DMD č. 08. pro 8. 4. 2025. Téma: Tichý společník

"Nikdy!” řekl - zadeklamoval - zajatec, a pro důraz si ještě odplyvnul. “Žádná hnědokabátnická špína mě mluvit nedonutí!”
“Dobrá.” Mal se pousmál. “Nemusíš mluvit.”
Udělal krok stranou a zajatec, přes všechnu předstíranou odvahu, vyjeknul.
“Tady Jayne toho taky moc nenamluví, takže si určitě budete rozumět…”

“Tady jsou souřadnice, letíme.” Mal se zhroutil do navigátorského křesla a složil hlavu do dlaní.
“Jayne zabral?”
Mal přikývnul. “Ale bylo to o chlup. Ještě minutu, a šel by k zemi.”
Jayne, opřený v rohu kokpitu, si spokojeně škytnul.
“Trochu to bolí,” povzdech si Mal: “že i takhle na plech se ho lidi bojí víc, než mě."

Sirius si odmalička vybíral hračky, které vydávaly zvuky. Později je vyměnil za televizi, přehrávače hudby a řvoucí šestiválec motocyklu.
Edward jako malý preferoval knihy, hlavolamy a šachy.
Sirius neustále brebentil, ptal se, komentoval a všude ho bylo plno. Na tom se nic nezměnilo. Když operoval, rád si přitom povídal.
Edward naproti tomu ustavičně přemýšlel, pozoroval a pokud něco potřeboval vědět, informace si vyhledával. Za ideálních podmínek na sále jedinkrát nepromluvil.
Zatímco Sirius byl při sexu divoký a hlasitý, Edward se navenek příliš neprojevoval. O to silněji všechno prožíval.
„Líbilo se ti to, zlato?“
Místo odpovědi ho křečovitě sevřely Edwardovy paže.

Tulí se k sobě v útulné lebce. Holá, slepá, k pomilování. Za pár dní otevřou oči a naroste jim kožíšek. Uslyší.
Jejich starší sourozenci nenaslouchali. Bláznivě se honili mezi žebry. Trénovali přeskoky z pánve na lopatku. Schovávali se za mohutnými kmeny buků a jukali zpod zářivých květů nepřirozených odstínů.
Veselí a živí. Čichali ke všemu. Váleli se v pylu. Bez výběru zhltli, co našli. Nezarazil je světélkující poprašek.
Ze šesti zbyli tři. Dva. Prázdné hnízdo.
Jejich drobné kůstky očistili mravenci.
Zase.
Těmhle to musím vtlouct do hlavy dřív, než se rozeběhnou za dobrodružstvím.
Jako ostatní matky.
Ztichlému lesu vládne strach.

Můj obchodní společník toho moc nenamluvil. Jasně řekl, co požaduje a kam je ochoten zajít s kompromisem. Každý další argument zvyšoval pravděpodobnost, že do dohody zapojí pěsti. Nebyl vznětlivý. Neměl trpělivost se opakovat.
Jeho manželka pro něj byla jako stvořená. Přečetla vás jediným pohledem a slova vážila tak precizně, že každá věta mohla zastoupit ostrý nástroj v rukou chirurga.
Trvalo mu jen asi dvanáct hodin rozhodnout se, že nepodlehne momentálnímu pobláznění.
Možná mu pomohlo vysvětlení, že podle smluvních podmínek nemůže zmizet s hezkou vdovičkou, když je spolumajitel firmy a ne tichej společník.
Možná zabralo, když jsem řekl, ať není čůrák.

Je večer a sedadla v divadle se plní švitořícími diváky. Pan Kropáček s manželkou pozorují nově příchozí a šeptem obdivují nebo kritizují jejich vzhled.

Tu si vedle nich na kraj řady přisedne muž a na jeho rameni sedí kocour. Pan Kropáček očekává problémy, ale kocour celé první dějství pozorně sleduje dění na jevišti a ani nemukne.

Pana Kropáčka to zaujme a tak se o přestávce obrátí na souseda: „To je obdivuhodné, jak ten váš kocour vydrží potichu bez hnutí sedět a nezlobit.”

„Nic divného,” opáčí muž, „on totiž Mourek četl knížku a je celý napjatý, jak ji zpracoval tento dramaturg.”

věřím
nevěřím
doufám, ale boží hlas neslyším
jen ticho

pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi?

děsím se sama sebe
svojí temnoty
čekám na slova odpuštění
ale skočit do neznáma se bojím

všechno je možné tomu, kdo věří

jak věřit, když nejde spatřit?
jak věřit, když nejde zaslechnout?
rozum by chtěl pochopit nepochopitelné
srdce by se chtělo vydat
tobě, pane, jen tobě

věřím, pomoz mé nedověře

věřím, nebo nevěřím?
je to dost?
nikdy to nebude dost
prosím, pane, neopouštěj

takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou

věřím
nevěřím
ale doufám
snad se ticho prolomí

dopřej, bože, mé modlitbě sluchu

Ofélie toho nikdy moc nenamluvila.

Rytíři u dvora nejsou pro konverzaci. Někteří se urputně snažili, ale Ofélie za sebe raději nechala mluvit dýku a rapír. Rty a ruce. Svým způsobem bylo vyhoštění ze Dvora Tří sluncí úlevou - už se nemusela s nikým bavit.

Staletí strávila jako strážce lesů a nepromluvila jediné slovo.

Nic neřekla, ani když našla mladého elfa, jak se snaží vyhloubit hrob. Tiše ho sledovala zpoza vrby, dokud neomdlel vyčerpáním. A pak ho odtáhla stranou, rozdělala oheň a beze slov do rána čekala, než se probudí.

Probudil se vyděšený, ale neutekl.

A Ofélie poprvé zvolila slova místo zbraní.

Miluju táboření na sněhu. Postýlku uhlazenou lopatou, s pahrbkem místo polštáře. Sílu ohně, chránícího smečku. Bezpečný kruh vybraný na zmrzlou zem. Zepředu hic, zezadu temnota.
Smrkové kmeny dohořely, dolina ztichla. Holky už došuškaly, jen z levého stanu chrápe Marek.
Kroutím se ve spacáku. To musím vydržet, nechci dělat rozruch. Jenže mimino tlačí. Na močák. Sakra. Kluci to mají jednodušší, já se do flašky netrefím. Rezignovaně tahám pohory z noh spacáku, tkaničky strkám nepořádně dovnitř a štrachám se ven.
Dokonalá tma a ticho. Okouzleně zírám na nebe.
Děkuju.
Bude to cesta. Od Smutného sedla přes Tri kopy na Pachoľa.
To dám.

Midshipman je všechno jen ne tiché, klidné psí mimino. Jsou mu tři měsíce a už má pověst.
"To je to divoké štěňátko," povídá majitelka hnědobílé koikří dámy paní s černým mopsíkem.
Pravda je, že midshipman komentuje. Všechny a všechno. Bocmanovy snahy mu vysvětlit, že není velitelské palubě válečné lodi ale v parku, a květnaté proslovy si má tudíž nechat od cesty, se prozatím míjí účinkem. Včera sprdnul admirála. Kdyby mohl, nejspíš bude držkovat i na královnu. Má názor. A neváhá ho sdělit.
Ale pak jsou chvíle, kdy bocman začne psát a midshipman jí lehne k nohám a prostě jenom je.

Zamžourala do slunce. Před ní se rozprostíral lán zlaté trávy. Ohlédla se. Z polorozpadlé boudy se vykutálela očazená kostka.
Pokrčila rameny a vykročila vpřed. Šla travou ke srázu nad vodní hladinou. Za vodou se tyčila pobořená futuristická věž. A na nebi… něco… Světelný vír? Obří portál?
Cítila se sledována.
Ta kostka byla přímo za ní!
Popošla dál. Ohlédla se.
Kostka byla blíž. Tichá, mlčenlivá.
Pohlédla vpřed. Z hlíny před ní se vyhrabalo cosi kulatého se čtyřma drápovitýma nohama. Nevěřícně to pozorovala. Tázavě se otočila na kostku.
Něco jí plesklo o zátylek. Neskutečná bolest… Ne!
Kostka bezhlesně sledovala šourající se zombie…