DMD č. 10. pro 10. 4. 2013. Téma: V pravé poledne

Nebyla to lehká doba, ale byli mladí a moc si to nebrali. Byli do sebe bláznivě zamilovaní, až je nic jiného nezajímalo. Každý bydlel v jiné vesnici, ale pravidelně se scházeli, vždy v pravé poledne u osamělého stromu na polích mezi jejich domovy.
Oba prožívali první lásku. Dlouhá povídání, stydlivé úsměvy, váhavé dotyky i první polibky. Společně těžké časy přečkají a pak už jim bude nádherně bez zbytečných starostí.
V tu červnovou středu ale nepřišla. Ani další den. Ani nikdy jindy. Přesto ta místa později zase navštěvoval. Chvíli počkal u starého stromu a pak pokračoval dál, až k lidickému památníku.

"...musíš tam být přesně, jinak ti nic neukážu!" mámil na ní desetiletý Peregrin slib.
"No, ale když já nevím..." Laureen se nejistě houpala na bříškách nohou, oči zabodnuté do země.
"Tak chceš ji vidět, nebo ne?" naoko se urazil
"...to víš, že chci. Budu tam," kývla rychle a odběhla.
Druhý den na ni čekal na smluveném místě; obrázek malého gentlemana - v ruce kytičku prvních sněženek, kterou ji chtěl potěšit.
Hodiny na věži kostela začaly odbíjet.
Nepřišla.
Malá Laureen polykala slzy. Kdo mohl tušit, že dnes přijede na oběd babička a ona bude muset celou dobu sedět u stolu jako dáma...

"Co si jako myslíš, že děláš?"
"Snažím se zneškodnit tuhle bombu."
"Už jsi to někdy dělal?"
"Ne, ale viděl jsem spoustu filmů, kde zneškodňovali bomby."
"A ty si vážně myslíš, že podle filmu to bude fungovat?"
"Ano, jinou možnost nemáme, pakliže se ti nepodaří rozkopnout dveře..."
"No dobře," řekl mladík a zhroutil se na pelest. Pokud se jim nepodaří zneškodnit bombu do pravého poledne, vylétne s nimi do povětří i tahle kobka.
Kdo ví, kde vlastně jsou. Někde v poušti. Možná je lepší zemřít při výbuchu než pomalou smrtí žízní.
"Červený nebo modrý?"
"To se ptáš mě?"
"Ano."
"Tak červený."

Leandros se nespokojeně ošil a otřel si z čela pot. Bylo pravé poledne, slunce pražilo a nad dlažebními kostkami malého Budapešťského náměstíčka se tetelil vzduch. András po jeho boku vypadal vyrovnaně, dokonce se lehce usmíval.
„Ehm, dědo?“
„Ano?“
„Seš si jistý, že přijde?“
„Když nepřijde, zneuctí tím můj návrh a upadne tak v nemilost se všemi následovníky. Musí přijít. A on to ví. Jinak je budeme moct zabít na potkání.“
„Ehm, dědo, víš, že je to upír?“
Nastala chvíle naprostého ticha, během které Andrásovi nejdříve cukl jeden koutek, a pak se jeho ústa roztáhla do lišáckého úsměvu. Hodiny odbily poledne.

http://a-totalita.livejournal.com/23658.html

„Myslíš, že existuje chvíle, která je na některé věci vhodnější než jiná?“ zafilozofoval si Lukáš jednou mezi hodinami před kamarády.
„No záleží na tom, co se chystáš dělat,“ přidal se do debaty Martin.
„Třeba teď bude vhodnější mlčet, neboť nám přestávka právě skončila a nerad bych šel k tabuli počítat vzorový příklad,“ odvětil Honza.
„A zkusili jste se někdy řídit podle biorytmů?“ pokračoval v debatě po cvičení Lukáš.
„Myslíš podle těch blábolů, co o nich píšou v ženských časopisech?“
„Ty čteš ženské časopisy? No nekecej.“
„Ale ne, nečtu. Ale třeba v pravé poledne bych řekl, že je úplně nejlepší obědvat.“

"Přidej Miku! Přidej!"
"Prosím. Tě. Můžeš. Mi. Laskavě. Vysvět-lit. Proč. Se. Takhle. Ženeme. Jak. Nějací. Potre-fení. Blázni?" Kouskuju při běhu slova. Kam sakra Erwin tak spěchá.
"Nestěžuj si a poběž, musíme tam být přesně v čas." Usměje se na mě. Usmívat se, to jí jde, ale aby mi někdy něco vysvětlila, to ne.
Zatočíme kolem dalšího skalního výstupku a k mému překvapení vběhneme do městečka. Chci už zastavit, ale Erwin mě chytne za ruku a táhne mě dál. Rozhlíží se po městě a nakonec mě zatáhne do jedné budovy.
"Uf, tak jsme to přesně stihli."
"Co?"
"Polední slevu na oběd."

„Doba k obědu a tady není ani noha!“ znejistěl jsem uprostřed vylidněného Staroměstského náměstí.
„Temný proroku! Ihned se vzdej!“ ozvalo se z ampliónu, který byl přidělaný pod orlojem.
„Co? Ale já jsem pan Hodný!“ zakřičel jsem do ticha.
„Opakuji! Vzdej se, sic tě stihne trest božího posla!“
„Sic? On vážně řekl sic?“ začal jsem se usmívat.
„Vzdej…“ stihl přístroj prohlásit, než jsem ho ustřelil.
„Pravé poledne, je čas klidu,“ poznamenal jsem do nastalého ticha. „A taky jídla!“ Vzpomněl jsem si na hlad. Přeci, strava je základ života. Já to musím vědět!
Toho dne, mne žádný trest kromě předraženého Twisteru nestihl.

Legenda praví, že v pravé poledne člověk může za určitých podmínek potkat sám sebe, stane se to ale jen lidem vyvoleným.
Slunce stálo vysoko nad hlavou, když se chlapec sehnul ke studánce. Než donesl doušek k ústům, všiml si, že kola na hladině ztuhla a přestala se šířit. Rozhlédl se. Nikde se nepohnulo stéblo. Snad i krahujec na obloze zmrznul uprostřed letu.
Podíval se zpátky. Ve studánce se zřetelně rýsovala zjizvená tvář.
Zamrkal a vše se dalo zase do pohybu.
Duny legendu neznal, proto se vrátil ke kozám a ani nevzpomněl na stín, který prve hrozivě vykukoval zpoza zjizveného obličeje.

Tik tak...
Prokletím i požehnáním pánů času je, že vyloženě cítí čas. Vidí vše, co bylo, je i bude.
(všechno co mohlo být)
(nejen) Z tohoto důvodu Doktor neustále utíká. Vnímat čas jeho očima znamená vědět, že vás dřív nebo později dožene.
(třeba za milion let, za tři sekundy... a nebo zítra v pravé poledne)
Brzy zemřu, uvědomuje si Doktor chaoticky a přesto se nedokáže zastavit. Nemůže, protože zastavit se by znamenalo si přiznat pravdu. A on si není jistý, jestli jí dokáže čelit.
(teď nebo kdykoliv)
Tak utíká dál. A čas se nelítostně žene v jeho stopách.
Tik tak...