Historické RPF

Ležím tady celá staletí ponořen ve tmě, nevida světla tam nahoře. Nad slatinou se prohání vítr a ukolébá mě na mém věčném odpočinku.

Přinesl jsem oběť pro můj lid, aby se jim žilo lépe, aby se jich neštěstí pustilo a zavládl blahobyt. Kaše jako poslední jídlo. Oděn v kožené kápi na nahém těle převázané opaskem. Uprostřed severské tuhé zimy, kdy jsem kráčel po sněhem pokrytých pláních, ale já se netřásl chladem, ni strachem. Oprátka na krku. A smrt za usmíření bohů. To byl můj úděl. To byla má čest.

Měl bych snad chtít být nalezen? Měl bych snad být zapomenut?

„Poslechni, se mi líbíš,“ říká osmanský voják stojící pobledlé ženě. „Proč nic neříkáš? Nerozumíš?“

„Ale rozumím,“ myslí si. Strach jí sevřel ústa i žaludek. Bojí se pohnout. Kdoví, co se zrodí tomu chlapovi v hlavě. Vždyť bašibozuk znamená pomotaná hlava. Ví, čeho jsou tihle surovci schopní. Jen plení, znásilňují. Bojí se o chvějící sestřičku. Její obavy a bezradnost zahalil pléd, ale před chladem neuchránil. Tak mladičká. Má právo být násilníky zapomenuta.

Tak se usměj, ne? zvyšuje hlas trýznitel.
Usmát? Vždyť sotva zadržuje pláč. Provaz se zařezává do rukou, už je necítí. Má hlad.

„Bůh s námi,“ modlí se třetí zajatkyně.

Měli jsme je tady pod našimi okny, v Marseille – zkrachovalé lidské existence, které nechaly kosy, krumpáče a pole býti, aby se vydaly na stovky kilometrů dlouhý pochod ve znaku kříže. Byli mezi nimi rolníci věřící v lepší život, chromí nuzáci, kteří lačnili po uzdravení, obyčejní vandráci a budižkničemové, kteří toužili být živeni božským nektarem Jeruzaléma, a mezi nimi vypečení lapkové a kapsáři, jež si během každého zastavení přišli k pěknému výdělku okrádáním jiných.

Karavana bídáků po mnoho dnů hledala lodě, které by je přeplavily do Svaté Země. Spása podle nich přišla právě dnes, kdy se štěstí na ně konečně usmálo…

Slunce žhnulo, den horký k padnutí. Přesto měl místo nohou křídla, když spěchal do Mistrova domu, za ní.
V salonku místo milované seděla jen její mladší sestra s mísou sladkostí.
„Otyla má arest,“ informovalo ho dítě a nacpalo si do pusy cukrkandl.
„Viela chem vách vchea uak chte che líbai.“
„C..cože?“
„Nikomu to neřeknu, když mi dáš kvótr.“
„A..ale,“ zakoktal podruhé.
„Arest má, protože psala Sukovi, o Vás taťka neví,“ šedé Mistrovy oči v dívčí tváři se zabodly do jeho. Jako ve snách upustil čtvrťák do upatlané ručky.
Slunce žhnulo, v hrudi měl mráz a nohy z olova.

Stará vrásčitá ruka bere do ruky tkadlec a proplétá ho mezi napnutými vlákny. Rytmický pohyb, tam a zpátky – pod tou choreografií rukou a dřevěného stroje pomalu vzniká nová tkanina.
Tkalcova družka a další ženy z vesnice předou ze lnu ve vedlejší světnici na kolovrátku bílé příze. Je to prastaré umění, které si přadleny předávají z generace na generaci a které dovedly k mistrovství.
Prostý život soustředěný do velkého stroje v příliš malé místnosti. Prostý život obyčejných lidí, kteří žijí, aby v chudobě tvořili pro jiné.
Fascinuje ho to a přesto – maluje je v tmavých barvách, které odrážejí bezútěšnost jejich bytí.

Co tady dělám? pomyslel si Charles Bonatiere, mistr tkalcovský, posté. Proč jsem opustil Lyon, víno a madame Bonatierovou? Zatoužil jsem, hlupák stará, po lesku královského dvora a teď musím snášet močopudné pivo a dvorského podržtašku, co každou otázku doplní laškovným zamrkáním.

„Vašeho nádherného hedvábí se dotýkají jen něžné, mladé ručky, že?“ Mrk, mrk.

„Jistě.“

Ne, hňupe, dobré šičky a vyšívačky jsou staré, ohyzdné baby. Jen léta zkušeností dají rukám fortel. Kdybys je viděl, znečistil by sis spodky.

„Král by rád založil sad… Chápete?“ Mrk, mrk.

„Jistě. Zasaďte černé moruše.“

A já se s madame Bonatierovou přestěhuji do Milána. Pro jistotu.

Na Place du Tertre ležérně posedávali v pouličních kavárnách umělci a vesele klábosili, trhovkyně nabízely ve stáncích své zboží okolojdoucím lidem a vzduch provoněly šeříky a palačinky s cukrem.
Vincent se šťastně rozhlédl kolem sebe. Prošel malým trhem a vkročil do stínu katedrály Sacre-Coeur. Jen pár kroků dál po kočičích hlavách a měl celé město jako na dlani.
Zhluboka se nadechl. Jeho nitro zaplavil pocit svobody a naplnění. Konečně měl směr, cíl, důvod. A věděl, že tentokrát je to to pravé.
Viděl pod sebou Paříž a představoval si, jak by ji namaloval. V pastelových tónech ranního světla, ospalou, bezstarostnou, oduševnělou.

Rodiče chtěli, aby se vypracoval u strýčka Centa v obchodě uměním Goupil & Cie. Zpočátku ho to bavilo, pak zůstával už jen kvůli rodičům.
Haag, Londýn, Paříž. Chtěl se zavděčit všem, ale čím dál víc cítil, jak ho tento osud tlačí. Prodávat krásné umění hloupým lidem, které nezajímá…
Do obchodu chodil s čím dál větším odporem. Byl otrávený, protivný, neurvalý. Nakonec ho propustili a Vincent najednou čelil skutečnosti, že sobecky zklame rodinu.
Ale Paříž byla tak zajímavá… plná skutečných umělců, se kterými mohl hodiny rozprávět o současných dílech. V jeho srdci to zaselo semínko, které o roky později plně vykvetlo.

Banda lapků Matěje Vůdce se v hostinci u Prachatic nalévala pivem a okusovala skromnou jehněčí pečínky.

Po dvou týdnech, kdy je pronásledovali zbrojnoši Rožmberka, byli rádi, že se můžou konečně usušit a užít si trochu hospodské zábavy.

Navíc v hospodě potkali známé kumpány, družinu Sokola z Lemberka a teď se předháněli ve vyprávění o svých výpravách.

"A to jste slyšeli o tom Husovi?" zeptal se Votava. Připojil se k bandě Sokola teprve před pár týdny a pocházel z Prahy.

"Hus? Tfuj!" vyplivl Jan Jednookej kousek kosti. "Podle jména by chutnal rozhodně líp jak tadyto vyžle. Ten mě nikdá zajímat nebude.

Čeledníci na poli, snopy obilí, zlatá, azurová, světle modrá, radost z dobře odvedené práce, odpočinek. On a ona, v jednotě, spolu. V pozadí koně ve zlaté záplavě, vpředu dřeváky a dva srpy. Vincent maluje obraz podle Milleta, fascinován obyčejným životem a jeho zářivými barvami. Rekonstruuje výjev, který sám neviděl, ale přesto do něj dává něco ze sebe.
Milletovy obrazy maloval, když si ještě sám netroufal na vlastní kompozici, učil se na nich, obdivoval je pro jejich jednoduchost. Umění věrně zobrazující skutečnost. Teď ale maloval podle oblíbeného mistra z čisté radosti, že to dokáže. Věřil sám v sebe jako nikdy dřív.