ptákem)

Pozvedám své oči k nebi
(Co kdyby…)
Ty jsi učinil nebesa i zemi
(Proč tak hrozně je mi?)

Pozvedám svou mysl k Tobě
Srdce v hrobě
A duše si vane, kam se jí zlíbí
Něco chybí
Ochraňuj mě ode všeho zlého
(Cizího i mého)
Nyní i navěky mě v své dlani ochraňuj
Prosím Tě, Bože můj

Dva důstojní pánové se nikam neženou. Stojí pevně nohama, ne však na zemi, ale v oblacích. Jsou k nám obráceni zády, takže jsou neidentifikovatelní. Netouží být oslavováni. Nesnaží se nám zavděčit. Své věčné uznání už mají, tak proč by měli pózovat, soutěžit a chtít ovlivnit náš názor. Je jim lhostejný.
Zřejmě o něčem diskutují. O čempak asi?
Dostalo se jim nekonečného uznání. Jsou v nebi. Jakém? Dosaďte sami, jestli v hereckém, hudebním, výtvarném, sportovním či jiném, nebo zda jsou jen blíže k Bohu.
A lze vůbec získat nekonečné uznání už za života, nebo ho lidé mohou získat až po smrti?

Ostré sluneční paprsky se jí zabodávaly do nahých ramen a její kotníky omývaly přicházející vlny. Vzduch byl vlhký a těžký, provoněný solí. Na sobě měla dvoudílné plavky a pareo, které kolem ní vlálo ve vánku. Tohle bylo její oblíbené místo, kam utíkala vždy, když měla příležitost. Tady mohla zapomenout na své problémy a být konečně sama sebou.

"Honzo, jdeme na oběd, jdeš s náma?" známý hlas ji vyrušil z myšlenek. Pomalu otevřela oči. Byla znovu v kanceláři. Na sobě měla oblek. Váha reality na ni dopadla jako hromada cihel.
"Ne, najím se dneska tady," odpověděla rychle. Už neměla sílu předstírat.

"K plnění pracovních úkolů pracovníků národního podniku Česká pošta, rozchod!" zaryčel soudruh vedoucí úseku provozu poštovních služeb. Neměl tak rázný hlas jako soudruh zástupce poštmistra, ani vemlouvavý tón soudruha velitele druhé roty poštovních doručovatelů, takže Hana, Dana a Jana provedly rozchod jaksi rozladěně.
Tiše se cestou bavily o tom, co zahlédli v temných chodbách včera po večerce. V noci totiž v nevyslovené shodě mlčely, bály se na to jen pomyslet.
"Myslíte, že chytali špióna?"
"Těžko by-"
Odbočily chodbou vlevo a vrazily do soudružky velitelky sedmé čety poštovních doručovatelů.
Ta je vlídně pokárala: "Tady v podzemí se nehodí hlava v oblacích."

Než vodjeli, hodili po mně policajti lopatu, pytle na vodpadky a respirátor. Prej, shrab ten sajrajt, mladej, přijde do spalovny.
Hrabal sem a přemejšlel nad tim, že když Pastýř zahráb, mohli bysme s mámou vodejít. Někam, kde budu moct bejt normální sedmnáctiletej kluk, do života bez pošahanejch fanatiků, sjetých magorů a smradlavejch kšeftů.
S respirátorem černym jak uhel a s hlavou na růžovym vobláčku sem to řek mámě. Její voči mě pořezaly jak žiletky. Votevřela pusu v němym výkřiku.
Večer měsíc zbavil poušť barev.
Zbyla jen černá a bílá.
Stál sem vedle našeho karavanu a klepal se jak vopuštěnej čokl.

Joseph Michel si z konvice na kamnech nalil plný hrnek kávy.
Venku se protáhl s melodickým zíváním, poslouchaje, jak mu klouby spokojeně lupají. Posadil se na lavičku a natáhl nohy.
Byl červen, noc byla chladná, ale sluníčko ukazovalo svou sílu.
Popíjel hořkou tekutinu, zaposlouchal se do zpěvu ptáků a pozoroval obláčky plující modří.
Vypadalo to na krásný den. Dneska nebude nic dělat.
Pohodlně se opřel a podle svého zvyku myslel na ptáky, motýly a včely.
"Hoří!" ozvalo se z dílny.
Putain. Odložil hrnek a sebral vědro.
Při pohledu na čerstvé archy novinového papíru létající kouřem dostal Joseph Michel Montgolfier nápad.

„Kdo jsi?“ zeptal se podezíravě Bug a sjel pohledem strakatě oblečeného rozesmátého chlapíka.
„Snad blázen jsem, já zpívám rád a lesem kráčím dál a dál. Svět se hroutí a mlha se válí, však Tom pěje dál a na zlo kálí.“
„Tehole, odpouštím ti vše, co jsem kdy řekl o tvé nepříčetnosti,“ řekl Bug, zdánlivě bez kontextu.
„Příteli, zpívej, pak smutek je pryč…“
„Přes hlavu praští tě tyč!“ dopověděl důrazně Bug.
„Velké problémy?“ zvážněl Tom Bambadil.
„Obrovské,“ povzdechl si starší bůh moří, toho času vystupující coby sluha.

Žertovným básnickým vložkám se sice nevyhnuli, nicméně nakonec bylo toto setkání užitečnější, než doufal.

„Pane, přišel rozkaz z velitelství,“ komunikační důstojník předal Caledrimu výtisk.

„na vlastní nebezpečí má s hlavou v oblacích převzít hlídku na hranici divokého prostoru...“ četl Caledri zmateně. „Mám jim poslat žádost o upřesnění?“

Bossack si vzpomněl na poslední případ, kdy chtěl po velitelství něco upřesnit, a zavrtěl hlavou. „Ne, budeme dělat, že tomu rozumíme, a nějak se zařídíme... Navigace –“

Než to stačil doříct, ozval se operátor senzorů. „Pane, zachytávám výstup lodi z hyperprostoru. Vysílá imperiální kód. Identifikace – Hlava v Oblacích.“

Admirál a kapitán si vyměnili pohledy. „Tím se to vysvětluje,“ uzavřel Bossack. „Komunikační – pošlete Hlavě v Oblacích souřadnice a vyrážíme!“