DMD č. 04. pro 4. 4. 2025. Téma: Hlava v oblacích

Tak je přece vezl domů. Měli jenom pár hodin zpoždění. Domluvili se na poledne, ale Will Fulton musel počkat do šesti, než mu je do letadla naložili i s narychlo sklizeným tábořištěm.
Teď se vraceli na Kodiak. Ještě nikdy neletěl s Timem na palubě v takovém děsném tichu. Ten byl schopný celou cestu zapáleně hulákat do mikrofonu svoje medvědí báchorky. Jak rozumí všem zvířatům. Jak jsou jedna duše. Naivka.
Fultonovi se roztřásly ruce, adrenalin pomalu opadal. Zvládl to celé jako profesionál. Vezl Tima a Amie domů.
Pořád musel myslet na jejich zmrzačené hlavy v igelitovém pytli, uložené v nákladovém prostoru.

"Oblak a mrákota jest vůkol Něho."
Nevidět vrchol hory, protože na ní 'sedí' oblak nebo mrak, není tak výjimečná zkušenost.
Vidět ten oblak zářit slávou Boží a slyšet z něj Jeho hlas - to už výjimečné je.
Vystoupat do toho oblaku, vystavit se potenciálně omračující moci... to chce víc než výjimečnou osobnost.
Když sejde dolů, jeho tvář září.
V přítomnosti lidí to skryje závoj.
V přítomnosti Boží, oblak Jeho slávy.
S oblakem v hlavě vidí realitu jasněji, než všechen lid, jehož hlavy zůstaly čisté.
Proto je dokáže pevně nohama na zemi vést.
Jen díky tomu oblaku může uzřít alespoň Hospodinova záda.

„Kávu madam?”
Vůně nápoje zaplaví místnost.
„Vypadáte unaveně,” pokračuje Derek starostlivě.
„Jsem unavená. Obvykle mě mocenské hrátky rady baví, ale začínají se chovat jak malí spratci.”
Regina jen znechuceně mávne rukou. „Snil jsi někdy o tom, že se staneš hrdinou, co zachrání svět?” zeptá se pak nesouvisle.
„Ne,” nezaváhá Derek.
Ne, že by ji překvapil. Derek je realista, snění o čemkoliv není jeho parketa. Hlavu v oblacích má tak leda když se ocitne v letadle. V letadle…
Neklid, který v ní už od požáru vzrůstá se náhle promění v jasnou myšlenku.
„Sežeň letenky do Prahy,” nařídí. „Uděláme si malý výlet.”

Takhle si to nepředstavovala.
Lenka neměla jasný plán. Chtěla prostě vypadnout. Zmizet, nikdy už ty lidi nepotkat.
Šéfové to suše oznámila. Ta pokrčila rameny a popřála jí hodně štěstí. Káča pitomá, pomyslela si Lenka. Za třicet let to možná pochopí. Pokud se dožije.
Naposledy prošla bezpečnostním rámem, pokynula sekuriťákovi a nadechla se.
Skopla lodičky, čert vem silonky.Decentní šedé sáčko nacpala do kontejneru na tříděný textil, ať si ho v Africe užijí.
Bosá přešla přes Pláň až k novému rybníku u Hanavského pavilónu.
Seděla na konci mola a cákala na kachny. Nohy ji zábly.
V hlavě měla místo nebe prázdno.

„Stanu se větším a ještě větším, až budu největším na celém světě… No, Wolker to má obráceně, ale já nemám chuť být mravencem…
Jak byl ten lektvar?“
Listoval ve velké knize vázané v plesnivé kůži. Zlacení jí už tak oprýskalo, že ani nebylo možné přečíst název.
„Jo, tady: Kozí dech, vraní voko, mločí játra… a něco babskýho ucha, ať to má trochu říz. A teď – vzhůru do oblak! Na zdraví!“
Kopnul vzniklou břečku do sebe na jeden zátah.
---
Že je čaroděj Větroplaš víc než jen trochu šílený, věděli všichni. Ale že si nechá palici urazit letícím Boeingem, to nečekal nikdo…

Přes brýle růžové barevnej vidím svět,
sním s hlavou v oblacích, tenkrát mi bylo pět.
U domku zahrádka, koník se pase,
dnes bydlím v činžáku a chovám prase...

Zletilá žrala jsem knížky jak lentilky,
na rande cítila v podbřišku motýlky.
Fetišem vůně knih chtěla jsem denně žít
a Pišta Hufnágl mohl mě vyženit.

Péct dorty, vidět svět hledáčkem foťáku,
Pánbůh si nakládal okurky do láku,
pak na mě udělal veliký túdle,
ty budeš dětičkám utírat nudle!

Já chtěla milovat, s přívěsem objet svět,
zpívaje Pokáče omládnout na dvacet.
Kytičku uvážu jenom tak pro sebe
po větru polibek posílám do nebe.

Bezpečí přestalo existovat.
Dostaly se všude. Pod povrchem roztáhly průhledná, jako vlásek tenká vlákna. Jemně se chvěla. Dvě stopy za týden. Propletená, komunikující.
Dříve hojné jen v tropických pralesích, přizpůsobily se.
Postupovaly nekompromisně. Krátkými kořeny se uchytily v korunách, spoutaly větve stromů. Přitahovaly a povolovaly strašlivou silou.
Posilovalo je všechno. Organismy z trhlin kůry. Voda ze vzduchu. Bez výběru absorbovaly vláhu deště, kapky rosy, aerosol mlhy. Sníh nestudil, mráz nespálil.
Nenáročné. Přizpůsobivé. Tichý mor.
Povrch těla si chránily krunýřem z odumřelých buněk. Nezničitelné. Nezadržitelné.
Spojily hlínu s oblaky. Dosáhly nebeských výšin.
Jen ještě nevykvetly. Neukázaly plody.
Strach se plazil krajinou.

Frances si zapnula poslední knoflík u vesty a začala zamyšleně přecházet po kajutě. Kolem nohou se jí všetečně motala koťata. Rozeběhla se za špačkem tužky zakutáleným pod stolem. Čaj v konvici dávno vystydl, aniž by se napila.
„Madam, budete si ještě něco přát?“
Jones se musel zeptat třikrát, než jeho přítomnost vzala na vědomí.
Zastavila se. Snad ho chtěla odbýt, že nic nepotřebuje. Pak se zarazila.
Nenechá Ferguse napospas.
„Na zítra připravte jednu z těch lahví brandy od pana Miltona, Jonesi.“
Možná to nebude potřeba. Ale účel světí prostředky.
Kapitán Grenville z Chiméry měl pověst mimořádného pijana i na námořníka.

Vzduch se chvěje a asfalt se roztéká pod nohama. Silnice je samá díra, stejně jako vloni, předloni i předtím.
Cítím úlevu a peří.
Přidávám do kroku. Alej vrásčitých stromů se peče na slunci. Rozpraskaná kůra je cítit létem. Skáču do pangejtu, vytahuji se na špičky. Zaprášené třešně chutnají jako první prázdninový den. Po dlaních mi stéká sladká šťáva. Ulepená pusa se roztahuje v úsměvu.
Narůstají mi křídla.
Dávám se do běhu. Už jen pár zatáček. Mezi rybníky, doleva kolem stavidla, odbočit na lesní cestu.
Roztáhnu křídla. Letím.
Vyhřáté jehličí voní smůlou a já mám štěstí. Ještě dva měsíce můžu snít.

Zarazil jsem se při pohledu na vodovodní kohoutek.

Co kdyby...

Bouchly dveře.

"Nazdar, čumáku! Jak bylo?!"

Kdyby se rozkopala hlavní naším směrem...

"Čus."

"Měl ses fajn?"

Teoreticky by stačilo přifařit jednu trubku navíc k rozvodům plynu, vody nebo něčemu podobnýmu...

"Mhmm."

"Cos měl k obědu?"

Jenže místní pivovar tohle nezamázne a jiný jsou moc daleko...

"Jo."

"Cože?"

Kdyby náhodou stejným směrem bydlelo i pár papalášů - třeba ten chlápek, co vlastní lékárny, starosta, kámošův známej, kterej má malou fabriku...

"Řikám, že jo."

"Aha... chceš polívku?"

Pak potřebuješ ještě pořádnou pípu. Co takhle zažádat o dotace, dneska stejně dotujou kdejaký srágoroviny...

"Neměl."