DMD č. 16. pro 16. 4. 2025. Téma: Mez bezmeznosti

Uschlá tráva ho škrábala do zad, ale to nevadilo. Nic nevadilo. Všechno to byli přízemní drobnosti, bezvýznamné před velikostí vesmíru, který se nad ním rozevíral.
Vesmírů. Viděl je všechny naráz. Stačilo se trochu soustředit, a časové linie se před ním otevíraly. Mohl natáhnout ruku a utrhnout si tu nejlepší možnou budoucnost. Změnit minulost. Zůstat navždy v jednom okamžiku.
Na tvář mu dopadl stín. Zamračil se a pokusil se přetočit čas o pár vteřin zpátky, ale stín se ani nepohnul.
“Ty to nevidíš?”
David si povzdechl.
“Vidím. Vidím, že se válíš v experimentálním hnojivu Spolana Neratovice. Vstávej, než tě tu rozorají.”

Jeho láska byla jako prudký poryv větru, který zacloumá i tou nejsilnější větví stromu.

Jeho láska byla jako věčný plamen ohně, který ostatní hřál a uvnitř ho stravoval.

Jeho láska byla jako moře, nevyzpytatelné a hluboké, ukrývající tajemství na dně.

Její láska byla jako pevná zem, která svou vnitřní silou přitahovala a zároveň bortila.

Její láska byla jako jiskřivá bouře, která zasáhne srdce a sežehne ho na prach.

Její láska byla jako nekonečný vesmír, neuchopitelná a nesrozumitelná, obsahující všechno i nic.

Láska mohla odvát, vyhořet, bouřit se, lámat, utichnout nebo nebýt vidět.
Ale pořád tu byla.
Spojující i rozdělující.
Nesmrtelná.

"Proč ho nepustíte?"
Poprvé se na to bocmana blahosklonně zeptal jakýsi pán, když byl pan Bert mladíček.
O šestnáct let později na stejnou otázku odpovídá zhruba třikrát denně. Pokaždé se najde někdo se v lepším případě pouze podiví, v tom horším si neodpustí obsáhlejší komentář o omezování osobní svobody nebohého roztomilého štěňátka.
"Vždyť je to štěňátko a chce si hrát."
Bocman to dobře ví. A taky ví, že teď má milý midshipman devět kilo. Až bude vážit dvacet, nebudou náhodní kolemjdoucí jeho radostné projevy považovat za roztomilé. A dokud je nezvládne kontrolovat, omezuje jeho bezmeznou svobodu patnáct metrů stopovací šňůry.

Člen závodní stráže ostrahy tajného vládního krytu soudruh Studnička praštil pendrekem do stolu a zařval vyděšenému agentu Syslovi do tváře:
"Tohle už přesahuje všechny meze!"
"Ale já jsem..."
Další rána pendrekem do stolu.
"Já tady vedu evidenci. A vy jste mrtvý, soudruhu. Utlučen u výslechu, tady to máme napsané. Tak jak to, že se mi tu producírujete po chodbě v tanku?"
"Ale..."
"Mlčet! Teď projevujete bezmeznou ochotu vypovídat, co?"
"Bezmeznou co?"
"Nebuďte drzý. Vaše drzost přesahuje všechny meze. Jste mrtvý, nebo ne?"
Agent Sysel si povzdechl a zalhal:
"To jsem nebyl já."
"Taková drzost! To už přesahuje i mez bezmeznosti."

Nepřišlo to naráz.
Ze začátku byli Cluster, a ta Věc, která žila v jeho brnění. Slyšel ji, jak v noci šeptá. Postupně mu vklouzla pod kůži, jako inkoust tetování. Výměnou mu dala schopnost dovolat se hlídky, i když mu zločinec dupnul na zápěstí a spolu s kostmi rozdrtil i komlink.
Nakonec mu pomohla otevřít oči a uvidět vesmír v celé bezmeznosti, a držela ho, když se zoufale snažil znovu postavit ty zbytečné zdi.
Jeho bratři vyprávěli o příšerách, které jedli duše a vodili těla jako loutky.
Věc taková nebyla. Rostla v něm jako řasa v lišejníku na zdech starých domů.

Beatrix ho navštívila u čaje. „Bratře, vypadáš příšerně!“
Vždy dovedla polichotit. S věkem tato schopnost pouze rostla.
„Sestro, děkuji za upřímnost.“
„Ale opravdu, Wilhelme. Myslela jsem, že jižní slunce je nepřekonatelné.“
„Jsem mezí bezmeznosti.“
Změřila si ho pochybovačným pohledem. „Nejsi nemocný?“
„Jen jsem špatně spal. Mimochodem, byla tu Judita – říkala něco o kostele? A panu Fehérovi?“
„Vzala jsem její výchovu do svých rukou. Pozdě, ale přece. Po mši jsme možná párkrát potkaly i toho detektiva.“
„Judita tvrdila…“
„Pověz mi ale o malém Friedrichovi!“
„Frédéricovi.“
Zamračila se na nepřítomného původce franštění německosti. Pokračovala: „Jak roste? Jak se mu daří? Jak vypadá?“

„Náš syn se poslední dobou jen fláká a veškerý čas tráví naháněním všeho co má sukni a občas nejenom…“ pronesla se znepokojením matka.
„Všiml jsem si. Zpočátku jsem tomu přál, však je třeba aby se poučil i v těchto tělesných uměních. Zdá se však, že přehlíží vše ostatní a to nelze nechat takto být,“ zahartusil otec hrabě.
„Bojím se, že mu příliš narostl hřebínek, bude obtížné jej zvládnout,“ řekla pochybujíc.
„Já jsem stále vládcem na tomto panství! Bude studovat diplomacii, finančnictví i způsoby válčení, jak je třeba, jinak se se zlou potáže,“ obrátil se pán na komorníka: "Povolejte kastelána Ottomora!"

Nokturnus si své působení ve světě lidí bezmezně užíval. Tam, kde byl doma, byly emoce podřadných bytostí mizivé a soupeřilo o ně mnoho hladových myslí. Dostat se sem bylo skvělé. Tento svět emocemi překypoval a on byl pánem lidí. Bez obav hrábl po další kořisti.

Meda zahlédla drápy, sápající se po Janušovi. Úzkost jí sevřela srdce. Její mysl v té chvíli zareagovala jako pokaždé při ohrožení – ohromným výronem obrané magické energie.

Nokturnus nikdy nezjistil, co za sílu ho odrazilo a smetlo pod kopyta vyděšeného koně, který, ač ho neviděl, ho ostrými hranami podkov rozdrtil.

Jeho záhubu postřehly jen Mediny oči.

„Buď svědkem!“ pronese Karsa a významně se mračí.
„A čeho přesně?“ zeptá se Arya s ledovým klidem protkaným mírným pobavením.
„Zničení samých základů světa. Vlastnit lidi je zlé. Zabiju otrokáře, osvobodím otroky.“
„Znala jsem jednu takovou. Začalo to osvobozováním. Páchala dobro dál a dál, až vypálila celé obrovské město a zabila desítky tisíc nevinných…“
„Ženy jsou slabé, snadno podlehnou pokušení,“ utrousil Karsa, ale bylo vidět, že je trochu otřesený.
„Když myslíš…“ usmála se Arya. „No, zajímavý rozhovor, ale čeká na mě loď. Potřebuju ověřit, co je na západ od Západozemí.“

Karsa měl neurčitý pocit, že ho právě porazila malá holka.

„Pouze dvě věci jsou nekonečné. Vesmír a lidská hloupost. U té první si tím však nejsem tak jist.“

Albert Einstein byl už dávnou historií, ovšem tenhle jeho citát se právě nepříjemně vtíral do Sářiny mysli.

---

Kariéra vesmírné průzkumnice byla splněným snem. Po náročných studiích a fyzických přípravách se dostala mezi hrstku vyvolených, kteří měli povolení opustit známé končiny vesmíru, objevovat nové galaxie a navazovat kontakty s dosud neznámými civilizacemi.

---

A tak je tady. V temnotě daleko od domova i rodiny. S pohledem upřeným na horizont, ke kterému se nezadržitelně blíží. Už není návratu, brzy přepadne přes okraj.

Našla konec vesmíru.