Řecká mytologie

„Ta nymfa mě prostě nechala!“ vyprávěl překvapeně faun. „To je třetí jenom tenhle tejden!“
„Nymfy poslední dobou nemají žádnej vkus,“ přisvědčil satyr. „To je samý ‚Znáš se s Apollónem?‘, ‚Zahraješ mi na syrinx?‘, ‚Když jsi říkal, že jsi úplný zvíře, představovala jsem si to jinak…‘“
„Přesně.“
„Počkej,“ zarazil se satyr. „Nezkoušel jsi na ni zase ten starej trik s převtělením se do stromu, že ne?“
„No, je to přece klasika…“ uhnul faun pohledem.
„To je samý ‚mrk mrk‘, nenápadnost jak smrk v zahradě Hesperidek, a čekáš, že na to sbalíš nymfu?“ satyr složil hlavu do dlaní. „Ty seš ale kozel…“

„neřek sem!“ v pohledu „Nemáš.“
„Obávám se.“
„Nevšímej si.“ smysl zaváhal zesnulý peníze
„Tak.“ Styx jen chtít „Prachy.“

posvátné odkudsi veslem už Charón
ho duše ozvalo se minci zasekl přikývl „chechtáky.“
„Chechtáky?“
pod nimi toho bodl „ty!“

že by se šikla a zaplatil zabrblal pokračovala
„chechtáky?“ jsi čerstvě tady života tolik do vod na cestu
metafyzicky nedbala řekl očividně „Nemáš?“
snad zesnulý duše do prázdna tě kamsi staletí duše

„Jau!“ zamyslet
„No.“ Cháron nějaký hlas „oškubat.“
žádnou tuhle mince jsem už mám bude
„Pst!“ na palubě minci z vody jednu a řeky hej

naklonil by se kamaráde
zvědavě znechucen leda

Pohlédl mu do očí. Usmál se. Ten druhý úsměv opětoval. „Směje se jako idiot,“ pomyslil si Narcis, „ale je okouzlující.“
…
„Je to idiot. Je to přece idiot …,“ opakoval vyděšeně její vnitřní hlas, zatímco se sladce usmívala a vrhala Paridovi do náruče.
…
Vrátil se z lovu, unavený, plný sil.
„Ten Hippolytos je ale okouzlující,“ pomyslela si Faidra.
„Ze všech bohů sloužím jedině Artemidě.“
„Ten Hippolytos je ale okouzlující idiot.“
…
Zeus zvedl hlavu od karet. „Pygmalión – kus šutru, tuhle kombinaci jistě nedáš. Konečně budu na řadě.“
"Myslíš?" ...
„Afrodíté, s tebou nemá cenu to pexeso hrát. Ty si vždycky všechno spáruješ podle svého.“

„Kočičko“, zeptal se jednou pejsek, „nechceš se mnou jet za Kerberem, bratrancem z druhého kolene?“
„Ne pejsku, jedu za sfingou, bratrovou sestřenicí z třetího kolene,“ odpověděla mu kočička.
V Řecku:
„Tak co, Kerbíku, jak jde služba?“ zeptal se Pejsek.
„No, jde to, ale Hádés zavádí nový řády, chce po mně, abych se učil matiku, řečtinu a podobně,“ odpověděl ustaraně Kerbík.
„A co po vás chce?“
„Nejvíc matiku, jako třeba 6:2.“
„Tak dej hlavy dohromady, takhle, a kolik čumáků teď vidíš?“
„Tři, proč?“
„Vidíš Kerbíku, až se tě na něco podobného budou ptát, tak si vzpomeň na oči a čumák.“

Xanthippos se rozloučil s milující manželkou a políbil své děti. Jeho nejstarší syn se dlouze díval, jak otec mizí na obzoru, dokud je oba neoddělila tma. Zatímco ženská část domu klidně oddychovala, trápili mladého muže tři noční návštěvníci.
Ráno o nich vyprávěl Damónovi, svému učiteli. První přišel krásný mladý muž, měl lesklou zbroj a přilbici. Druhá připlula pentéra plná zlata a obilí. Ale poté přišel vlk, měl krvavou tlamu a hlavu plnou boláků.
"To byli Morfeus, Fantasos a Fobétór, bohové snů," pravil Démonos.
"Snad mi přinesli vizi?" otázal se mladý žák.
"Snad, ale kdo ví, co znamená, můj milý Perikle."

"Athéno? Nechceš jít? Jako dcera?"
"Milá Héro, možná si zapomněla, já jsem bohyně moudrosti. Proč nejdeš ty? Jako manželka?"

"Artemis?"
"Tss, ani náhodou, byla jsem s ním včera a stačilo mi to."

"Já mám na dnešek naplánované tsunami, bohužel."
"Já..." začne Hádes.
Persefona mu skočí do řeči: "My budeme mít přece spoustu práce s tím Poseidonovým tsunami, miláčku."

Héra se zoufale rozhlíží po místnosti...

"Já bych možná šel... ale bohužel mi někdo," Hefaistos se významně podívá na Héru,"jako malému zlomil nohy."

Náhle se otevřou dveře a vejde dobře naladěný Zeus: "Tak co, kdo si se mnou dneska půjde zaběhat?"

Toho drobného kamínku si všiml už dávno. Ať zvolil jakoukoli cestu, byl tam, nevyhnutelný. První drobnou prasklinu vítal. Jenže pak...
Za ta léta splynuli v jedinou duši, nekonečným vláčením zbavenou všech sobeckých hrbolků i úskočných výmolů, čistou a hladkou jak broušené sklo. Sdíleli puchýře, žízeň, únavu i bolest; nenávist se koncentrovala do jediného místa a hrozila rozbíjet skály, jenže on neměl sílu bohů, a tak se časem obrušovala, až zbylo jen smíření a nakonec snad i láska. On a jeho společník.
Puklina rostla.
A kámen pukl.
Sisyfos, král korinthský, stál s prázdnýma rukama a cítil, jak v něm něco zemřelo.

Lidi v přístavní hale křičeli ve směsi jazyků. Vypukla rvačka. Athéna netušila, jak dlouho jí výmluvnost a logika bude ještě sloužit. Několik mužů, kteří nejspíš z filmů získali dost mylné představy o životě, vrhalo pohledy po jejích zbraních.
Zatím je používala jen na nemrtvé venku.
Bude to chtít těžší kalibr.
„Marku, Nikosi, to už stačilo,“ zašveholil melodický hlas a muži se přestali přetahovat. „Všichni se uklidníme,“ pokračovala Afrodita a Athéna viděla, jak se jí rána na čele otevřela.
Halou zavonělo uklidňující aroma obvykle spojované s relaxačními koupelemi.
Všichni se dlouze nadechli.
„Jsi nejzářivější hvězda,“ poznamenala Athéna.
„Planeta,“ opravila ji Afrodita.

Často, když shlížel z vrcholku Olympu do říše smrtelných, vzpomněl si.

To se pak většinou rozhodl nabrat podobu orla či racka, a sletěl blíž, přímo do srdce Frýgie, k údolí, obklopující hluboké jezero, a v jeho středu ostrůvek, na kterém kdysi stával skvostný chrám.

Léta ubíhala, chrám se pomalu měnil ve zříceniny, až zbylo jen několik sloupů.

Sletěl níž a usadil se, jako pokaždé, na jeden z nich. A jako pokaždé znovu a znovu užasl, když je oba spatřil.

Lípu a dub, rostoucí těsně vedle sebe, větve láskyplně vztažené, koruny propletené v záplavě smaragdového listí, ševelícího v poryvech Zefyrových prstů.