Kudla

Blížila se půlnoc. Venku zlověstně zahřmělo a mezi černými závěsy problesklo prudké světlo. Na okamžik tak odhalilo scenérii v pokoji: malého chlapce přivázaného k židli a mladou dívku, vlastně ještě děvčátko, jak se s kudlou blíží směrem k němu. Blesk se modře zaleskl na její čepeli. Dlouhé černé vlasy děvčátka ostře kontrastovaly s jejím nepřirozeně bílým obličejem. S kamenným výrazem ve tváři několikrát zkusmo namířila kudlu na chlapcovo srdce...
V té chvíli do pokoje vstoupila vysoká, dospělá verze děvčátka.
„Zase zabíjíš bratra? Kolikrát ti mám říkat, že kudla se vráží zásadně do zad? Na srdce si vem vždycky jedině dýku.“