To se vysvětlí soudruzi!

Podnikový zájezd začal slibně. Pokračoval hůř.
Lada si při ranní procházce zvrtla kotník, patolog Pavlas, kterému byla v její neschopnosti přidělena pozice kafevařiče, se okamžitě popálil na 35 % těla a ředitel Čurko pro jistotu zmizel.
„Jestli potkal medvěda, tak to nebude pěkný,“ prorokoval doživotní trauma Zajíc, když prohledávali nejbližší les.
„Tati, nestraš,“ kroutila hlavou Eva, ale pro pocit bezpečí nahmatala v kapse bundy svou rybičku.
„Je to paranormální!“ volal na ně nadšený Vojta. „Podívejte.“
Když přišli blíž, našli v bahně stopu.
„Vypadá to jako otisk boty obřího robota.“
Zajíc si ztěžka povzdechl. Kéž by tak jako vždycky zůstal doma!

Uschlá tráva ho škrábala do zad, ale to nevadilo. Nic nevadilo. Všechno to byli přízemní drobnosti, bezvýznamné před velikostí vesmíru, který se nad ním rozevíral.
Vesmírů. Viděl je všechny naráz. Stačilo se trochu soustředit, a časové linie se před ním otevíraly. Mohl natáhnout ruku a utrhnout si tu nejlepší možnou budoucnost. Změnit minulost. Zůstat navždy v jednom okamžiku.
Na tvář mu dopadl stín. Zamračil se a pokusil se přetočit čas o pár vteřin zpátky, ale stín se ani nepohnul.
“Ty to nevidíš?”
David si povzdechl.
“Vidím. Vidím, že se válíš v experimentálním hnojivu Spolana Neratovice. Vstávej, než tě tu rozorají.”

Příslušníci na místo dorazili neprodleně. Nikdo je sice nevolal, ale rádi drželi veřejnost v šachu.
Na návsi chcíp pes a po zjevení StB už stihl i kremaci. Hora se usmál vstříc slunečním paprskům a v absolutním zenu nasál aroma malebné vísky. Snížková lustrovala místní vývěsku a ruce jí cukaly touhou škrtit, škrábat a mlátit.
„‚Jsi-li sobec, opusť obec!‘,“ nakoukl jí přes rameno Hora. „To je hezký.“
Snížková nakrčila nos. „Zavání to Masarykem. Příště si tady pověsí rovnou achsynka! Mají normálně říct: ‚Drž hubu a buduj socialismus.‘“
„Jdem na výbor dát do latě soudruha nástěnkáře?“
„Myslela jsem, že se nikdy nezeptáš.“