DMD č. 04. pro 4. 4. 2025. Téma: Hlava v oblacích

Chtěl nevídané možnosti,
a tak je osud rozdělil.
Dřív
bez sebe nedali by ránu.

Ona sedí. Sleduje, jak se pod ní potlouká od nevidím do nevidím a šátrá přitom kolem sebe jako slepá bába.

Teď na něj myslí,
kudy chodí. A on tápe.
Chybí mu nadhled,
jí nechybí.

On sedí. Kolem něj se proplétá vánek, švitoří. Volně kolébá nohama ve vzduchu, jako by ani netušil, co je mu okolo. Jeho ruce se třesou vzrušením z boje s obry. To ještě když byl včera mladý. Vyrazil bezhlavě...

cestou kupředu spadl
bezhlavý rytíř z útesu.
Bezhlavě hledat
svou vlastní hlavu v oblacích.

Byla jedna holčička a ta strašně ráda chodila s hlavou v oblacích. Nejvíc milovala, když oblaka zrůžověla červánky a připomínala nadýchanou cukrovou vatu. Stačilo otevřít pusu a kousíček si uždíbnout.

"Andělko," říkávala jí maminka, "nekoukej, kde co lítá, a drž se nohama pevně na zemi."

Ale kdepak Andělka! Krk by si vykroutila, jen aby mohla lítat v oblacích.

Až se jednou dostala tak vysoko, že měla nad hlavou jen modromodré nebe a pod sebou neporušené moře bílé inverze.

"No nazdar," řekla si, "mám těch oblaků právě tak po krk."

Od té doby, milé děti, se radši držela víc při zemi.

"Přidávám plyn."
"Rozumím."
"Cítíš, jak ta holka jede? Juchůůů!

Hluk. Tolik hluku. Gravitační síly tlačí těla do polstrování. Záblesky světel skrz čelní okno mě bodají do očí, cítím, jak se mi plní slzami. Slyším, jak v předních sedadlech Dick a Michael kontrolují výšku a letovou rychlost. 1.5 Mach uvnitř raketoplánu působí úplně jinak než v KC-135. Vedle mě si McAuliffe drmolí otčenáš.

Z rádia zaznívá další aktualizace z kontrolního střediska; SSME jsou na 104 procentech.

A teď by mělo – nahnutí do strany? Proč to zatáčí? Koutkem oka vidím Dicka, jak se naklání ze sedadla směrem k postrannímu oknu.

"Uhoh."

He'd always known it was up there, in theory. There were the solarium levels, for one, but the deeper implications hereof; that the sunlight came from somewhere, much less the nature of that somewhere did not bear contemplating.

Knowing, however, changed all of that.

Lije had seen the sun, not through the safe, dull refraction of upper-level quartz, but naked, without protection. And beyond that still, across endless and terrifying nothingness... was Daneel.

Across the breakfast table (such unimaginable luxury), Jessie looked at him askew. "Something on your mind?"

Lips twitching, Lije shrugged. "Sorry. Got my head in the clouds."

Kemp má dokonce sušárnu. Nevěřím svému štěstí. Moje zkřehlé prsty na nohou taky ne, ale už nevypadají jako leklé mřenky.
Přestalo mrholit, a dokonce i nízký oblak, který k poledni zastíral skály, se rozhodl s těžkým břichem odvléct jinam.
Kolem poletují ptáci. Nechávají se unášet proudem k vysoké hoře. S otevřenými ústy a úzkými štěrbinami očí vypadá jako obr. Jeho vous padá až do údolí.
Zezadu se do mě opře prudký vítr. Unáší ptáky obrovi přímo od úst.
Než se stihnu přesvědčit, že z nich opět vylétají, hlavu obra zahalí mrak.
Na noc přikurtuju stan co nejpevněji. A sebe taky.

Sybila Trelawneyová byla zahalena oblaky kouře z aromatických lamp, vonných tyčinek a vykuřovadel.

Protiva v těch oblacích zabloudil. Motal se od jednoho chuchvalce k druhému a hledal svou věštkyni. Frustrovaně pročesával místnost, ale Sybila nikde. Kam mohla zmizet?

Přece TEĎ neodešla?

Protivova paměť nebyla valná, ale co si vybavoval, neudělal nic, kvůli čemu by jeho milá opustila hrad. Rozčílil ji jeho zpěv? Nemá ráda, když na ni ze stropu padají květiny? Přece ho tu teď nenechá, když se konečně našli a pochopili. To ne!

Nakonec ji našel v nejhustších mracích. Z uší jí vycházela pára z pepřového lektvaru. Díky Merlinovi!

Přestože se mohlo zdát, že Sirius je ten zasněný a že jeho mysl neustále poletuje někde mimo realitu, bylo tomu právě naopak.
Siriusova mysl sice poletovala (často rychlostí blesku), nikdy se však nevznášela. Jeho vědomí se pravidelně tříštilo do desítek paprsků, které mířily každý jiným směrem, ale téměř vždy se držely při zemi a jejich zdroj zůstával pevně spjatý s přítomností. Přesně věděl, co chce, a okamžitě si pro to běžel.
Edwardova hlava byla mnohem komplikovanější. Působil dojmem realistického a pragmatického puntičkáře, nicméně uvnitř ukrýval myšlenky, které přesahovaly bezpečnou letovou hladinu. Proto je většinou nesdílel. A nerealizoval. Jen prostě… snil.

Už nevím, kdo ty noviny přinesl. Ale na titulní stranu jsme zírali vyjeveně všichni. Nadpis: ZJEVENÍ SATANA VYFOTOGRAFOVÁNO! A pod tím černobílá zrnitá fotka - v hustém dýmu stoupajícím z jakéhosi továrního komína se rýsuje cosi, co se dětské fantazii, cvičené Akty X, jeví jako rozlícená tvář démona.
"No fakt! Satan!"
"Ty vole."
Sesedáme na rezavé klepadlo vedle popelnic a studujeme předmět doličný. Nepříjemně si uvědomujeme, že už se smráká. Mezi paneláky hvízdá ledová meluzína.
"Co to znamená?" mudrujeme. Konec světa? Pravděpodobně.
"Super, tak to nedělám úkol z matiky!"
Opatrně Hrom složíme. Jestli zítra neskončí svět, budeme potřebovat výmluvu pro učitelku.

Růžová poupata se ostře rýsují proti temné obloze. Zem je po zimě vyprahlá a bez barvy. Něžné sakurové květy jsou těhotné očekáváním jara.
Ronin zvedá ruku, aby se jich dotkl. Větvička se chvěje.
Meč v ladném gestu prořezává mrazivý vzduch. Ronin tančí mezi kmeny sakur. Mezi nepřátelskými čepelemi. Mezi mrtými těly.
Ostří přetíná kůži, maso i kost.
Poslední hlava odlétá do oblak. Tělo dělá krok. Po úder srdce zůstává stát. Sakurové květy těžknou a rudnou.
Tělo dopadá na zem. Zvedá se oblak prachu.
Padající hlava jen krátce pleskne.
Bojiště utichá. Ronin sklání meč. Odchází.
Mrtvá těla pokrývají padající sakurové květy.

Nesl jsem Banditu v jedné dlani a druhou si prorážel cestu houštím.
A pak jsem to ucítil, ta hedvábná vůně mi plnila nos. Tak krásný pocit jsem ještě nezažil. Bloudili jsme džunglí a byli omámení tou nádhernou vůní.
Najednou se nad námi začaly sklánět stromy v nepřirozených tvarech. Všechno hrálo různorodými barvami. Motala se mi hlava a Bandita chodil zmateně v kolečku. Najednou jsem upadl a Bandita někam odběhl. Chtěl jsem běžet za ním, ale neměl jsem dostatek sil na to, abych se zvedl ze země, natož běžet za ultrarychlým křečkem. Jenom jsem ležel na zemi, zdrogovaný a s halucinacemi.