DMD č. 08. pro 8. 4. 2025. Téma: Tichý společník

Konstantin se pokoušel cítit pohodlně. Sezení na trávníku byla ale jedna z věcí, které mu – kromě hustého plnovousu a hrdinného barytonu – nebyly dány. Mlčel – svědčil mladé lásce. Judita měla hlavu položenou na Violettině klíně a zaníceně rozprávěla o svém létě. Violetta sem tam melodicky přizvukovala a lenivě ji vískala ve vlasech.
Dámy trvaly na jeho doprovodu. Почему?! Trvaly na tom, že se společně posadí pod korunu vrby. Боже мой!
„Трава такая холодная!“ neubránil se zaúpění.
Omluvně pohlédl na své společnice. Judita ničeho netušíc mluvila dál, Violetta ale na jeho oči čekala. Do jeho ticha vlétlo její. Pochopil. Polilo ho horko.

Sókratés se posadil k počítači. Měl trabble psát.
To zas bude průšvih, rozezněl se mu hlavou Daimonion.
Proč by to měl být průšvih?
Protože to bude zase děsně meta.
Protože jsem nikdy nic nesepsal.
Už by ale bylo na čase. Tantiémy!
Sókratés přistrčí hlavu blíž k monitoru. Bloumá. Píše: "Vím, že..."
Nic nevím.
Zarazí se. Nejspíš je to pravda. Píše: "Pravda je, že..."
Vnitřní dialogy jsou otrava.
I to byla pravda, chyběli mu jeho žáci. Platón, Kritón, Holly.
Zpropadenej Covid, povzdechl si Daimonion.
"Už zase se poflakuješ?" spustila Xantippa tašky s nákupem.
Sókratés se ohradil: "To já ne, to ón."

Začalo to vírou ve vzdělání a touhou učit.
Řekli – musíš osvědčit svoji věrnost službou Řádu. Byl mladý, rád službu slíbil.
Brzy viděl víc, než chtěl. Přesto poslechl. Myslel, že je to výjimečná situace, že je to asi… potřeba. Osvědčil se. Byl po ruce mocným.
Pak viděl další věci. A slyšel horší.
Začali ho posílat k vězňům. Srdce mu krvácelo, ale nikdy se rozkazům nevzepřel.
Pošpinil si svědomí i duši.
Potom uslyšel ten zpěv. Prý mladý hudebník... Ošetřil rány, přinesl vodu i jídlo.
Jeho zledovatělé srdce se probudilo. Byl tak půvabný!
Varoval ho. Uhnout šípům však nestačí.
Najde sílu udělat víc?

"Alino..."

Procitne se zalapáním po dechu. Znovu ho viděla. Cítila jeho dlaň na své tváři.

Dokonce i když spí, Darkling je jejím tichým společníkem. Jeho přítomnost ji svádí. Temnota přitahuje. Pohled šedých očí hypnotizuje.

Po probuzení Alina předstírá, že se nic neděje. Když Mal přitiskne rty na její, na okamžik jí myslí probleskne jiná tvář.

***

"Alino..."

Zašeptá Darkling. Znovu vstupuje do jejích snů. Dotýká se její tváře.

Během bdění předstírá, že se nic neděje. Velí ostatním. Ničí ty, kteří mu stojí v cestě. Kráčí temnotou.

Nikdy nepřizná nahlas, že mu chybí.

Věz, že jsem tě miloval.

Věz, že to nestačilo.

Černý pes způsobně seděl u nohou blonďaté čarodějky. Spokojeně vypláznul jazyk, když ho začala hladit po srsti. Neštěkal ani nekňučel, zatímco poslouchal její slova.
„Trvají na tom domluveném sňatku… já a vzít si Malfoye? Radši ho otrávím lektvarem nebo prokleju, Siriusi. Copak nikdo z nich nevidí, že jsem šťastná tak, jak to je? Ještě jsem na škole a…“ zarazila se, umlkla.
Sirius taky nemusí vědět všechno. Ne, o Prewettových, o Molly.
„… a je to těžký, složitý. Kéž bych tak na sebe mohla vzít jinou podobu.“
Narcissin bratranec se zachoval jako tichý společník. Nic víc dělat nemohl, jen být její oporou.

Toulávaly jsme se krajinou, já a Bella. Samy dvě. Bella byla tichá, hodná, dokonalá. Zvěř nelovila, psům se vyhýbala (nemá ráda, když ji očichávají), lidí si nevšímala. A bát jsem se s ní nemusela. Jako velký černý pes, kterému není vidět do očí, vždy budila respekt.
Nevážili jsme si co máme a pořídili jsme si k Belle štěňátko.
Naše procházky jsou rázem plné adrenalinu. Satana, věrna svému jménu, nejen, že loví všechno co se kde pohne, zdrhá za psy (zatím jen, aby si pohrála) a řve na lidi, kteří se jí nelíbí…
Ona k tomu strhává i naši dokonalou Bellinku!

SOL 542:
Nejsem tu sám. Vím to. Myslel jsem si, že je to hra stínů, ale to bylo před tím, než jsem se vzbudil uprostřed noci a spatřil ho ležet na Martinezově posteli. Měl jsem s tím něco udělat? Reagovat víc, než se jen otočit na druhý bok a usnout? Možná. Ale začíná mi to být všechno jedno.

SOL 559:
Je fajn vědět že ať si kde jsi, vždycky máš za ramenem někoho, kdo s tebou půjde v tichosti každý krok. Ať si NASA říká o přeludech co chce.

DEN 10985:
MARK WATTNEY?
"Já to věděl! Naserte si doktorko Chan!"

Raddleovu politickou kariéru zpočátku formovali tři významní spojenci – Rodolphus Lestrange starší (1926–1970), Abraxas Malfoy (1914–1980) a Edwin Avery (1928). Lestrange plnil funkci vrchního ideologa. Řada jeho myšlenek a postojů se později propsala do Raddleova režimu, sám Lestrange byl ale z oficiální historie prakticky zcela odstraněn. Malfoyovou silnou stránkou byly politické konexe vycházející z důkladné znalosti vztahů mezi čistokrevnými rodinami, k níž Raddle vzhledem ke svému původu přístup neměl. Avery byl Raddleovým nejstarším přítelem. Zajišťoval ho finančně a nedral se do politických funkcí – oba tyto faktory nutně hrály roli v tom, že jako jediný z původní trojice Raddlea přežil.

Nikdy jsem nebyla psová, ale kočičí.
Nastěhováním do domečku vše změnilo a my vybírali psa.
Jako prvního jsme měli Huberta - bernský salašnický pes. Vybrala jsem si plemeno podle atlasů psů. Byl úžasný.
I další byl berňák, tentokrát fenečka Berenika a k ní jezevčice Malinka, která z malinké vyrostla na pažravce.
A pak jsme osiřeli.
Náhoda chtěla, že v době, kdy jsem si zamluvila štěně Flata, spadl nám naráz do života Gordon setr Andy.
Ale nejvíc z nich všech mi dělá společníka Napi - Flatík.
Při chvílích klidu, při odpočinku, se mi oddaně položí k nohám a tiše na mě dává pozor.

Mozek mojí maličkosti vyhlásil dnes stávku,
dlouhodobá paměť prý má nárok na odstávku.
Představy a plány blafly, vázne taky řeč,
abstrakce je nedostupná, kontrolky maj křeč.
V savčím mozku emocemi bouchá to jak na Silvouše,
chci na dveře ceduličku "nevysírat, pozor, kouše."
Dokonce i plazí mozek, tichý společník,
na chvíli se vzdal svých pudů, poddajný jak psík.
Lidé s touhle diagnózou jsou i k jídlu neteční,
tak jediná moje akce bude dnes ta srdeční.
V životě jsou situace, kdy ke štěstí stačí,
že náš lidský organismus řídí mozek ptačí.
Vím, že zítra bude líp,
chytnout to chlap, už by chcíp.