Bylo tu, není tu

Otevřeným oknem se plíží ospalé zdání podvečerního vánku. Roňa vyčerpaně usedne ke stolu. K obvyklým povinnostem vystála dnes ráno hodinovou frontu na chleba, a když se na ni dostalo, chtělo se jí plakat. Bochník byl o dobrou polovinu menší než obvykle. Nechce myslet na to, co bude, jestli to takhle půjde dál. Na okamžik jí hlavou probleskne vzpomínka na tichý hrob, na osamělé dny bloudění v kopcích, na vlčí vytí. Roňa ví, co je to hlad. Složí hlavu do dlaní, ale pak se odhodlaně zvedne. Večeře nepočká. Ještě napůl ve vzpomínkách sáhne do spíže pro chleba - a nahmatá jen prázdno.