DMD č. 3. pro 3. 4. 2013. Téma: Statistika nuda je

„Sieg Heil, Herr Obergruppenalchimist.“
„Sieg Heil, Herr Obersturmbannführer, nejdu nevhod?“ nejvyšší říšský alchymista si sundal promočený pršiplášť a usedl do nabízeného křesla. Z okna byl i přes vydatný déšť vidět hustý dým stoupající z komínů krematorií.
„Vůbec, naopak jsem rád za vaší návštěvu. Nedáte si se mnou Schnaps?“
„Dám, ale stále jsem tu pracovně.“
„Kolik to bude tentokrát?“ zeptal se nenuceně Rudolf Höss a nalil lihovinu do připravených skleniček.
„Čtvrt milionu.“
„Teda povím vám, vy mi házíte statistikami.“
„Statistiky válku nevyhrají, tento rituál může. Je to problém?“
„Není, židů je dost. Bohužel.“
„Bohudík… Schnaps ist Schnaps…“
„Und Gas ist Gas.“

Čísla. Nic víc než čísla. Možná ještě míň. Jenže i tyto bezcenné položky na seznamu musel zaevidovat. Nesnášel tu práci, proč ji vlastně musel dělat? Pro nekonečnou touhu po dokonalosti a přesnosti. Ale i když byl Němec, vždycky mu to přišlo cizí. Jenže rozkaz je rozkaz a jen hlupák by si to neuvědomil.
Pustil se do té nudné práce. Vepsat sem toto a toto, podle směsi papíru. Aby vše bylo pohromadě. Dokonalé.
Světlo lampy vrhalo po místnosti děsivé stíny. Polootevřeným oknem proudil dovnitř nasládlý, odporný pach.
Uvědomoval si to víc než jindy.
Ale pořád to byla jen čísla.
Pouhá čísla.

Alfréd si trpitelsky povzdechl. Jeho pán opět soustředěně zíral na obrazovku počítače, kde se v temnu jeskyně odrážely obrazy těch nejkrvavějších vražd.
„Pane Bruci, je to opravdu nutné? Nechtěl byste občas vyjít ven, nachytat trochu sluníčka, jít do společnosti?“
Bruce Wayne od počítače ani nevzhlédl.
„Každý den je v Gothamu zavražděno minimálně pět lidí, dojde nejméně k šesti znásilněním, deseti přepadením a přinejmenším k jedné potyčce gangů či vykradení banky. Batman nemá čas na odpočinek.“
„To už o sobě mluvíte ve třetí osobě?“ zeptal se komorník.
Ale netopýří muž ho nevnímal. Ještě musel prohlédnout dvacet složek a vyslechnout patnáct podezřelých.

Devadesát osm procent pacientů s malobuněčným karcinomem plic jsou kuřáci. Dva roky od diagnózy přežije asi deset procent pacientů s malobuněčným karcinomem plic. Tak čemu se divím. Poctivě si ho vykouřila. Proč jsem čekala, že by ta chemoterapie mohla něco spravit? Vždycky jsme přece obě říkaly, že při infaustní prognóze je léčba jen trápení pacieta a teď jsme to obě braly jako šanci, šanci, která stojí za to utrpení chemoterapie… Co jsme čekaly? Zázrak?
Už to je pár let. Zase kráčím nočním chladem z velikonoční vigílie a v hlavě zase stejné myšlenky.
Getsemany. Kříž. Prázdný hrob…
Úzkost. Bolest. Naděje…
Díky.

Uvnitř doslova hořely nadšením. Navenek to probublávalo jen chvílemi. Kromě tatíčka plesy milovala celá rodina. Mary se nepočítá.
Denny, zlatíčko Denny je seznámil. Pan Meadows byl milý, ač poněkud uměřený. A moc mu to slušelo. Pana Drabbla jim Denny ukázal z dálky. Obě slečny málem zůstaly stát s otevřenými ústy.
John Drabble seděl v křesílku vedle pana Wickhama a vypadal jako jeho dvojče. Tedy... dokud oba nevstali a nepoklonili se jejich směrem. Wickham byl o hlavu menší.
"Je to možné? Jsou snad bratři?" Zvolala Lydia.
"Nu, statisticky by se dalo uvažovat o tom...," utrousil pan Meadows.
"Pffft, nuda. Denny! Tancujeme?"

Sergej zoufale vstal od stolu. Své panství na vesnici miloval, ale všechny ty účty s tím spojené ho tak nudily!
Do pracovny vstoupila jeho žena a pozvedla obočí. „Když vás ty účty rozčilují, budu je dělat já.“
„Ale drahá, to by přece nešlo. V Petrohradě jste tím jistě čas netrávila...“
Její pohled ztvrdnul. „Jenže já už nejsem v Petrohradě, viďte, Sergeji Pavloviči? Jsem tady, na venkově, už tři měsíce, a je načase, abych si našla něco na práci. A panství se bez zodpovědné správy neobejde.“
Když Tamara Ivanovna usedla a obrátila se k účetní knize, Sergej pochopil, že debata skončila.

Antifolus Efezský: „Tady čtu: pravděpodobnost narození dvojčat je jedna ku osmdesáti.“
Antifolus Syrakuský: „Statisticky počet vícečetných těhotenství stoupá, kvůli asistované reprodukci.“
Dromio Syrakuský: „Nezájem. Pojďme raděj někomu zaasistovat sami!“
Dromio Efezský: „Počkej, nech je číst dál.“
Antifolus Efezský: „Dromio má pravdu.“
Antifolus Syrakuský: „Který?!“
Antifolus Efezský: „Můj. Ačkoli teď nevím, který je který a co řekl.“
Dromio Syrakuský: „Teda pánové, klidně si to dočtěte, ale pak bychom se měli vrátit do Syrakus, než z toho zblbneme všichni.“
Antifolus Syrakuský: „Pravděpodobnost, že dojde k pojmenování dvojčat stejným jménem je nulová. Statistika však zdokumentovala hned dva takové případy. V Epidamnu v hospodě.

Shrek z Fiony rychle svlékl cibulové slupky,
kupa jejich zlobřích dětí jí lidi jak křupky.
Jeníček s Mařenkou vzali se (za ruku),
Jenda chyt kulomet, Mařenka bazuku.
Otesánek vyčet někde, že nezdravě žije,
dnes ho léčí doktor Voštěp - těžká bulimie.
Trautenberk si nakradl (celý poklad z hory),
na Bahamách dneska žije, nevylézá z nory.
Křemílek a Vochomůrka pozítří se berou,
děda Mrazík s babou Jagou chlubili se dcerou.
Princezna co ráčkovala najmula si logopeda,
kde děd Vševěd přišel k pleši, to mi teda spáti nedá.
Statistika, mrchla jedna, kleju jako dobytek,
předem je mi všechno jasné, pohádky jdou do kytek.

Zuřila bitva, dlouhá a vyrovnaná. Nad bojištěm v troskách zapomenutého města stoupal dým ze zničených tanků lidí i z pestrobarevných vznášedel cizáků z vesmíru.
Generál nezaváhal ani na chvíli. Elitní jednotka nebyla ve výhodném postavení, ale stačilo, aby rozstřílela nepřítele opodál, a pak už se jí nic nemohlo stát.
Statisticky je to akorát, pomyslel si.
Storm Boltery se rozeřvaly a nepřítele zahalil dým. Když se rozplynul, odhalil trochu překvapenou nepřátelskou jednotku, která neutrpěla jedinou ztrátu…
Nad stolem posetým plastovými modely „generál“ nevěřícně zíral na několik šestistěnných kostek a ony na něj mrkaly stěnami s jedinou tečkou. Tohle bude náročná bitva.

Než jsem se na chalupu odstěhovala já, bejvala většinou prázdná. Ale jednu dobu tam dost často jezdíval brácha.
Nejdřív s partou kamarádů.
Pak už jen ve dvou.
„Doufám, že si na chalupu nevozíš děvčata,“ prohodil jednou při večeři táta.
„Ne, tati,“ odpověděl brácha. „Žádná holka tam se mnou nikdy nebyla.“
Táta se potěšeně usmál.
„Jsem na tebe pyšný, synku. Dnešní mladí lidé a sex,“ zavrtěl hlavou. „Znám statistiky. Jsem rád, že ty jsi jiný.“
Máma vzdychla, vstala a začala sbírat nádobí.
Bráchova tvář byla prázdná a já cejtila v krku hořkost.
Někdy může bejt pravda jenom vláknem, zapleteným do lži.