Harry Potter

„Hagrride, slyšíš to?“
Hagrid se zaposlouchal. „Co bysem měl jako slyšet? Neslyším nic.“
„No prrávě. Nádherrné ticho.“
„Voni snad dneska usnuli všici naráz!“
„Hned po večeřři.“
„Žádnej mě nepoblinkal.“
„Nebolí je břříško.“
„Ani se žádnej nepos… eh nepokakal.“
„Věřřím, že nás čeká nádherrná noc,“ povzdechla si zasněně Olympa.
„Enem abys to, holka, nezakřikla.“
Olypa si položila prst na ústa. „Musíme být opatrrní a velmi tiší.“
„Jo. Deme do ložnice,“ zašeptal Hagrid. „Těšim se na to vod momentu, co se prckové narodili.“
„Já rrovněž. Jen si drrahoušku lehni na bok, abys nechrrápal a naše andílky neprrobudil. Snad se konečně oprravdu vyspíme.“

„Už jsi tady hodně dlouho nebyl,“ Rosmerta postavila před Hagrida tuplák máslového ležáku.
„To víš, tři malý děcka, času málo, hlavu z nich mám jak vykotlanej strom s lesníma včelama. Voni sou tento… hyper… řikala Olympa, noo…,“ nemohl si Hagrid vzpomenout na správné slovo, „no voni porád křičej a lítaj…“
„To znám,“ pokývala Rosmerta soucitně hlavou, „to je nemoc šílených dětí.“
„Voni sou trojčata marodný?“ vyděsil se Hagrid. „Je to vážný? A co se s tim dá promerlina dělat?“
„Ohnivá whisky,“ pokrčila rameny Rosmerta.
Hagrid se zamračil. „Whisky? Malejm prckům?“
„Těm ne. To je rodičovská nemoc. Naleju ti pořádného panáka.“

„Mocný jsi, cizinče, to ti uznám. Ale cítím zvláštní podtón. Nemáš v sobě čistotu staré krve.“
„Zlá krev, říkají. Ale přežila… a naučila ssse ohýbat sssmrt,“ syčí Voldemort s úšklebkem v hadí tváři.
„Smrt není podstatná. Podstatná je absolutní kontrola. Podrobení vůle. Jeden prsten vládne všem!“ duní Sauronův hlas z hlubin brnění.
„Další prsssteny jsssi musssel rozdat služebníkům. Já sssi vyssstačil sss kletbou.“
„Jistě, tvá kouzla jsou působivá. Ale těch pár Smrtijedů? Co zmůžou ve srovnání s mou armádou skřetů?“
„Nepotřebuji armádu. Jen hrssstka je těch, kdo ssse mi odváží vzdorovat.“

Časssss, tedy… čas ukáže, jak hodně se oba mýlili.

Andromeda ho přijala vlažně, a nic na tom nezměnily ani následující návštěvy. Otevřela mu, mechanicky nabídla čaj. Nechala ho zvednout Teddyho z kolébky. Zdráhavě mu dovolila vzít ho na chvíli ven. Téměř nemluvila.
Chvílemi se bezděčně vracel k její nepopiratelné podobě se sestrou, k tomu, že je přece Blacková. Uvědomoval si nespravedlnost svých myšlenek, ale nedokázal si pomoct. Možná ho za maskou rezervovanosti v hloubi duše nenávidí, jen proto, že je.
Dokud nezachytil, jak se jí třese ruka, kterou otírá prach z fotografií na zdech. Dokud neuviděl prázdno v jejích očích. Dokud nepochopil, že je na tom stejně jako on.

„Ona to vlastně není vaše chyba. To vaši rodiče pošpinili svou krev spojením s mudly. Odsoudili vás k tomu, že budete muset s tou špínou celý život bojovat. A od toho jsme tu my, abychom vám pomohli.“

Amycus Carrow k nám promlouval skoro až laskavě, zatímco nás ještě před svítáním nutil běhat kolečka kolem famfrpálového hřiště.

---

Spolu s dalšími studenty smíšeného původu jsme ten rok zažívali peklo. Museli jsme pomáhat v kuchyni, obsluhovat čistokrevné studenty, vstávat před svítáním a chodit spát po půlnoci, až když byla všechna práce včetně domácích úkolů hotová.

Naděje nás opouštěla a my jeho slovům uvěřili.

„Dnes budete vyrábět lektvar netečnosti. Základní přísady máte na lavicích, zbývající jsou opět ve skříni. Máte přesně padesát minut“ … „To platí i pro vás slečno Láskorádová!“

„Ne,“ zvedla Lenka zasněný pohled k profesoru Snapeovi.

„Cože?!“

„Ten lektvar dělat nebudu, pane profesore. Má špatnou auru.“

„Jak si to dovo… CO TY KVĚTINY?!!!“

Lenka právě strkala zářivě modrý zvonek do poslední ze zkumavek. Vlastně každá kádinka, sklenička a zkumavka obsahovaly nějaký květ.

„Tím jsem ingrediencím auru vylepšila. Můžete si ze zbylých květin uplést věnec na hlavu. Odhání to krachuje a nesnesky…“

Kdyby Snapeův pohled mohl vraždit, leží tam Lenka v tratolišti krve…

Domácí skřítek, který celé dopoledne batolata hlídal, s úlevou vystřelil ze dveří.
Hagrid smetl z křesla dřevěné kostky a hrst kukuřičných lupínků, strčil do uší špunty a usadil se. „Se nedivim, že tadle šichta dělá mezi skřítkama zlou krev. Nikdo už k vám nechce, bando jedna. Každej rači de umejvat záchody, nebo kydat hnůj vod testrálů, než aby vám dělal chůvu.“
Kravál a jekot zesílil. Najednou ztichl. Hagrid vytáhl špunty z uší, rozhlédl se a zaplavila ho vlna něhy. Mezi hračkami, polštáři, miskami, kopečky krupicové kaše a rozsypanými piškoty leželi přituleni k sobě Puklík, Kuklík a Dudlinka a sladce spali.

„Žer slimáky. To je tak divné kouzlo,“ poznamenal Harry.

„Co je na něm divnýho?“ Zeptal se Ron.

„No, většina kouzel zní tak hezky, a pak prostě bum. Žer slimáky.“

„Většina kouzel je doslovných. Jenom v jiném jazyce,“ vysvětlila Hermiona, „Avis znamená latinsky 'pták'.“

„Tak proč nekouzlíme anglicky?“ zeptal se Ron.

„Nevím. Přijde mi, že by bylo jasnější, co je cíl kouzla...“

„Když jsou kouzla jen rozkazy,“ navrhl Harry, „tak si na Malfoye vymyslíme nějaké zaklínadlo!“

„Harry, ne!“

„Harry, jo!“ odvětil Ron, „Slimáci jsou slabí. Schytá blechy! Škrábej se!“

„To by asi neudělalo ty blechy... Musíme to vypilovat.“

„Proboha...“ vydechla Hermiona.

„Už nebudu ustupovat, Malfoyi! Teď poznáš skutečnou bolest!“

„Pche, to chci vidět, jak se náš ufňukanej malej Pottřík pochlapí!“

„To máš za to! Škrábej se!“

--------------------------------

Ron se podíval na zmatenou Hermionu. „Vážně vytuhl tady, v nebelvírské společence?“ otázala se nejistě.

Zrzek dusil smích. Harry v polospánku máchal rukou před sebou, jako by rozháněl vlnky ve vaně a přitom mumlal: „Imperio… Malfoyi… škrábej se… úplně… všude…“

Ron se poškrábal na hlavě. „Hele, to je ta kletba, co se nepromíjí, ne? Moody to říkal. Ale když proklíná bez hůlky, tak se to nepočítá, ne?“

„Nevím, Rone. Ale radši mu to nebudeme říkat.“

„Aúúú, tys mě kopl do břicha! Dneska nejmíň potřetí!“
„Jauvajs! A tys mě už zase praštil do hlavy!“
„Škrábej se laskavě ve svém oku. Tohle je moje oko, rozumíš?!“
„A jak asi, když jsi mi přilehl ruku!“
„Posuň se trochu, musíš se na mě tak lepit?“
„Nezdá se vám, že je tady najednou nějak málo místa?“
„Nezdá. Ono tady už fakt není k hnutí!“
„Děcka, jdeme ven!!!“

Olympa se zavrtěla v křesle, jak pod sebou ucítila vlhkost. Odložila knihu Výchova trojčat v pohodě a bez stresu a vstala. „Hagrride, drrahoušku, podej mi prrosím sbalený kufřřík a přřenášedlo. Jedeme k Mungovi!“