Řecká mytologie

Nad Parnasem se nesl jek. Zoufalství a vztek v jednom. Vyděšené múzy se seběhly a našly nepříčetnou Kalliopé.
„Co to je?!“ smála se a plakala zároveň, „+všechno bylo, jak má být+; nic není, jak má být!“ cupovala epilog Harryho Pottera. „Tohle má být nejlepší dětská literatura všech dob?!“zuřila. „Ale já to tak nenechám, já to předložím Apollónovi! Co Apollónovi! Já to poženu až k samotnému Diovi!“ vyhrožovala.
Z davu* vystoupila mladinká dívka.
„Prosím, nezlobte se, vznešená Kalliopé. To je jen takový experiment,“ pípla nesměle.
„Jaký experiment?!“ zahřměla múza.
„Aby si autoři fanfiction mohli upravovat příběh podle sebe,“ vysvětlilo děvče.

Zeus schlíple seděl na pomuchlaném obláčku.
„Copak lidi,“ vykládal rozčileně.
„Ale copak na tomhle se dá sedět?!“ vztekle zamával od pohledu tvrdým bouřkovým mrakem.
„A jak to vypadá! Taková ostuda! Jak jste mohli celou letošní zásilku ztratit?“
Nižší božský poskok v montérkách se podrbal na hlavě.
„Dyž jak jsme stěhovali sklad, se to ňák... Jsme to šoupli do takový modrý bedny..“
„Do ČEHO?“
„Nó, bedny. S vokýnkama.“
*
V dubnu se bedny se sněhovými mraky zničehonic objevily. Dovezl je podivný mužík omlouvající se za poruchu řízení času.
„Tak to vysypem teď,“ zabručel Zeus, „aspoň bude víc obětin kvůli strachu o úrodu...“

Sroloval příručku. Ne, to nejde. Má nějakou důstojnost. Tolik ty cizí bohy kritizoval, a teď by se měl chovat jako oni? I když přiznával, že na některých radách ( „Ani za nic se jí neukazujte ve své pravé podobě!“) něco bude.
Jako býk? Nepřípustné. Není přece zlaté tele.
Co déšť? To není špatný nápad, „rosu dejte nebesa …“, ale je to takové neosobní.
Vzít na sebe podobu Josefa rovnou zavrhl jako nedůstojný podfuk.
Labuť? Možná něco menšího … jasně, řekne Duchovi, ale to celý problém se seznámením neřeší.
Musí to zařídit nějak decentně.
„Zavolejte Petronela! Ten zase spí. Aha. Dobře. Tak zavolejte Gabriela …“

Už když ho poprvé spatřila, do pokladny osudu přidala první peníz. Mince se sypaly, když kvůli němu (pro něj! z lásky!) zabila, ne jednou, ale nesčetněkrát. Bez výčitek propůjčila svou magii zločinu. Bez výčitek, z lásky! Ale jemu na ní nezáleželo.
Sebral jí všechno. Domov, otce, bratra, svobodu, hrdost i rozum. Bral, dokud bylo. Mince tiše padaly. Pak konečně odešel. Za jinou, nepoužitou, krásnou, růžolící. Ke svatbě přispěla zlatem, drahokamy, vonnými oleji, slonovinou. Šťastná to žena. Křičela, svíjela se v hořícím šatě. Pokladnice se naplnila.
Zatímco se na hradě slavila svatba, vydala Médea věno Smrti, jíž zaslíbila svoje – Iásonovy – děti.

Ne, synu, svoji „káru“, jak pravíš, ti rozhodně nepůjčím. Že nebudeš „in“ a budeš vypadat mezi kamarády „jako z jiný galaxie“, mne vůbec nezajímá. Nebylo ti osmnáct, nevlastníš ani bezpečnostní helmu, a co je hlavní, nemáš s řízením žádné zkušenosti.
Říkáš, „to je bomba, kočírovat sluneční spřežení“, ale je to práce od rána do večera, nemáš den volný, a když si někdy potřebuješ už nutně odskočit, tak je z toho hned zatmění. Věř mi, raději bych řídil autobus.
Na to, abys mohl balit holky a kamarádům dokázal, že jsi můj syn, ti budou muset stačit zlaté vlasy a noční vidění.

Naše seznamka je zcela anonymní. Zaručujeme vám, že toho, koho si přes nás najdete, nebudete znát ani po dvaceti letech manželství.
Množství děkovných dopisů:
„Díky vaší seznamce žiji se svým mužem Modrovousem zcela šťastně.“
„Děkuji, seznamko! Zbavil nás sfingy, je mladý a chytrý!“
„Všech šedesát je fajn! Faraon.“
„Super! Nepoznal mne! Támar.“
„Mne taky ne! Myrrha.“
/„Je výborná, ale nemohl bys zkusit ještě jedno žebro?“
„Okamžitě to smaž a předepiš mu monogamii!“
Odpověď: „Vyřídí později kolega.“/ deleted
„Nevím, jak se jmenuje ani jak vypadá, ale strašně ho miluju! Psýché.“
Afrodíté odtrhla svého syna od internetu. „Nemyslíš, že to poněkud přeháníš?“

„Nejsem jejich majetek,“ syčela podrážděně.
„Pořád tu pro ně musím být! Slyšeli někdy o syndromu vyhoření?!“
Byla vyčerpaná. Nemohla ani proplakat noc: I během té ji někdo stále volal.
„Mám nárok odejít,“ říkala si, „mám stejná práva jako... Jako kterákoli jiná entita! Vždyť já tu nikdy nejsem pro sebe! Budu samostatnější, budu se řídit sebou, nebudu...“ Ani to nedořekla a volali ji.
Bohové se sháněli po vhodných darech. Činili tak značně lidsky po vzoru tetičky, která ochotně předá dál nejohavnější nejzaprášenější amforu. Divili se, že se přihlásila ona.
Šťastně se stulila na samém dně skříňky. Konečně měla na chvíli klid.

Zpočátku ho to docela bavilo, brzy ale zjistil, že mít věštecký dar není právě nejlepší věc.
Kamkoli přišel, vítali jej mnohdy s radostí, avšak loučili se s ním přinejlepším s rozpaky.
Nejvíce ho štvaly davy čumilů, které se za ním táhly s predátorskými výrazy, doufajíce, že dnes zcela určitě něco praskne. Kolegyně Pýthie sice z podobných důvodů vyvinula metodu věštění v hádankách, ovšem prakticky to vedlo často k mnoha dezinterpretacím, omylům a dalším trápením.
Když opouštěl Théby, byl sice rád, že mor je pryč, ale kdesi hluboko cítil smutek.
Božské vytahování kostlivců ze skříní je sice očistné, ale poněkud bolestné.

„Chci stejnou čelenku s perlami, jako má Andromaché. Viď, že mi ji koupíš?“
„Došly už ty šaty z Egypta?“
„Dochází mi myrrha!“
„Ty slavičí jazýčky jsou připeklé, udělejte mi nové!“
„Co je to za splašky! Já chci nemejské víno!“
Paris se s prázdnou hlavou vypotácel z paláce na hradby. Kromě ženy uzmul Meneláovi i pokladnici, ale i ta už byla prázdná.
Helena rozhodně nebyla levná kořist.
Afrodíté navzdory ji druhý den vrátil s omluvným dopisem. Meneláos se mu ji sice potom neúspěšně pokusil v dřevěném koni (a také s omluvným dopisem) propašovat do Tróje zpět, ale nakonec trójská válka nebyla.