Řecká mytologie

pozn. aut.: Věnováno Kleio jako poděkování za pomoc s tímto drabblem.
Kain nezabil Ábela. Uznal, že za rozhodnutí Boha nelze nenávidět člověka.
Átreus nezavraždil bratrovy děti. Pozval Thyesta do svého domu a usmířili se.
Romulus nezabil Rema. Pochopil, že město neubrání brázdou ale s pomocí bratra.
Kýros uznal, že druhorozenost neznamená přednost na trůně. Stal se lýdským satrapou.
Filip uznal, že syn staršího bratra má právo na trůn. Poté, co Amyntás dospěl, se vzdal regentství.
Grimmové se rozhádali. V případě etymologie neznali bratra.
Třetí kapitola Genesis je následovaná pátou.
Polovina starořeckých autorů neměla o čem psát.
Řím se jmenuje Romorema.
Xenofón nenapsal Anabazi.
Alexandr Veliký se nenarodil.
Pohádky jsou ještě krutější.

Usedl na kámen a sáhl po lyře. Sotva však z pod jeho prstů vyšlo pár tónů, ucítil na rameni jemné poklepání. Smrk, který rostl předtím na druhé straně kopce, teď stál za ním a natahoval kořínek. Orfeus si povzdechl. Nepomohlo, že odešel, když si stěžovali, že odvádí materiál na stavbu lodí. Šly za ním. Olivy naštěstí odpadly už zpočátku, ty malé s kratšími kořínky už také stačil setřást, ale ty velké mu byly stále v patách, přes Alpy až sem. Kdyby nehrál …. ale on bez hudby nevydržel. Ale co nadělá.
Orfeus hodil svoji lyru do Vltavy. Tam se jemně rozezněla.

Miloval jsem tě už v našem dětství, sestřenko. Už když jsme se honili mezi granátovníky v tetiných zahradách, věděl jsem, že nechci žít, jestli se nestaneš mou ženou. A když došlo k těm nešťastným událostem, nezavrhl jsem tě, ani pro tvůj původ, ani pro tvé rozhodnutí. Obdivoval jsem tvou sílu a nezlomnost.
Putování po boku mého svrženého bratrance tě snad ještě zocelilo. S jakou odvahou ses postavila proti zákazu mého otce! Ne, jakkoli byl tvůj bratr vlastizrádcem, takovou zápověď můj otec neměl právo vydat.
Musím ho přimět zvrátit ortel. Nemohu bez tebe žít, má sestřenko, má neteři, má milovaná Antigoné.

(upozornění: metrum moc neumím)
Vše bylo dobré. Obluda byla poražena, a u příležitosti své svatby uspořádal nový král v hlavní síni paláce velkou hostinu. Všichni se radovali, jen ten věštec v koutě vypadal poněkud nesvůj. Pěvec právě končil svůj hymnus:
„a ulehl Kronovec s Kóré, tou bělostných loktů,
v podobě slizkého hada on přistoupil ku ní.
Zagrea, to božské dítě, povila jemu,
kterého na kusy trhali Títáni hrozní.“
„To je zvláštní,“ pomyslel si král. „Vždyť to byla přece jeho dcera! A pak jí dal za ženu jejímu strýci. Na bohy se asi lidské zákony nevztahují.“
Oidipús se zvedl a vydal se za svojí ženou.

A/N: Podle původní verze příběhu matka Achilla při máčení nedržela za patu, ale za jinou, poněkud intimější část těla. Což sice vrhá nějaké světlo na dobu, po kterou ho nebyl schopen nikdo porazit, ale vyvolává spoustu otázek ohledně jeho smrti.
Varování: V textu se vyskytuje sprosté slovo.
Voják se opatrně plížil kouřem smíšeným s ranní mlhou a hledal svůj cíl. Nabral do plic ledový vzduch a zaměřil se na mlhu otvírající se před ním. Konečně se objevil. Nedaleko od něj se v mlze rýsoval holý zadek. Muž natáhnul ruku dozadu ke svému mladšímu kolegovi.
„Podej mi to.“
„Ale rozkaz zněl přeci jinak!“
„Na tohle místo jsem se nedostal proto, že bych poslouchal rozkazy, jasný? Přece ho teď nebudu obcházet. To by dělal maximálně sebevrah.“
Zezadu se ozvalo nesouhlasné zamumlání, ale o pár vteřin později mu v ruce přistál luk.
Napnout tětivu, zamířit, pustit.
*boing*
„A do prdele!“

Alex prohledávala staré věci v podkroví, když narazila malou, prostou dřevěnou skříňku, kterou nikdy neviděla. Otevřela ji a vtom se odněkud zjevila andělská bytost.
„Co jsi zač?“ zeptala se překvapeně Alex.
„Jsem Astrea,“ odpověděla bytost.
„Co tu děláš?“
„Věky jsem byla uzavřena ve té skříňce. Teď jsem volná.“
„Proč jsi tam byla?“
„Kdysi dávno dostala Pandora, první žena na Zemi, od bohů dary, z nichž ne všechny byly dobré. Zvědavost ji přiměla otevřít skříňku, a tím vypustit na Zem všechno zlo a soužení. Zalekla se a skříňku rychle zavřela, takže jsem tam zbyla jen já.“
„A kdo jsi?“
„Jsem Naděje.“

Mladý pár pozoroval západ slunce nad horami.
„Jsi krásnější než bohyně,“ zašeptal on. Trhla s sebou.
„Mlč! Tohle nesmíš říkat,“ šeptla.
Usmál se a políbil ji.
„Ty se pořád bojíš Teiresiovy věštby?“ zeptal se Haimón starostlivě.
Kývla.
„Se mnou se nemusíš bát,“ ujistil ji.
„Tolik bych si přála, abys byl mým manželem,“ řekla Antigona a stiskla mu ruku.
„Já vím. Ale otec je proti.“
„I můj otec říká, že máme příliš mnoho společné krve,“ přisvědčila Antigona. „A teď, když začalo to neštěstí… ta nemoc… a nikdo neví proč…“
Zadívali se na západ slunce.
Z brány Théb vynesli další oběti moru.

Přichází Megaira, závan závisti.
A jemu se zatmí srdce.
Hněvivá Alléktó. Její dech je jako síra, dusí a pálí.
I jinému se zatmí srdce.
Dvě sestry, jedna komnata.
Šedý oblak slepoty.
I jiný nevidí.
Domnívá se, že pravda je jeho.
Vztáhne ruce a ublíží.
Tísifoné, mstitelka.
Trápí a týrá výčitkami svědomí.
Nešťastný jiný si dobrovolně sáhne na život.
Tři sestry tančí.
Kruh příčiny a následku.
Závist plodí marný hněv, probudí Allektó. Hřích přivolá mstu.
Othello uškrtil Desdemonu a sám hyne.
Proč?
Protože Tísifoné.
Jen Iago sám, závistivý jako Megaira, tančí s nimi.
Nevidí ty běsy lidských skutků.
Sám je běs.

V místnosti stál kamenný oltář, na něm nádoba s plápolajícím ohněm. Byla noc a všichni spali. Všichni? Ale kdeže!
Dovnitř se potichoučku vplížil Láiónek.
„Buď zdváva, Hestie,“ zašeptal a oheň se radostně rozplápolal. „Psinesl jsem ti tohve.“ Položil před oltář mísu, vzal si z ní jedno cukrátko a hodil ho do plamenů. Uslyšel mlaskání. Posadil se a pustil se do sladkostí. Čas od času daroval bonbón i svatyni. Až zbyl jen jeden. Chlapec se přemýšlivě zadíval na kamarádku.
„Pvomiň, ave vezmu si posvední.“
Domácí bohyně se usmála. Za pár let už mu tohle nedovolí. A jeho to také ani nenapadne.
Velmi se omlouvám, čtu knihu o starých zvycích Řeků a Římanů. Právě jsem u pasáže "krmení" ohňů ;)