Harry Potter

„Tady bych teda nechtěla bejt pedagogickej dozor.“
Pozoruju z výšky profesorku McGonagallovou, jak v míří do vrbiček, z jejichž opačného konce se plíží podezřelý pár.
A ne jen jeden.
Profesor Kratiknot posílá do olšoví jiskry, ozývá se vyjeknutí.
Profesor Snape si odkašle a zpoza kašny (proč tam?) provinile mizí Zmijozelští. Než se dokolébá profesorka Prýtová, utečou i Mrzimorští.
„No není to jednoduchý,“ podotkne Gwen. „Třeba máš rodinu v úzkym průmyslovym odvětví, dorůstáš vhodnýho věku k tomu abys mohla pokračovat v byznyse...“
„... lovkyně jednorožců,“ doplní ji San. „A pak jeden večer a hups - je po kvalifikaci.“
„San!“
„No to je hned.“

„Jak se opovažujete! Jsem Voldemortova dcera!“ ječí fúrie uvězněná ve sklepení.
„Nemohly jste ji zamknout jinde?“ Snape se nám zjevil za zády.
„Nojo,“ uvědomím si, „aby nenamíchala nějakej výbušnej lektvar...“
Snape se poněkud uvolní.
„TO nehrozí.“
„Jakpak to?“
„Salazar Zmijozel byl v lektvarech takřka nepřekonatelný, ale v krvi to není. Bylinkáři mají zelené ruce, lektvarologové na to mají nos.“
Vyprsknu smíchy.
„Voldemort...“
„Býval výborný. Teoretik. Teď neuvaří ani čaj.“
„A ona?“
„S tím pršáčkem? Že by zvládla namíchat lektvar? Pch.“
Odchází nos a kus za ním jde Snape.
Tak to tedy je.
„San,“ povídám, „musíš nás začít kreslit s nosy!“

Hladce. Obrace. Primitivní.

Když ho po válce zavřeli, nové zřízení vystrnadilo mozkomory. Azkaban nepředstavoval mučírnu. Přesto bylo pár věcí...
Rekvalifikační program působil nesmírně otravně. Zapsal se tam, aby ukázal dobrou vůli. Mohli mu snížit trest. Propustit na podmínku. Stačilo se snažit.
Netušil, že ho budou nutit štrikovat čepice pro domácí skřítky. Bez kouzel!
Později to shledal uklidňujícím.

„Ruku!“ Lucius povolal svého bystrozora. Bystrozor byl přidělen, když Luciuse propustili. Pak se to… zvrtlo.
„Pleteš pro mě?“
„Vánoční dárek pro mého manžela,“ prohlásil sebejistě.
„Nemáš manžela.“
„Tak bys to měl do Vánoc napravit, Pottere.“
„Vezmeš si mě?“
Lucius vždy dostal, co chtěl.

Remus se probírá stohem pergamenů a starých fotografií, aspoň něco, aby zaměstnal ruce i hlavu.
Zhluboka se nadechne, cítí známý svíravý pocit, malý chlupatý problém č. 2, úzkost studeným prsty klepe na mysl. Nádech, zadržet dech, výdech. Obejme pažemi kolena, pomalu dýchá a čeká, až to přejde. Potřeboval by se zaměstnat prací, jenže malý chlupatý problém č. 1 to komplikuje - vlkodlaka titul zaměstnance měsíce nikde nečeká.

Venku vysvitlo slunce, sluneční paprsek mu zlatí ruce. Úzkost se chýlí k odlivu. Bude dobře, opakuje si potichu.
Do okenní tabulky zaťuká sova, Remus se zvedne a jde převzít dopis. Bradavickou pečeť pozná okamžitě.

Po dlouhé době Potter. Snadné. Poslal ho tam, kam kdysi Fleamonta. Vystřídaly se pod ním generace Potterů. Vždy je zařadil do stejné koleje.

Další Potter byl odlišný. Škemral, aby neskončil ve Zmijozelu. Rozhodl se s ním pohrát.
„Zmijozel by ti pomohl na cestě k velikosti.“ Jako kdyby patřil někam jinam, než-
„NEBELVÍR.“

Jestli byl předchozí komplikovaný, tento byl chaos. Ptal se klobouku na každou možnost. Nepřipouštěl si, proč se k jedné neustále vrací.
Klobouk do něj viděl. Potter byl příliš mladý, aby si uvědomil, že se zamiloval do kluka, kterého ten den potkal. Rozhodl se té čarovné partii pomoci.
„ZMIJOZEL.“

S prvními slunečními paprsky se začal přeměňovat.
Černý pes začenichal, hledaje stopy poranění. Žádný nebyly. Vlk uvnitř potřeboval vyvenčit a Tichošlápek vypadnout z temného domu.
„Jsi v pořádku, Moony?“ zeptal se Sirius a přehodil přes něj deku.
Fyzicky lépe než za posledních několik měsíců. Psychicky… Nevěděl.
Přikývl a nechal se Siriusem vtáhnout do objetí. Jako kdysi.
Záleželo na tom, že byli spolu. Občas si hráli, že se nic nezměnilo. Že James nezemřel. Že Sirius nestrávil dvanáct let v Azkabanu. Že Remus neskončil jako opuštěný vlkodlak.
Hráli si na to, že byli mladí a život měli před sebou.
Pěkně zvrácená hra.

Hermiona se vracela z knihovny, kde si půjčila nějakou tu beletrii, když už má po zkouškách. Čtvrtý ročník v Bradavicích je obecně hodně složitý, co se týče zkoušek, protože těch je velmi mnoho. Hermiona ale byla schopna udělat všechny zkoušky ještě s předstihem. Když na cestě z knihovny procházela chodbou, narazila na Cedrika Diggoryho a vylekaná vykřikla zaklínadlo Lumos solem, mezitímco jí veškeré věci, které nesla, popadaly na zem.
Poté, co její zaklínadlo oslepujícího slunečního paprsku na Cedrika nefungovalo, se mu omluvila: "Promiň, asi jsem si tě s někým spletla."
Cedric si mezitím všiml její knihy s názvem Twilight Sága.

Removo třetí kafe skoro vychladlo, nazouváky nikde, a v obýváku mu ležel polomrtvý Smrtijed. Bídná noc, i na vlkodlačí poměry.

Když protijed zabral a Regulus tiše oddychoval na gauči, dalo se to snést. Sirius byl pořád v módu Zodpovědný Zdravotník, (a v jiné situaci by Remus musel připustit, že rozhodnost na něm vypadá vážně dobře), ale jakmile Regulus otevřel pusu, šla profesionalita stranou.

"Veritasérum? Prohlášení?" zopakoval Sirius nevěřícně. "Tyvole Regu, málem jsi mi vykrvácel na koberec! Teď chceš řešit papírování?"

A chvíle klidu byla pryč.
Remus za sebou zavřel dveře, kafe si ohřál v mikrovlnce, a přidal panáka Ohnivé whisky.

Albi působil zvláštně. Především nezvolal Scorpiusovo jméno. Když otevřel ústa, nevyšla z nich ani hláska. Plácl se do čela a zakroutil hlavou.
„Albi?“ Scorpius se na něj starostlivě podíval. „Seslal na tebe někdo Silencio?“
Albi toho nikdy mnoho nenamluvil. Naškrábal vzkaz a podal ho Scorpiusovi.

Testuju lektvar. Nemůžu mluvit.

Měl chuť ho seřvat. Testovat lektvar. Na sobě!
„Prý zas bude moct mluvit, až dostane pusu z lásky,“ prohodil spolužák.
„Testuješ lektvar, nebo mě?“ zamračil se Scorpius. Copak pořád nevěřil, že ho miluje? Jemně si ho přitáhl a vpil se mu do rtů.
„Huh.“ Přikývl Albi. Vždy tak výřečný. Testoval obojí.

Remus se schoulí do křesla a zahledí se směrem k oknu. Měsíční světlo prosvítá mezi temnými mraky.
Sirius se na něj upřeně dívá a opatrně listuje v duchu slovy, která by mohl říct.
"Tichošlápku... neciv na mě."
"Nevím, co říct."
"Hezky se s tebou mlčí, víš," Remus se neubrání úsměvu.

*

Sedí vedle sebe v tichu přerušovaném jen praskáním ohně. Sirius si nervózně prohlíží vlastní ruce.
Remus začne vyprávět o knize a pak se odmlčí. Světlo z krbu mu zjemňuje stíny v obličeji.
"Promiň," odkašle si Sirius, "odvykl... jsem si mluvit."
"Mně to přece nevadí," Remus ho zlehka vezme za ruku.