Invaze rušivých elementů (Tess)

Nadšení. Hele, Bradavice! Profesoři, jako živí! A Bradavice, hrad, fakt hustej, ty věže! Ty věže, ty schody, jdou nahoru a dolů a nahoru.
A nahoru!
A nahoru!!!
A pak jsou tu mařeny.
Zvědavost. Jinej živočišnej druh. Chce to pořádný výzkum.
A kontrolu škůdců.
Píšou, to se musí prozkoumat. Píšou blbě. Píšou hůř než blbě! Kromě těch, co píšou skoro dobře, ale ty jsou vlastně ještě horší; co, gramatika, na tu se tolik nehraje; co kánon, AUčko to jistí, ale kdyby aspoň v rámci svého fansvěta dodržovaly svoji vlastní logiku!
Zhnusení.
…
Ale co.
Ono vám nic bezmezného nevydrží napořád.
Bude líp.

Pištění Mařeny padající z Astronomické věže zní slaběji a slaběji.
Tak to bysme měly.
Teda já bych měla. Dneska sama.

„Myslím, že se na mě Gwen zlobí,“ povídám San, když sešlapu schody dolů.
„Proč?“ ptá se San.
„Proč si to myslím, nebo proč se zlobí?“
„Jo,“ zní matoucí odpověď.
„Víš...“ ignoruji tedy otázku, „Klofan tu nemá být, a teď když se zmátořil po sežrání Mařeny, je třeba ho dopravit k Siriusovi. Třeba by se Gwen ráda proletěla?“
„Takže ji chceš zaúkolovat?“
„Ne!“ ohradím se. „Chci jí udělat radost. Akorát nevím, jestli jí to udělá radost.“
„Proč se jí prostě nezeptáš?“

Měla jsem jen ty nejlepší úmysly!
Dobře, nebyly nejlepší pro dotyčnou, ale pro lidi, vesmír a vůbec. Šlo mi jen o to, aby zmlkla.
Možná jsem jí neměla dát tu čokoládu, kterou mi s jiskrou v oku podala Gwen? Ale jak jsem měla vědět, že je „vylepšená“?
Mařena se na čokoládu vrhla, jako by týden nejedla, tudíž zmlkla. To je dobře.
Následně...
„Jo! Funguje to!“, raduje se Gwen.
... zbledla, složila se na hromádku a...
... proměnila se v hada.
„Cos do toho dala?“ ptá se San zvědavě.
„Nějakou hadí kytku. Podle překladače.“
„Snake plant. Takže ještě bude blinkat,“ povídám.
„Blejou hadi?“

„No a viděly jste, jak se na mě dívá, má takovej melancholickej pohled, žejo, to bude ale určitě tím, že já mám zelený oči a stopro mu připomínám Lily, no to víte, první láska je přece vždycky nejsilnější a my stejně víme, že Lily miluje až za hrob, ale když on tak na mě kouká, já si myslím, že ji ve mě vidí a taky si myslím, že se do mě zamiluje a vezmeme se, jé já bych chtěla dvojčata, to je strašně výhodný, odbudeš si to při jednom...“
Tess beze slova položila před meloucí Mařenu čokoládu.
Ucpe ten vodopád.

Generují pištění a bordel.
Velice snadno poznáte, kudy jejich skvadra prošla. Papíry. Papírky. Tužka na oči. Opeřená kabelka.
I jiné módní či funkční doplňky.
„Hele!“ namířím prst na jeden z vytroušených předmětů.
„Vždycky jsem chtěla kapesní hodinky,“ rozzáří se Gwen. „Zabavuje se.“
„Prosím tě, k čemu ti tu budou?“ podivuje se San. „Máme prázdniny, nikam nemusíme, nic nás nežene...“
„Jsou krásný,“ povídám. „Ale nejsou zbytečně velký?“
„Čím větší, tím lepší.“
„Staroměstskej orloj, nechceš? Ten je tu taky.“
„Já to chápu,“ rozzáří se San, „Gwen chce prostě vědět, která bije.“
„Na to nemusim mít hodinky, to vidim,“ mávne Gwen rukou.
„Tess.“

Přes špatné zkušenosti nechávají studentky Jiskropšouku ležet volně papíry. Vrháme se na ně jako supi, chtivé zábavy.
„Hele, tady mám hlasování o největší crush,“ povídá Gwen, začte se a následně jde v salvě smíchu k zemi.
„Je tam Luciusek?“ ptá se San.
„Je,“ vypískne Gwen.
„A Snape?“
„Jsou tam, heh, všichni obvyklí podezřelí. A víc!“
„To jsem zvědavá,“ povídám a beru papír.
„Tyvole.“
To položí Gwen znovu.
„Hele, Tess, je tam tvý jméno,“ upozorňuje mě San.
Jako by to bylo třeba.
„Ale nemám moc hlasů!“ chytám se stébla.
„Ale... máš... nenulovej... počet.“
Ale mám nenulovej počet.
Asi skočím z věže.

„Tady bych teda nechtěla bejt pedagogickej dozor.“
Pozoruju z výšky profesorku McGonagallovou, jak v míří do vrbiček, z jejichž opačného konce se plíží podezřelý pár.
A ne jen jeden.
Profesor Kratiknot posílá do olšoví jiskry, ozývá se vyjeknutí.
Profesor Snape si odkašle a zpoza kašny (proč tam?) provinile mizí Zmijozelští. Než se dokolébá profesorka Prýtová, utečou i Mrzimorští.
„No není to jednoduchý,“ podotkne Gwen. „Třeba máš rodinu v úzkym průmyslovym odvětví, dorůstáš vhodnýho věku k tomu abys mohla pokračovat v byznyse...“
„... lovkyně jednorožců,“ doplní ji San. „A pak jeden večer a hups - je po kvalifikaci.“
„San!“
„No to je hned.“

„Jak se opovažujete! Jsem Voldemortova dcera!“ ječí fúrie uvězněná ve sklepení.
„Nemohly jste ji zamknout jinde?“ Snape se nám zjevil za zády.
„Nojo,“ uvědomím si, „aby nenamíchala nějakej výbušnej lektvar...“
Snape se poněkud uvolní.
„TO nehrozí.“
„Jakpak to?“
„Salazar Zmijozel byl v lektvarech takřka nepřekonatelný, ale v krvi to není. Bylinkáři mají zelené ruce, lektvarologové na to mají nos.“
Vyprsknu smíchy.
„Voldemort...“
„Býval výborný. Teoretik. Teď neuvaří ani čaj.“
„A ona?“
„S tím pršáčkem? Že by zvládla namíchat lektvar? Pch.“
Odchází nos a kus za ním jde Snape.
Tak to tedy je.
„San,“ povídám, „musíš nás začít kreslit s nosy!“

„... a je tady další,“ upozorňuje San.
Na tuhle nebylo třeba. Bílé vlasy spletené do složitého účesu, minisukně, rozhalenka skoro až na pupík... ale hlavním poznávacím znamením jsou andělské hlasy, prozpěvující „Gloria, gloria,“ zatímco Novou Studentku halí Oblak Výjimečnosti. A aerosolu vzniknuvšího hojným a stálým používáním přesladké voňavky.
„Asi budu zvracet,“ povídám. Jsem na pachy citlivá.
„Neboj,“ zkontroluje Gwen pohledem strop a vytáhne... lupu.
Na rozdíl od zažitých představ ve Skotsku někdy svítí Slunce.
Třeba teď.
Najít správný úhel...
Koncentrovaný sluneční paprsek dosáhne prakticky pevného aerosolu...
Puf!
Zasmrdí spálenina a Mařka už nikoho neoslňuje.
„Ty, Gwen, není to trochu drastický?“
„Ne.“

„... a pak nám vrazil do ruky knížku jakože ‚To jsem si vydal sám‘. Listuju tím, von tam stojí, má takovej ten nadějeplnej výraz kokršpaněla těsně před nakopnutím, a já vím, že jsem zlá, ale prostě... to nešlo říct. Koukám na tu typografickou hrůzu s naprosto šílenou interpunkcí stylu Házej to tam hrstma a přístupem k kapitálkám dle pravidla Padni kam padni, mhouřím voči nad různobarevným textem a polohlasem povídám: ‚To muselo dát takový práce.‘ A von se nadýmá jak holub na báni, myslí si že je druhej Tolkien a teď mi řekni, co s takovým?“
Ticho.
„San?“
Ticho.
„Sáááán?“
...
Usnula.