Historické RPF

Haag, Londýn, Paříž. To byla jeho kariéra u Goupila. Než po propuštění ze strýcovy firmy odjel do Amsterdamu za studiem teologie, pokusil se v Ramsgate stát duchovním.
Následoval hornický Borinage. V tamní bídě začínal s prvními črtami uhlem.
Theo mu poradil studovat malířství. Zkusil to v Haagu, ale názorově se neshodl se svým učitelem.
Raději odešel do severního Brabantu a maloval vesničany.
Studoval i v Paříži a v Antverpách, ale situace z Haagu se opakovala.
Nakonec nejvíc času strávil ve Francii – Arles, Saint Rémy, Auvers-sur-Oise, kde vznikly jeho nejkrásnější obrazy.
Teď v Paříži snad už spokojeně odpočívá po Theově boku.

K sluchu mému dones' posel, že tu děláš pozdvižení,
kážeš vodu, piješ splašky - nu, do toho mně nic není.
Chci ti ale jenom říct, že tvůj styl dosti nezdá se mi,
hlavu pleteš snad i červům, co se plazí v černé zemi!
Dám ti radu: zklidni se už! Jeď pryč, zmiz do - prostě někam,
kde na tebe mají nervy. Brač, Hvar, Köln, Rus - hle, co Mekka?
Cuknout chceš snad? Smát se? Kázat? Pomni, drobné varování:
zjisti, jak se drží ústa, jinak bude grilování.
Milý Jene, je to prosté, víš-li, kde je hranice.
Zdraví, štěstí, spoustu dětí
přeje
Zikmund
z Kostnice.

Jednoho večera přišel domů a manželka už na něj čekala na schodech, ústa plná výčitek:
"Kde tak dlouho tě všichni čerti nosí, manželi? Kde svůj čas drahocenný, který bys své ženě věnovat měl, zbůhdarma utrácíš? A kde mé věno, no řekni! Však já vím, s lehkými děvami mravů nevalných, se zvrácenými eféby! Ale já tomu učiním přítrž!"
V půlce jejího projevu se zoufale pokusil ucpat si uši ozdobným kapesníčkem. Pak po ní zkusmo hodil vázu. Obratně ji chytila, nedbale postavila na schody a pokračovala.
Nakonec utekl do pracovny, zamkl se tam, napsal Zkrocení zlé ženy a hned mu bylo líp.

Tonka se laškovně protáhla a dala tak na odiv své krásné tělo a jeho půvaby – dlouhé nohy, kulatý zadek, pevné boky, tu rozkošnou křivku ženských zad. Se stejnou přirozeností se naklonila a lehce se ho dotkla ňadry. Když nereagoval, vzala jeho ruku a položila si ji na to levé.
„Cítíš, Emane?“ zamrkala svůdně. „Grossmann mi dnes v noci několikrát opakoval, že jsou dokonalá. Že budu sloužit jako model pro sochu Venuše…“
Znechuceně ruku odtáhl.
„Frcína a Venuše, to tak,“ zašklebil se a nechal zklamanou Tonku samotnou. Chudák holka s dobrou duší netušila, že Emanuela zajímají zcela jiné dokonale tvarované partie.

„Já tady velím! Tohle je můj rybník!“ ječí malý chlapec.
„Aby ses nezbláznil,“ zabručí jeho kamarád a vytáhne loďku neochotně z vody. „Tak začni, když jsi tak chytrý.“
„To se ví, že začnu, a všechny vás rozsekám na maděru!“
„Sni dál,“ ušklíbne se jiný a staví svou lodičku na vodu. „Já budu Španěl a ty Angličan, jo?“
„Vlastizrádce!“ zakřičí malý velitel. „Já jsem slavný admirál! Stojíš proti pánovi celé flotily! Dnes zemřeš!“
„Ty jsi leda tak pán plotic,“ vysmívají se mu. „Tak začni už, nebo tu budeme do zítřka.“
A malý Nelson začíná a postupně všechny lodičky z kůry potopí.

Bylo mu čerstvě přes dvacet a neměl rád svoji práci. Každý večer měl za úkol projít ulice od Světlé až do Židů a hlídal pouliční holky. Všechny ty květinářky, venkovanky a švadlenky, které dělaly, jako že nic, koulely očima a špulily rty, mu byly úplně lhostejné. Když seděl U Huňků, přisedla si dívka a představila se jako Tonka. Zeptal se na rovinu, kdo ji pase, tvrdila, že nikdo.
Za pár týdnů dal u policie výpověď a spolu s Tonkou založili v Platnéřské luxusní šantán. Tonka věřila, že s Emanuelem se jí povede dobře. Ale byl to chlap jako každý jiný.

Vyrůstal v jedné místnosti s otcem, matkou alkoholičkou, sestrou prostitutkou a dědečkem obecním bláznem.
Když jeho otec zemřel, pracoval v továrně. Volné chvíle trávil s vlastnoručně vyrobeným loutkovým divadlem.
Díky mecenášům mohl studovat a také začít psát. Později se jeho smutkem prodchnuté příběhy proslavily, a tak se stal nezávislým.
Aspoň finančně. Na svých citech a hlavně zmatku v nich závislý zůstal. Byl zamilován do mužů i žen, milostnou korespondencí se ženou se snažil dokázat, že není homosexuál, ač stál u zrodu tohoto slova, a sám sebe označoval za asexuála.
Jeho život byl jako jeho pohádky. Smutný a plný neuchopitelného citu.

Christian ví, že by mu neměl být nablízku. Kráčel by mu však vstříc, i kdyby musel šlapat po ostří nožů. Ví, že svět by se nikdy neměl dovědět, co mu chce říci. Napíše mu však pár řádků, i když nadosmrti musí mlčet, jako by si jazyk vyřízl. Ví, že by ve svém těle neměl toužit po někom jemu podobném. Nevzdal by se však svého citu, i kdyby ho mořské vlny pohltily.
Christian píše. Kůži mu porůstají šupiny. Jako malá mořská víla se lehce oddává naději. Když se však doslechne o Edvardových zásnubách, příliš lehce se jako dívka rozplyne v pěnu.

Většinu života ho považovali za blázna a nikdo nechtěl kupovat jeho obrazy.
Zbytek svého střízlivého vědomí utápěl v absinthu, chtěl se stát duchovním a žít prostým životem mezi prostými lidmi.
Zamilovával se do žen, které se k němu nehodily nebo o něj nestály.
Jeho přátelství byla nestálá, ale přesto mu na nich velmi záleželo. Svého bratra Thea miloval nadevše a byla to oboustranná láska.
Ale přes to všechno neštěstí v něm přetrvávalo něco krásného a plného naděje, co se posledních deset let jeho života dralo na povrch pomocí štětců nanášejících na plátno paletu barev, které pro něj znamenaly celý svět.

Vincent vytáhl čisté plátno a postavil ho na stojan. Udělal na něj několik tahů, nanášel barvy ve velkých vrstvách, maloval celý výhled ze svého pokoje na dvůr ústavu.
Ale dnes cítil, že ho malba samotná nenaplňuje. Jako by mu nestačilo dívat se na barvy, chtěl se do nich ponořit všemi smysly, poznat, jaké je to být v jejich kůži.
Zahleděl se na tubu se žlutou barvou. Představovala štěstí, ale on se šťastně necítil.
Co kdyby?
Našli ho o pár hodin později, jak se v křečích svíjí na zemi. Rty měl žluté od olejové barvy. Ale šťastný nebyl o moc víc.