DMD č. 10. pro 10. 4. 2013. Téma: V pravé poledne

„Termíny na skúšky už sú vypísané, zajtra od obeda sa na nich môžete prihlasovať.”
Týmito slovami ukončil vyučujúci prednášku a študenti sa začali hrnúť ku dverám z miestnosti. Náš protagonista počkal, kým najväčší nápor na dvere opadne a vyšiel tiež. Zamieril do počítačovej študovne, kde si v študijnom informačnom systéme zobrazil termíny skúšok daného predmetu. Skutočne tam boli, ale ich počet bol najmenší možný. Krátky zoznam ukazoval tri termíny s možnosťou prihlásenia sa od nasledujúceho dňa, presne od poludnia. Skontroloval dátumy. Samozrejme. Dva z termínov kolidovali so skúškami z niekoľkých ďalších povinných predmetov. Snáď bude mať zajtra na poludnie šťastie.

I přesto, že se blížilo poledne, byl les stále hustý a temný. Mohutné koruny stromů vpouštěly dovnitř jen minimum slunečních paprsků. Okolím se nesl nepříjemný chladný a vlhký pach, který byl pro tohle místo typický.
Marie tiše sesedla z koně. Opatrně proběhla mezi stromy a přebrodila široký potok.
Naštěstí věděla kde hledat.
Pod několika keři tam leželo bezvládné zmučené tělo.
Marie se k dívce mlčky sklonila a podepřela jí hlavu. Do úst jí postupně nalila připravený lektvar.
Z koženého pouzdra vytáhla zdobenou dýku a přiložila ji k dívčiným ústům.
Po chvíli se ostří nože zamlžilo. Marie se usmála.
Přežije to.

„Anděl Páně zvěstoval Panně Marii,“ ujal se Daniel von Drak modlitby před jídlem. Oba přítomní kolegové a starý muž v modrém svetru následovali jeho příkladu. Z talířů před nimi stoupal kouř s vůní svíčkové.
„Pane, prosíme, požehnej pokrmy, kterých budeme požívati. Dobrou chuť. Amen,“ zakončil Daniel. S dychtivým výrazem ve tváři sáhl po příboru. Starý muž se nepatrně zamračil.
„Danieli Jiří,“ oslovil vnuka.
„Ano dědečku?“
„Nezdá se ti, že jsi něco vynechal?“ napomínal děda Daniela.
„Nemyslím,“ odporoval mu ten. „Příbor máme všichni.“
Jaroslav L. se rozesmál.
„Víš, Danieli,“ vyrazil ze sebe. „Jedině ty dokážeš zkrátit Anděl Páně na třicet vteřin!“

Na molu se v pravé poledne strhl poprask, když jednu mladou dámu a dva mladíky nepustili na loď, protože neměli lístky.
"Podvodníci, slíbili jste mi cestu do Španělska! Dala jsem vám všechno, abych se tam dostala!" spustila dívka, pak jí do očí vhrkly slzy.
"Co jen budu dělat, tak daleko od domova..."
Námořníka se jí zželelo. Oba kriminálníky prohledal a našel hrst penízků. Normálně by to na lístek nestačilo, ale v tomhle případě se rozhodl přivřít oko. Slečna pokračovala na palubu.
O chvíli později se otevřelo jedno kajutní okénko a do vody žbluňkl konec provazu. Loď poveze dva pasažéry navíc.

"Jen sem poď, ty kryso zbabělá, natrhnu ti prdel!"
"Ty mně? Ty mně že natrhneš prdel?! Ty se ani nepoškrábeš na svojí vlastní, prašivej kydači stájí!"
Slunce stálo vysoko na obloze. Frank Ujeloteč a Vlastimír Ploskonožka stáli naproti sobě na návsi a hleděli si do očí. Frank třímal v ruce vidle, Vlastimír hrdě držel pohrabáč; kolty nebyly v okolí k dostání.
"Co myslíš, pustí se do sebe?" odehnal Záviš líně kloboukem pár much.
"Řekla bych, že ne; hlavně aby tu neudělali nějaký binec, kdo by to pak uklízel?"
"Stejně je to podivná móda. Co mají všichni s tím pravým polednem?"

Rod, který po dlouhém čekání a s velikým úsilím dosáhl moci, o níž se jiným ani nesnilo.
Císařská koruna, několik království, rozsáhlé země. Veliká říše v zámoří s nesčetnými poklady.
Rod tak vznešený, že uzavírá sňatky téměř jen s příbuznými.
Jeho sláva dosáhla zenitu. Avšak nebe není úplně jasné.
Velký mrak v sousedství. Francie, věčný nepřítel.
Druhý, malý, ale nepřehlédnutelný. Vzdorovité Nizozemí.
Třetí. Nepokořená Gloriana a její korzáři.
Temné mraky na obzoru. Turci v uherském království, odbojné Sedmihradsko.
Záře vrhá stíny. Kastilie zbídačelá kontribucemi a odvody, upadající města, všemocná inkvizice.
Mračna se zvolna sbírají. Blíží se bouře, počátek nevyhnutelného sestupu.

Tu jarní neděli ve vesnici všichni zasedli ke svým obědům, aniž by tušili nebezpečí. Malá, hnědá, tváře divé, plížila se mezi domy a nahlížela do oken. Občas se podívala do sešitu, který třímala (měl mimochodem na deskách nápis „polední menu“) a něco si pod vousy zamumlala. „Tady. Mařenka: pět let, 20 kg, ječí a odmlouvá … nebo raději tohle? Jeníček: šest let, 30 kg … hm, to vypadá slibně … pere se a říká sprostá slova.“
Z rukávů se vysunuly kostnaté pařáty a natáhly se do jednoho z otevřených oken.
Na věži kostela odbila jedna hodina.
„Zatracenej časovej posun,“ vyjekla polednice a zmizela.

Běželi, seč jim síly stačily. Měli zpoždění, jazyky na vestě a vesty propocené skrz naskrz. Slunce nad hlavami pálilo. Cesta, jako naschvál, začala stoupat.
„Rychleji, už máme jen půl hodinu,“ popoháněl je Mathew. Pohledem zkontroloval masivní titanové hodinky.
Času bylo na dosažení cíle opravdu málo.
„Fakt?“ vytáhl Rob svůj tikající strojek, který byl zdrojem častého posměchu – nejenže měl prasklé sklíčko, ale trpěl také růžovým řemínkem.
„Kecáš. Nemáš tam letní?“ Rob si zkoumavě přitáhl Mattovo zápěstí.
Kdosi vzadu si odfrkl.
„Prosím tě, je tři měsíce po konci světa. Kdo má ještě na hodinkách letní čas?“
„On!“
Na vzdálené věži odbilo poledne.

Pravé poledne. Vedro k padnutí.
Ráif se ploužil po poušti, za sebou vedl velblouda, který nesl sudy s vodou. Nikde žádný stín, kde by se mohl schovat před nemilosrdným sluncem. Tak prostě šel.
Nevěděl, kam jít, neměl žádný plán a tak jen cestoval od oázy k oáze a hledal cokoliv, co by se vymykalo. Jenže všude to bylo stejné. Lidé uctívající boha, který požaduje nesmyslné, mnohdy kruté dary. Beznaděj už dávno vystřídala rezignace. Byl jen dalším poutníkem na Poušti.
Ploužil se dál s vědomím vlastní nikdy nekončící cesty, a i když už nebylo pravé poledne, pořád bylo vedro k padnutí.

Většina zázraků se stává o půlnoci, ale ten můj, ten se stal v pravé poledne.
Ležím si tak ve své měkké teplé postýlce a cumlám svůj oblíbený prst. Všude jen obvyklý příjemný šum, tu a tam nějaké zvuky, ale jinak příjemně ticho - ideální prostředí pro relax.
No a pak najednou zemětřesení! Stěny se začnou třást, ozývá se rytmické dunění, zvenčí slyším lidi pokřikovat a dupat okolo… Mám strach a hledám, čeho bych se přidržel, ale než se stihnu chytit, mě to začne vcucávat.
Táhne mě to úzkým tunelem a najednou ostré světlo a hluk…
V pravé poledne jsem se narodil.