DMD č. 08. pro 8. 4. 2025. Téma: Tichý společník

Removo třetí kafe skoro vychladlo, nazouváky nikde, a v obýváku mu ležel polomrtvý Smrtijed. Bídná noc, i na vlkodlačí poměry.

Když protijed zabral a Regulus tiše oddychoval na gauči, dalo se to snést. Sirius byl pořád v módu Zodpovědný Zdravotník, (a v jiné situaci by Remus musel připustit, že rozhodnost na něm vypadá vážně dobře), ale jakmile Regulus otevřel pusu, šla profesionalita stranou.

"Veritasérum? Prohlášení?" zopakoval Sirius nevěřícně. "Tyvole Regu, málem jsi mi vykrvácel na koberec! Teď chceš řešit papírování?"

A chvíle klidu byla pryč.
Remus za sebou zavřel dveře, kafe si ohřál v mikrovlnce, a přidal panáka Ohnivé whisky.

Albi působil zvláštně. Především nezvolal Scorpiusovo jméno. Když otevřel ústa, nevyšla z nich ani hláska. Plácl se do čela a zakroutil hlavou.
„Albi?“ Scorpius se na něj starostlivě podíval. „Seslal na tebe někdo Silencio?“
Albi toho nikdy mnoho nenamluvil. Naškrábal vzkaz a podal ho Scorpiusovi.

Testuju lektvar. Nemůžu mluvit.

Měl chuť ho seřvat. Testovat lektvar. Na sobě!
„Prý zas bude moct mluvit, až dostane pusu z lásky,“ prohodil spolužák.
„Testuješ lektvar, nebo mě?“ zamračil se Scorpius. Copak pořád nevěřil, že ho miluje? Jemně si ho přitáhl a vpil se mu do rtů.
„Huh.“ Přikývl Albi. Vždy tak výřečný. Testoval obojí.

Když zavřu oči, vždycky je tam
Spí na vnitřní straně víček
Takže má mé přání být sám
Hořkou pachuť slovních hříček

Žít to a stejně nevědět
Kde končí a já začínám
Jak zase skrýt a vrátit zpět
Přístup ke všem mým slabinám

Ve snaze, že to ocením
Zná každý kaz a každý pád
Odpovídá mi mlčením
Když šeptám do tmy: “Kdo má mě rád?”

Do světa klidně vykřičí
Každé mé velké zklamání
Poslední stéblo poničí
O chlup dřív, než mě zachrání

A navzdory všem retuším
Už jen zbyteček síly mám
Žiju v tom, ale netuším
Kde končí a já začínám

Remus se schoulí do křesla a zahledí se směrem k oknu. Měsíční světlo prosvítá mezi temnými mraky.
Sirius se na něj upřeně dívá a opatrně listuje v duchu slovy, která by mohl říct.
"Tichošlápku... neciv na mě."
"Nevím, co říct."
"Hezky se s tebou mlčí, víš," Remus se neubrání úsměvu.

*

Sedí vedle sebe v tichu přerušovaném jen praskáním ohně. Sirius si nervózně prohlíží vlastní ruce.
Remus začne vyprávět o knize a pak se odmlčí. Světlo z krbu mu zjemňuje stíny v obličeji.
"Promiň," odkašle si Sirius, "odvykl... jsem si mluvit."
"Mně to přece nevadí," Remus ho zlehka vezme za ruku.

Plukovník si uvykl, že přátelé prochází jeho životem jako komety, zjeví se, prozáří jeho dny novou jiskrou a pak už jen smířeně sleduje, jak pomalu vyhasínají, až zmizí za obzorem vezdejšího světa. Přátelství proto nebral méně vážně, ale z ohledů k sobě samému se mezery mezi odchodem jednoho přítele a nalezením nového prodlužovaly. Sedával však stále s rozkoší mezi sousedy a naslouchal. Většinu toho, co se lidem může přihodit, už prožil, většinu slov už řekl, oč je možné se přít, o to už se přel a čemu se smát, tomu se smál mnohokrát. Teď mohl konečně poslouchat a skutečně slyšet.

"Jsem šťastná, že jsem tě našla."
Lajka se na ni podívala a zavrtěla ocasem.
"Bez tebe jsem byla pořád sama, nevěděla jsem, co si mám se sebou počít."
Pohladila psí slečnu po hlavě.
"Jsi můj nejvěrnější společník. Neodmlouváš, jsi pořád se mnou, nesoudíš mě."
Fenka si lehla na záda a nechala se drbat na bříšku.
"Když se na mě všichni vykašlou, ty na mě vždycky doma čekáš."
Čubička si zívla a olízla paničce ruku.
"Vždycky je mi po chvilce s tebou o tolik líp..."
"Už je to tady," pomyslela si Lajka, když viděla, jak panička sahá do šuplíku pro vibrátor.

Když jsem se vrátil, byl v kempu starosta. Mluvil s Kazatelkou, mával rukama, tvářil se důležitě a nakrknutě. Vypadal jako holub. Mnohem větší respekt šel z chlapa, co ho doprovázel – černý brejle, černej voblek, nečitelná tvář, nečitelný voči.
„Tady FBI to přebírá, pochopte, nikdo neví, odkud se ten popel vzal a jaké bude mít následky, zvířata zdivočela, lidi taky. Nastoupí sem armáda,“ vykládal holub. Kazatelka mlčela, černej voblek taky.
Hodně štěstí při hrabání pouště, pomyslel jsem si.
Měl bych mít strach.
Nevyhrabu se vodsuď, když nás vobšancujou vojáci, ale uvnitř jsem furt měl snového bizona.
Mlčel, ale byl se mnou.

Alex dlouhými vzteklými kroky rázovala po pokoji. Na portrét, s kterým tak rád rozprávěl Antonín, házela vyčítavé pohledy.
“Jene Ámosi, ty to vidíš! Vypaří se, nastraží na mě pitomou past s lékama a myslí si, že já se za ním budu honit přes půl Evropy!”
Jan Ámos klopil zrak a raději mlčel. Ještě by si mohla vzpomenout, že on taky rád cestoval.
“Za čtrnáct dní mi začíná letní škola. Copak já mám čas jezdit sem a tam a hledat ho? On snad opravdu věří, že budu ty jeho hádanky fakt luštit!”
Zamračila se. Kam vlastně s tím blbým vzkazem mrskla?

Váza proletí vzduchem. Tříštivý zvuk porcelánu následuje.
“Merde,” praví Oscar.
“To je tvoje vina!” zaprská Bosie.
“Já můžu za to, že ty hážeš nádobím?” odsekne Oscar.
“Dopadla by do měkkého, kdybys býval neuhnul!”
Oscar uzná, že toto tvrzení je jak urážlivé, tak pravdivé. Znovu merde.
Robbie, který dosud vše potichu pozoroval z rohu salonu, kde podle svého zvyku splýval s tapetou, posměšně praví:
“Hm. Jakpak tohle vysvětlíte Constance?”
Merde!!
Bosie i Oscar panikaří. Střepy pod pohovku! Sebe pod pohovku!
V poslední vteřině se Bosie zahledí na Robbieho. Inspirace je náhlá.
“Řekneme Constance, že tu byl hrozně škodolibý a protivný poltergeist!”

"Geralte, nemohli bychom..."
"Nemohli Marigolde a nestěžuj si, nemusels jít."
Klopýtali dál. Tedy, klopýtal pouze básník, zaklínač a druid šli asi po neviditelném chodníku.
"Tady to začíná," řekl Myšilov a povytáhl si přes ústa šál.
Geralt učinil podobně, Marigoldův pestrý šátek byl zabaven a nahrazen lněným klůckem.
"Geralte..."
"Ticho, Marigolde!" zasyčel Geralt.
Básník zakňučel.
Geralt nehlasně zaklel. To zas bude nadělení.

Po půl hodině pochodu a rušivých zvuků od nešikovného básníka se druid naklonil k vědmákovi a skoro nehlasně zašeptal:
"Znám kouzlo na zánět hrtanu."

Nastalo ticho.
Když uklidnili panikařícího pěvce, Geralt vděčně a stiskl Myšilovovi ruku. Moudrý to druid.