Addamsova rodina

„Pane Addamsi,“ začal redaktor opatrně. „Říkal jsem vám, že svůj manuskript máte poslat poštou.“
„Ale Rogere, to je tak neosobní,“ zakroutil hlavou nadějný autor a svá další slova podpořil gesty. „Chci cítit váš prožitek, chci vidět vaše emoce stříkat na povrch!“
Roger si uvolnil kravatu. „Vy očekáváte, že budu váš román číst před vámi? To jaksi není…“
„Rogere,“ zarazil ho s širokým úsměvem. „Udělejte to pro mě.“
„Ehm… Dobře… Věnování…“ Vzhlédl. „Tohle je šedesát stran!“
Gomez Addams hluboce potáhl z doutníku, který si nepozorovaně zapálil. „Svůj román věnuji své ženě. Nikdy bych se nesnížil natolik, aby nedostala alespoň celou kapitolu!“

Velma přinesla bledé copaté holčičce dvojitou porci palačinek – na účet podniku – protože sirotky, jimž na krku visí znamení Prastarých, je třeba si v Arkhamu předcházet.
Hrobník William, knihovnice Daisy a sestra Mary – místní odborníci na potírání vlivu Temnot – si k ní už neomylně přisedli.
„To děvče má Dar,“ mínila Mary. „Mohla by být prospěšná naší věci.“
Daisy objednává další palačinky („Kdy naposledy ta nebožačka asi jedla?“), nové spojenectví se vyvíjí slibně.

***

„Wednesday, mon chou, tady jsi!“ zvolala Morticia ode dveří.
„Ach ty děti, utečou, než vybalíte kufry,“ dodal sladce Gomez.
„Tak sirotek, hm?“ protáhl William, ale o satisfakci nakonec nepožádal.

Vstoupila do prosklené místnosti, která ze všeho nejvíce připomínala skleník. V rohu byly ostatně růže, což poznala podle trnů na stoncích bez květů. Nad truhlíkem na květiny se právě skláněla malá Wednesday.
Rostliny uvnitř nevypadaly jako květiny. Nevypadaly jako nic, co viděla. Ale ona na druhou stranu nikdy nebyla botanický typ.
„To je první úroda?“ zeptala se vesele.
Wednesday jí pohlédla až do duše. „Jsou na školní festival jídla.“
„Budeš je vařit?“
„Nejsou to exponáty. Chcete se podávat?“
„Myslíš podívat?“
Do tváře jí vlétla rajčata plná zubů. Ven vyběhla jako namydlený blesk.
Geneticky modifikovaná rajská jablka byla připravená k distribuci.

„Neviděli jste Johnyho?“ zeptal se Gomez, když usedali ke stolu. „Už jsou to dvě hodiny, co s dětmi odešel do mučírny.“
Babička ledabyle pokrčila rameny, chopila se naběračky a podlila téměř hotovou pečeni.
„A kde jsou děti?“ optala se Morticia.
V tom se Wednesday s Pugsleym objevili ve dveřích. „Už je večeře?“
„Skoro, ještě se dovaří příloha a můžeme podávat.“ Babička byla ve svém živlu, lítala od plotny k plotně a kuchyní se linula lahodná vůně masa.
„Je to vítečné, mami,“ pochválil jídlo Gomez. „Můžu si přidat?“
„Také bych chtěla ještě trochu strýčka, babi,“ zašvitořila Wednesday a nandala si stehýnko.

„Strýčku Festře, tys nikdy nemiloval, žádnou... ženu?“
„Ale ano, jednou.“
„Kde jste se poznali?“
„Na jednom krásném romantickém místě. Na Canterburském hřbitově. Vidím to jako dnes, sedím při svitu měsíce na leštěném mramorovém náhrobku a svírám její ruku.“
„A jaká byla?“
„Každičká její část byla dokonalá. Její ústa byla jako malina, její ruka byla jako z alabastru a nohy... to byly nohy bohyně!“
„A co se stalo pak, strýčku?“
„Pak jsem zjistil krutou pravdu a navždy jsem ji opustil.“
„Co se stalo?“
„Vykopal jsem zbytek jejího těla a vyšlo najevo, že nejsem její první. Její srdce už patřilo někomu jinému.“

Slunce bylo obrovské a zářivé. Když se Joel objevil s nádhernou modrou oblohou v zádech, bylo to jen dokončení strašného snu. Tím spíš, že nesl tu věc.
Wednesday se jí odmítla dotknout a uzavřela s Joelem jasnou dohodu – pokud jí ta kreatura někdy osloví 'mami', zemře. Jako potvrzení ji pojmenovali Transakce.
Byla divná, se svými zlatými vlasy a láskou ke svěžím barvám.
Jednoho odpoledne seděla u stolu a malovala koťátka.
„Wednesday, lhal jsem ti. Řekl jsem, že jsem ji koupil. Ale pravda je, že je adoptovaná.“
„Hnusíš se mi,“ řekla mdle.
Holčička ale nezmizela. Ani když Wednesday jednou řekla mami.

Blížila se půlnoc. Venku zlověstně zahřmělo a mezi černými závěsy problesklo prudké světlo. Na okamžik tak odhalilo scenérii v pokoji: malého chlapce přivázaného k židli a mladou dívku, vlastně ještě děvčátko, jak se s kudlou blíží směrem k němu. Blesk se modře zaleskl na její čepeli. Dlouhé černé vlasy děvčátka ostře kontrastovaly s jejím nepřirozeně bílým obličejem. S kamenným výrazem ve tváři několikrát zkusmo namířila kudlu na chlapcovo srdce...
V té chvíli do pokoje vstoupila vysoká, dospělá verze děvčátka.
„Zase zabíjíš bratra? Kolikrát ti mám říkat, že kudla se vráží zásadně do zad? Na srdce si vem vždycky jedině dýku.“

„Goméz, tú odpočívareň si zariadil nádherne. Všetky tie moderné veci.”
„Iste, Tish. Už bolo načase tie staré veci vyhádzať. Strýkov škripec bol celý prežraný červotočmi.”
„Ani jeho drvič lebky už poriadne nefungoval. Zhrdzavel tak, že keď ním mama otáčala, úplne sa rozpadol.”
„Strýko mal vždy tvrdú hlavu. Kde vlastne je? Fester, poď sa pozrieť na svoje nové stroje.”
„Myslíš, že sa mu to bude páčiť?”
„Určite. Počula si predsa predavača, že na tomto sa zbaví prebytočnej energie. A to potrebuje. Odkedy musí používať žiarivky miesto žiaroviek, má jej v sebe príliš. A tieto fitness stroje sú presne na to určené.”