DMD č. 08. pro 8. 4. 2025. Téma: Tichý společník

„Kolik přesně potřebuješ, Grace?“

Tuhle otázku od něj slyšela už několikrát. Ale stejně jako předtím, tak i teď zavrtěla odmítavě hlavou.

Otočil se k ní a se vzdychnutím ji pod peřinou objal kolem pasu.

„Kdybys nebyla umanutá…“

Raději zavřela oči, aby neviděl, jak málo chybělo k tomu, aby na jeho nabídku kývla.

„Já jsem starostka...měla bych si umět poradit i bez tebe, doteď jsem to zvládla.“

„Mohl bych být tvůj tichý společník.“

Zamračila se a pevně semkla rty. Nechtěla závazky. Nechtěla mu předkládat účetnictví. Chtěla volnost.

„Budu o tom přemýšlet.“

Znala jeho manipulativní chování. Věděla, že nakonec dosáhne svého.

Kapky těžce padaly a tříštily se o svěže zelené listy.

Vrásčitá ruka se těšila, jak konev dodávala blahodárnou vláhu. Brýle spod bílých vlasů zkontrolovaly, že je všechno v pořádku.

Květináč byl stále stejný, ale kytka se měnila. Občas vykvetla rudou barvou, to dělala největší radost.

Jestli bylo venku slunce nebo na okno bubnoval déšť, hladila ji milá slova monologů, hlavně večer, když samota klepala na dveře vzpomínek.

Den co den se dělili o dobré ráno a dobrou noc.

Až jednou zelenou protnula výstražná žlutá. Ani přesazení nepomohlo. Hrdá koruna sklonila hlavu a už se neprobrala.

Zůstala jen samota, němé mlčení.

„Vím, že máš strach. Ale můžu tě toho hodně naučit.“

Středoškolačka se zlatavými vlasy se zachvěla z toho podbízivého tónu. „Kde ses tu vlastně vzal?“

„Z nicoty. Sleduju tě dlouho. Nevíš, jak z těch potíží ven. Dovol mi ti pomoct.“

Z dříve tichého společníka spolehlivým parťákem. Démon Steeven se ukázal býti velice vynalézavý, když došlo k prvnímu snovému přesunu. S každým dobrodružstvím v jiném světě si byli bližší. Nehodlala o něj přijít!

Na útěku před krvelačnými zabijáky nebo úchylnými detektivy, vstříc snové smrti. Neopustil ji a ona ho bránila vlastním tělem. Jejich cesty se rozdělí teprve, až Leonyda vydechne naposledy.

Žárovka v lustru nepravidelně fialově bliká. Z opuštěných poloprázdných talířů huňatá plíseň tiše přelézá na květovaný ubrus.
Xénie se zajíkne nad prázdnou dřevěnou postýlkou. Zlehka pohladí háčkovanou bačkůrku a prudce se narovná: „Co s tím uděláme?“
„Netuším.“ Pokus o domluvu se stěnami ztroskotal na stejně bolestivém odmrštění jako venku. „Prohledáme všechny domy, jestli tu přece jen nezůstala nějaká živá duše. Nebo aspoň nějaké vodítko.“
Před chvílí se nad osadou převalovalo netečně mdlé ovzduší. Teď jím prosakuje cosi nového, palčivě ostrého. Jako by se vítr změnil v přesně zacílené šípy. Jako by je kdosi probodával soustředěným pohledem.
Dusivé ticho se nemění.

Ona byla druidka a on obyčejný muž. Pro druidy bylo zvykem vázat se poutem silnějším, než byl samotný osud. Svatba znamenala posvátný svazek, který nemohl být porušen do konce bytí.
Vzali se tajně pod mohutnou korunou pestrobarevného dubu v příslibu luny. Vojenská jednotka však vtrhla na území druidů a všechny vyhubili. Ona jediná přežila, protože se mu povedlo ji ukrýt. Sám byl však odveden.
***
Každý den zpívala pestrobarevnému dubu. V tónech se nesla pochmurná, avšak něžná vzpomínka na jejího milého. Ve zpěvu druidky se nesl jako tichý společník, který byl pořád s ní, přestože ho již přes 50 let nespatřila.

Jsi mým tichým společníkem. Vložil jsi do mne své naděje. Podílíš se na mých ztrátách. Rok od roku znásobuješ můj zisk. A je to terno, že tě mám.
Osud se mezi námi proplétá. Škodolibost si mne ruce. Už dávno můžeme přes hranice státu ale ne svých snů. A přesto někde hluboko v nás sídlí úžas.
Znám tě příliš dobře, dokonce i tvou třináctou komnatu. Ale čtrnáctá dvířka tvého srdce jsou pevně zavřená. A já jsem ráda, že jsem za nimi, že jsem uvnitř, že od nich třímám klíč.

Tvoříme tiché společenství a ne proto, že bychom si neměli co říct.

„... a pak nám vrazil do ruky knížku jakože ‚To jsem si vydal sám‘. Listuju tím, von tam stojí, má takovej ten nadějeplnej výraz kokršpaněla těsně před nakopnutím, a já vím, že jsem zlá, ale prostě... to nešlo říct. Koukám na tu typografickou hrůzu s naprosto šílenou interpunkcí stylu Házej to tam hrstma a přístupem k kapitálkám dle pravidla Padni kam padni, mhouřím voči nad různobarevným textem a polohlasem povídám: ‚To muselo dát takový práce.‘ A von se nadýmá jak holub na báni, myslí si že je druhej Tolkien a teď mi řekni, co s takovým?“
Ticho.
„San?“
Ticho.
„Sáááán?“
...
Usnula.

Hamlet proběhl kolem a vrazil mi do náruče lebku. Předpokládám, že ji potřeboval podržet, a princi se těžko něco odmítá, tak teď tu stojím jako trubka a držím lebku.
Z pěti minut je deset, pak patnáct a půl hodiny.
Hamlet se nevrací.
Začíná krápat.
Tak jdu s lebkou domů a říkám si, co s ní.

Ukáže se, že se spolucestující lebkou máte v autobuse víc prostoru.
Když ji omotáte světýlky, dělá zajímavé efekty na zdech.
Je dobré těžítko, ale někdy zanechává na stránkách otisky zubů.
Hlavně u hororů a thrillerů.
Občas s ní vedu monolog.

A Hamlet se pořád nevrací.

My netopýři jsme různě hlasití. Lidé nám podle toho dokonce dávají přezdívky.
Pískavá za každé jídlo poděkovala písknutím.
Uječenou asi není třeba vysvětlovat.
Uječenci byli nejuřvanější netopýří parta, jakou kdy člověk doma měla.

Jeden letošní zimní host zvládl šestatřicet hodin v kuse drápkem rýt do zavírání boxu, což znělo jako pokusy o prokousání se plastem. Protože se mu jednou povedlo dvířka otevřít a utéct, dostal přezdívku Copperfield a ne Plastožrout.

Naopak předloňský host, který zvládl utéct potichu a dva týdny spokojeně zimoval v dece na balkoně, byl tak stealth, že ani žádnou přezdívku nedostal.
My mu tajně říkáme Tichá voda.

Padmé soustředěně sleduje pohyb a lehce posune záměrný kříž a vypálí do místa, kde se bude stíhačka nacházet, až k ní kulka doletí.
Zbývá poslední.
Cíl jí odskočí ze záměrného kříže. Loď se zase naklonila. Motor zní jinak. Chybí vibrace shora a zleva zní divně. Zatraceně.
„Ermo?“
Nic.
Padmé se vykloní dolů. „Dokážeš ji na chvíli stabilizovat?“
Erma kývne, popadne páky manuálu, zavře oči a plynule posune každou na jinou stranu.
Padmé se vytáhne zpátky k samopalu.
Trefí hned napoprvé.
Na radaru nic dalšího není. Zatím.
Erma předpisově posadí loď do písku. Pak se sesune na palubní desku a roztřese.