Historické RPF

Jako by mu přála šťastná hvězda, narodil se chvíli poté, co Židé získali na území habsburské monarchie rovnoprávnost. Talentovaný byl už od dětských let, dokonce mnohonásobně. Zpíval, byl vyhlášeným hráčem na varhany, chtěly ho kostely po celé Praze.
Po vyhlášení asanace se chopil štětce a barev. Maloval pro radost zákoutí určená k likvidaci. Jedna ulice byla mu osudová.
V Platnéřské načrtl portrét krásné dívky. Perla s černýma očima se stala jeho ženou.
V Platnéřské tlačili novopečení rodiče kočár s krásnou dcerkou Markétou.
V Platnéřské byla Markéta, dívka s hvězdou, odvlečena směr Osvětim.
Malířova šťastná hvězda vyhasla o dva roky později.

Narodil jsem se s královskou krví, ale jako syn levobočka jsem na trůn neměl právo. Vyrůstal jsem v chudobě… tedy až do onoho osudného dne.
Navrhli mi příležitost, která se nedala odmítnout.
Přijal jsem ženský šat, jméno i život nelegitimního potomka, skonaného předčasně.
Hrou osudu jsem byl korunován a v jejím jménu vládl rozkvétající zemi po čtyři desetiletí. Tomu období se říkalo „Zlatý věk“.
Sjednotil jsem národy pod jednu zemi a pokračoval v odkazu mého děda… rozšíření Anglikánské církve.
Odkaz mé vlády přetrvává dodnes. Mé vlastní já však zemřelo ve stejný den, jako tělo třináctiletého děvčete, pohřbeného pod falešným jménem.

Prostřední ze tří bratrů. Na radost měl málo času. Život musel stihnout za 22 let. Po reálce odešel z Kutné Hory.
Zprvu byla jeho hvězda šťastná, pak měl jen tu Davidovu. Nosil ji na svrchníku, ale neprozářila mu cestu. Neměl pocit viny, ale doba s ním jednala jako s viníkem. Stále více zákazů a omezení. Záhy ani nesměl opustit Prahu. Měnil byty, zaměstnání, skrýval se za pseudonymy.
Tři deníky střežily jeho pocity, postřehy z četby a básně. Láska zhořkla rozchodem. Stačil vydat Čítanku, Cestu k mrazu, Jeremiášův pláč a Ohnici.
Zemřel pod koly německé sanitky. Zvuk její sirény namísto umíráčku.

Zrozená neznámo kým a neznámo kde. Místo křtu Vídeň a honosné jméno Barbara. Ratibořice a ratejna za zámkem, v sedmnácti navlékla modré šaty a najednou byla vdaná. Paní Němcová. Josefov a první porod, Litomyšl a druhý porod, v Polné se narodila Theodora, pak konečně Praha a čtvrté dítě. Slušný výkon na dvaadvacítileté děvče.
Psaní je lék, psaní je útěk, psaní je východisko. Bára, Karla, Rozárka. A samozřejmě všemi milovaná i proklínaná babička.
Pak přišel do života Nebeský, Klácel, Helcelet, doktor Jurenka a nakonec student Frič.
S nimi dorazily hádky a nekonečné stěhování. Nakonec ji dorazila tuberkulóza.
Inu, šťastná to žena.

Alfred mrštil bicyklem o podlahu a nechal ho ležet bez ladu a skladu, on sám se složil na postel a chvíli se šťoural v prastarém revolveru. Náboje neobsahoval už hodně dlouho, byl ale pravidelně přikrmován střelným prachem, aby dobře sloužil svému novému účelu – nahrazoval na kole zvonek. Zkušební výstřel potvrdil, že stará zbraň stále funguje, a Alfred se spokojeně rozvalil. Do vlasů se mu snesla dávka omítky a dodala jim šedavý nádech. Strop v místnosti byl zase o něco menší. Zato inspirující nebe dostalo prostoru, kolik potřebovalo.
Sám Alfred k životu potřeboval právě jen tohle – nebe a zbraň.
A absint.

Tak prosím, tady to je, podle objednávky.
Půl kila člověka, dobře prorostlého špatností, ten má chuť, je tlustý jako prase.
Dvacet deka volského mozečku, rozhodně to nebyl dobrý nápad, to víte, ale co naděláte, lidi jsou lidi.
Pár plátků, tenounkých a průsvitných, on byl taky bledý a nepomohlo mu to, uškvařil se jako slanina.
Tady je věnec prstů vuřtů, svatební, pohřební, řekněte si, tuku je dost, vyrobíme i na objednávku.
A ještě trochu kostí do polévky, zajděte si pro ně, v Kostnici budou vědět, kde je hledat. Popel. Morek.
To máme za korunu
krále, který prý nedobře vládl svojí zemi.

Hostina je v plném proudu. Opovážlivý, opilý král poručil přinést poháry ukořistěné jeho otcem z jeruzalémského chrámu. Hosté z nich pijí a dobře se baví. Frivolnost se rozmáchla. Rozhovorům dominuje smích. Alkohol rozdmýchává dobrou náladu. Náhle všechny zachvátí zděšení.
Král zbledl a bál se vlastních myšlenek. Strach mu přiškrtil hlas. Úlek mu roztřásl kolena, když spatřil lidskou ruku, která napsala na stěnu MENE, MENE, TEKEL a PARSIN.
Žádný mudrc slova nerozluštil. Pouze Daniel králi dokázal vysvětlit jejich význam: „Neoslavil jsi Boha. Byl jsi zvážen na vahách a shledán nedostatečným. Bůh sečetl dny tvého království, které bylo dáno Médům a Peršanům.“

Dramatik vzdychal a soužil se s písmenky. Toužil oslavit svou zemi krásnou a milovanou, neb byl jejím milovníkem velkým, neviděl na ní jediné chybičky a zcela by se jí odevzdati chtěl. Ale do pera mu ta láska nějak ne a ne projít, už druhá hra zcela vyšuměla v ohlasu publika. Že propadl, v jeho očích samozřejmě skvělý a dokonalý, Vyhoň dub, s tím se nakonec po chvíli smířil. Ale co mají lidé proti Fidlovačce? Taková krása lidu českého. Radost a tance venkovské. A jak krásněji se dá oslavit vlast než slovy Kde domov můj?.
A pak přišel nápad s dudákem.

Janica se choulí  v Malkynově obětí. Jediná žena mezi tisíci muži v táboře. Když dneska všechny ženy a děti evakuovali, postavila si hlavu a odmítla nastoupit do autobusu. Chtěla zůstat s Malkynem, svým mužem. Když už kvůli válce nemohli mít pořádnou veselku, nenechá se od něj odloučit během líbánek.
Vyhledá pod dekou jeho teplou dlaň a pevně ji stiskne. S teplem té dlaně do ní proudí Malkynův klid a odvaha. Janica pozoruje hvězdné nebe a přese všechno se cítí šťastná.
Je léto 1995, Janice je devatenáct a netuší, že hvězdy nad Srebrenicí zítra už pro žádného z  nich svítit nebudou.

Píši ti, Johanko, a nevím, zda jsi živa,
proradný Briton spálil tvoji tvář.
Večer u ohně temně na mě zívá,
chechtá se strach a otevírá snář.
Píši ti, milá, píseň povzbuzení,
chladivým větrem budou noty plout.
Snad vletí hbitě oknem do vězení,
snad slova má tě osvobodí z pout.
Píši ti, krásko, přiznávám ti nyní,
žes vždycky byla víc než velení.
Žes vždycky byla Múzou a bohyní,
že zatajil jsem svoje trápení.
Píše ti La Hire v marné beznaději,
že Bůh se vrátí do francouzských niv.
Jestli jsi mrtvá, víc již nezapěji.
Píši ti, duše, a nevím, zda jsem živ.