Historické RPF

Drahý Theo,
jsem místní krajinou naprosto okouzlen, zlatá pole a zelenkavé nebe, v dáli se modrají hory a po obloze se honí fialové mráčky, jen ten mistrál je ohlušující a brání příjemným procházkám pod rozpáleným sluncem. Rád bych ti tu krajinu popsal do nejmenších detailů, ale bojím se, že ani nejmalebnější slova ji nedokážou vykreslit tak, jak ji vidím. Budeš se muset spokojit zatím s malou kresbou, kterou přikládám, a počkat na první obraz. Až se tu trochu usadím, vyrazím do plenéru a namaluji ti, jak to tu vypadá.
Zatím se opatruj, můj milý Theo. Těším se dobrému zdraví.
Vincent

„Milý příteli,“ začala dopis jako vždy, ani o tom nemusela přemýšlet. Dál váhala nad vhodnými slovy, ale znenadání popustila uzdu své duši. Prožívala to, co popisovala, to vnitřní sevření, hledání, prázdno.
Chyběl jí a potřebovala mu to říct, ale jak? Tolik let si dopisovali a ona nenašla odvahu. A tak jen kroužila ve slovech, ve větách, v odstavcích, psala o své spoutanosti a bolesti, ale on nečetl mezi řádky.
Čekala na jeho odpovědi čím dál déle.
Nakonec to bylo tak dlouho, že už nikdy žádný přijít neměl.
Místo dopisu četla v pražském deníku o jeho sňatku s jakousi mladičkou Aťkou.

„Tady by to šlo.“
„No jestli musíš, Františku... Ale já ženskou nehraju.“
„Panenka Maria není žádná ženská! Tuhle roli si vezmu já, jen si vyčešu z vlasů zbytky toho hnízda. A jsem panic.“
„Ty jsi ještě panic? Kolik ti je?“
„Kolem čtyř set let, ale to nemá s věkem nic společného. Stoupni si vedle té krávy a radši mlč.“
František položí do jesliček ranec, prsty si rozčeše vlasy a postaví se k oslíkovi. Za chvíli už svítí spokojeností.
„Táto, v chlívku hoří!“
Když je sedlák žene z vesnice, zasípe věčný Žid k Františkovi: „S tebou cestovat, to je fakticky terno.“

Vincent hleděl na zdi svého pokoje v Saint-Rémy a cítil úzkost. Potřeboval tvořit, vypustit nashromážděnou energii, nechat ji vytrysknout v gejzíru barev na plátno.
Později mu dovolili malovat, i když zpočátku ho doprovázela nedůvěra. Hnědá, červená, zelená, v agresivních odstínech, pohnutky jeho duše.
Občas klesal na duchu, když pozorovat ostatní blázny – on mezi ně přece nepatří. A někdy si zas nebyl jistý tím, co je jeho představa a co skutečnost.
Pak se projasnilo nebe a s ním i jeho myšlenky.
Napsal mu Theo a on vzal do ruky štětec.
Maloval rozkvetlou zahradu a cítil, že odteď už bude jen dobře.

Vystoupila jsem z lodi poprvé na švédskou půdu, jejíž jsem se stala královnou. Lidé volali „Desideria!“ a bylo to zvláštně dvojsmyslné. Vytoužený král a jeho vytoužená královna. A nástupník trůnu, můj malý Oskar. Otec budoucí dynastie. Byla to podivná představa.
Nikdy jsem tomu prostředí tady nepřivykla. Té zimě, tomu zvláštnímu jazyku, tomu prostředí královského paláce.
Byla jsem dcerou francouzského obchodníka, pocházela jsem z Marseille a mým dosavadním největším životním kotrmelcem bylo to, že jsem se málem provdala za budoucího císaře Napoleona.
Vkročila jsem na švédskou půdu jako královna dvou zemí, ale ve svém srdci jsem stále zůstávala dcerou svého otce.

Kontrast zeleného pozadí a červeného fezu, obličej orámovaný černou konturou; zuáv je pohodlně opřen o zeď a lenivě hledí do dáli, někam mimo obraz, mimo malířův pohled. Vypadá trochu smutně, pomyslí si Vincent a snaží se jeho výraz zachytit barvami. Modrá šerpa pod zlatě zdobenou černou kazajkou.
Maluje vojáka základními barvami, a přesto vyjadřuje celou škálu emocí. Vincent skoro až slyší vojenský buben dunět marš, když pozoruje mužovu tvář.
A ten jeho smutný pohled. Jako by se v něm odráželo něco z něho samotného, jakási lítost nad vlastním životem, vlastní ubohostí, nedokonalostí, nesmiřitelností.
A možná jen touží po své dívce.

Bylo parno, slunce ho pálilo v ryšavých vlasech. Dnes nefoukal mistrál, ani stéblo se nepohnulo. Maloval, upřeně hleděl na prašnou polní cestu mezi zlatými poli, ale v tom ho začala svírat úzkost. Vnitřní bolest tak silná, tak svíravá. Nemohl se nadechnout.
Upíral oči na cestu a věděl, že to je ona. Jeho poslední cesta. Cesta všech cest, po které se jednou vydáme všichni. Jen někteří dřív a z vlastní vůle, protože žití je pro nás příliš bolestivé.
Udělal pár kroků, ale bolest v břichu ho donutila klesnout na kolena.
Na konec cesty dojde, až si odpočine.
Nejdřív se musí rozloučit.

Po devíti dnech, kdy jen maloval od rána do večera, potřeboval na vzduch. Vlhké stěny a plesnivý zápach ho pomalu užíraly zevnitř. Pomalu mu docházely náměty, cítil se prázdný. Malým špinavým oknem viděl slunečnice vyhřívající se ve sluneční lázni a najednou pocítil nutkání nastavit se léčivým paprskům. Vyšel z domu.
Venku do něj teplo a světlo vlily novou energii. Chvíli se jen oddával žluté síle, nasával její štěstí, a pak se hlasitě rozesmál. Upřímně, hrdelně. S úsměvem od ucha k uchu.
Rozběhl se ke slunečnicím a natrhal jich celou náruč.
Tři malé, tři větší, tři odkvetlé.
A všechny je namaloval.