DMD č. 12. pro 12. 4. 2026. Téma: V dobré víře

Poté, co se pozice sálových dispečerů začaly obsazovat lidmi, kteří sice umějí ovládat tramvaj a třeba i rozumějí kdejakému přepínači, nicméně nikdy neseděli na žádné pravidelné lince a o praktické stránce tramvajácké profese nevědí zhola nic, začala podle toho vypadat i naše komunikace.

Dřív, když se Kamilovi na trati vysraly dveře, tak je prostě ručně zavřel, vypnul, přelepil a zatímco pokračoval dál, nahlásil všechno dispečinku. Aby jako nezdržoval provoz, že ano. 

Od té doby, co dostal seřváno, že má „nejprve náležitě informovat!“, stojí v Lazarské tři minuty a za zvuku klaksonů dispečerovi detailně popisuje, jak se ty dveře špatně dovírají.  

"Oto, jak víš, chystám se na tvou třídní schůzku. Řekni mi na rovinu, na jaký průšvih se mám připravit," zpovídá Lev syna.

"Průšvih určitě ne, tati."

"Jen aby. Já tam půjdu v dobré víře, že je vše v pořádku, a na místě zjistím, že v tomhle předmětu to a v onom zase ono. Dej mi možnost se na to připravit. Sice sleduji informační systém, takže základní představu mám. Ale detaily z toho nevyčtu."

"Opravdu se nemusíš děsit, vše mám pod kontrolou."

"To bych tak úplně neřekl. Už jsem si promyslel, za kterými vyučujícími určitě zajdu. Chci znát i tvůj pohled."

Pro mě to taky není lehký, víš to? Nikdy jsem tě nepřestal obdivovat, ani po tom, co se z naší vize o pomoci utlačovaným stala tahle fraška.

Už od začátku stojím po tvém boku, ne jako ostatní. Bolí mě, že moje slova neslyšíš. Šimon je fanatik, Petr zaslepený strachem, a o Máří už vůbec nemluvím!

Vše se ti příliš vymklo z rukou. Chtěl jsem tě zachránit, ne ti ublížit! Sám jsi mě poslal k farizeům.

Doufal jsem, že mě bude hřát dobrý pocit v srdci, sakra.

Místo toho mě v kapse pálí třicet stříbrných, a na rtech dotek rtů tvých.

"Josèlo Tolzanová!"
"Biatris Olivièrová," ušklíbla se jmenovaná, ale úsměv jí zamrzl na tváři, když spatřila záblesk lvice v očích sestry. "Co se stalo?" lekla se.
"Raimon se mi rozplakal u oběda, to se stalo. Matiu se přidal a na rozdíl od bratra odmítl i samotný chléb, nejen maso," rozhodila Biatris rukama a její hlas se nesl až na dvůr.
Ctihodná představená si oddechla, že nejde o život.
"Jsou to děti, Josèlo, berou všechno doslova! Když ti je svěřím, nečekám, že je budeš vzdělávat ve víře!"
"Raimon se ptal, Bibi, znáš ho... Myslela jsem to dobře."
"Znám. Vždycky je to dobře!"

Otevřeným oknem se plíží ospalé zdání podvečerního vánku. Roňa vyčerpaně usedne ke stolu. K obvyklým povinnostem vystála dnes ráno hodinovou frontu na chleba, a když se na ni dostalo, chtělo se jí plakat. Bochník byl o dobrou polovinu menší než obvykle. Nechce myslet na to, co bude, jestli to takhle půjde dál. Na okamžik jí hlavou probleskne vzpomínka na tichý hrob, na osamělé dny bloudění v kopcích, na vlčí vytí. Roňa ví, co je to hlad. Složí hlavu do dlaní, ale pak se odhodlaně zvedne. Večeře nepočká. Ještě napůl ve vzpomínkách sáhne do spíže pro chleba - a nahmatá jen prázdno.

Milada spí. Spí sladce a beze snů. Klidně a uvolněně. A když se probudí, cítí se zvláštně. Všechno to špatné, co se stalo v sobě pořád ještě má, ale je to jen vzdálená vzpomínka. Věci, které jako by se staly někomu jinému.

Milada se probudí s úsměvem do zvláštně nazelenalého šera, do pachu hlíny a růstu. Rozhlédne se a překvapeně zjistí, že je uvězněná v malé komůrce mezi kořeny stromu. Dotkne se jich.

Kolem komůrky vede chodba. Chodbou se blíží hlasy.

“Přivezl jsem ji v dobré víře. Nechceme zpátky čarodějnické procesy. Čaroděje smí soudit jen čarodějové!”

“Ale ona není čarodějka.”

Bože, věřím, že jsi. Ale věřím Ti?

Jak propastný je rozdíl mezi vírou a důvěrou, mezi přesvědčením a vztahem!
Zkoumám svou mysl, má víra je vrtkavá, i po letech přemýšlení pořád nekonzistentní.
Zkoumám své srdce, má důvěra je nalomená, narušená všemi bolestmi, křivdami a osaměním.

Občas zapomínám, že vůbec jsi, jindy zase zapomínám, že jsi stále tady - s otevřenou náručí, připravený na vztah, tvořící ze vztahu.

Co je to modlitba? Monolog? Dialog? Zoufalé volání lidské propuštěnosti, se kterou si nevíme rady?

Mám víc otázek než odpovědí, nevíry než víry, pochybností než důvěry.
Pochybuji. Ptám se.
Bude má víra dost dobrá?

„Jsem kategoricky proti!“ zavřeštěl Rimmer, až mu přeskočil hlas. „A s tebou si to ještě vyřídím!“ pohrozil Krytonovi.

„Ale, pane, myslel jsem to dobře,“ bránil se Kryton. „Snížíme tím spotřebu, aniž bychom vás úplně vypnuli.“

„To víš, Kryťáku,“ povzdechl si Lister. „Říká se, že cesta do pekla je vždycky dlážděná dobrýma úmyslama.“

„To je ale blbost,“ zamračil se Rimmer.

„Musíme se hnout z místa,“ prohodil Lister. „Holly, hoď Rimmera do úspornýho režimu, dálkový světla vypnout, vytápění sedadel a kokpitu na minimum.“

„Ne…“ začal Rimmer, ale náhle ztratil zvuk a změnil se v černobílý rozpixelovaný obraz.

„Holly, vypni lednici!“ přikázal Kocour.

„On to myslel dobře.“
„Mohl mě zabít!“
„Ale nezabil. Chtěl tě jen chránit.“
„Bez něj bych byl ve větším bezpečí.“
„Varoval tě. Kdybys ho poslechl, tohle by se nestalo.“
„Kdybych ho poslechl, tak se raději zabiju sám.“
„Takhle nemluv!“
„Je to pravda! Kdyby mě nechal být, všechno by bylo v pohodě.“
„Ty si vůbec nevážíš toho, že mu na tobě záleží, víš to?“
„Nemá mu na mě co záležet, nejsem jeho starost! Kdyby zůstal kde má a nevrtal se v mých záležitostech-“
„Takže ty bys byl raději, aby dál slepě otročil svému mizernému pánovi?“
„A dej s tím Spožúsem pokoj!“

Vítr byl studený, ale Kallor ho sotva vnímal.

Viděl jen ji. Stříbrná liška, dítě… žena…stvoření… s mocí, která neměla existovat. Takové věci vždy končily stejně. Říše hořely. Lidé umírali. Věděl, jak to bude pokračovat. Už to viděl… mnohokrát.

„Je čas,“ řekl tiše.

Whiskeyjack neustoupil.

Hlupák.

Kallor zaútočil bez váhání. Znal sílu svého protivníka. Znal i jeho slabost.

Meče řinčely. Krev stříkala.

Vlastně si ho vážil. Ale co je smrt jednoho smrtelníka ve srovnání s během světa?

Jeden život za tisíce. Vždy to tak bylo. Vždy to tak bude.

Ignoroval její výkřik.

Dějiny ho jednou pochopí.

A pokud ne — přežije je.