DMD č. 10. pro 10. 4. 2013. Téma: V pravé poledne

TARDIS se už zase točí ve víru času, zatím co vevnitř Rose spadla do bazénu.
"Au! Dávej trochu pozor!"
"Snažím se..." Zakřičel na ni Doktor a vyděšeně se díval na kolečka, tlačítka a páčky, které se začaly samy od sebe pohybovat. TARDIS si z nich dělala legraci.
Najednou přišel náraz. Doktor vykoukl ven:"No to snad..."
"Co je?"
"Jsme v Narnii!"
"Jak o ní psal Lewis?"
"Jo, znal jsem ho."
"Hej! Jelene, kolik je?"
"Pravé poledne."
"Odlétáme!"
Opět házení a náraz.
"Tak co?"
"Narnie, ale vzhůru nohama. Hej! Jelene, kolik je?"
".endelop éveL"
"Levé poledne?!"
Vedle Doktora se TARDIS škodolibě zachechtala.

Agent jejího veličenstva se snažil zachovat pověstný britský klid, ale nebyl úplně úspěšný. Instinkt mu napovídal, že něco není v pořádku. Včera odklidili z cesty poslední krysu, která mohla prozradit jejich krytí, ale stejně si nebyl úplně jistý jejich pozicí. Spojení s centrálou nebylo kvůli možnosti odposlechu.
Zbývalo než spoléhat na instrukce a správná vstupní hesla.
Agent číslo jedna, tedy přesněji agent 007, a agent číslo dva, tedy 006, byli připravení k akci.
Zprvu šlo všechno hladce a dostali se téměř až k chemickým zbraním. Pak Agent 006 pomotal poslední heslo.
Namísto "v pravé poledne" z něj vypadlo "ve dvanáct".

U ohniště pozdě ráno
tlachají dvě stvoření,
první v zbroji, učesáno,
druhé krásné fakt není.
Setkali se stranou v lese
rytíř s dámou plesnivou,
teď už zpěv se krajem nese,
mají hoři společnou:
Jednu trápí astma, klouby,
o děti se zajímá;
druhý zas má pech na trouby,
kam se hne jich pytel má.
Pokecali s pivem v ruce,
jak je sere řemeslo,
celou dobu na palouce
ni zvířátko nehleslo.
Navzdory své příslušnosti,
dost si padli do oka,
slíbili si, ve slušnosti,
že sejdou se do roka.
Polednice záhy úpí,
musí zas do roboty
Edvin svoje věci kupí,
mizí páchat trampoty.

Zemětřesení!
Oliver se začal omámeně, ale energicky škrábat z postele, než zjistil, že za náhlý otřes může jeho kolega a důrazný kopanec do pelesti.
„Co je, Russo… někde hoří?“ zavrčel nevrle.
Paměť mu v ustupující rozespalosti servírovala útržky minulé noci.
Opera… jeho ruka najádiných zádech, které jí šaty odhalovaly skoro až ke… zubatá společnost zvrhlíků, úsměvy skrývající nože…
Maškaráda? Spíš cirkus…
„To budeš vychrápávat i v pravé poledne? Co práce?“
Lovec upírů a temný mstitel po kolegovi loupl ublíženým pohledem. „Pracoval jsem v noci, abys věděl…“
„Jo, ale to nám účty nezaplatí, prdelko. Alespoň prozatím ne. Tak se švihej oblíkat.“

V pondělí desátého července 1600 se obyvatelstvo Cartageny vyhrnulo na rozpálené ulice. Učený Mojácar, alchymista a astrolog, jim na poledne oznámil neuvěřitelné a děsivé představení.
„Slovutní občané. Nebojte se ničeho, co uvidíte, alegorie skončí během půl hodiny.“ sliboval.
V pravé poledne začal vzrůstat šum v davu. Ač přes slunce nepřelétl ani mráček, začínalo se stmívat.
A pak, jaká hrůza hrůz, temno jak v noci, slunce zhaslo docela.
Mojácar s mírným úsměvem sledoval přesný čas, bylo 12:37.
„Vrať nám naše slunce!“ křičela lůza.
„Posečkejte chvilinku,“ marně je uklidňoval. Ve 12:38 již visel oběšen na nejbližším stromě.
Plné zatmění skončilo v 12:39.

Spolek fanoušků Temného mstitele, momentálně sestávající z velice nadšených a velice dvou lidí, postával před kašnou uprostřed Oblačného města a dělal to, co dělal nejlépe: čekal.
„Fakt ti říkal, že se nám podepíše?“
„Jo, fakt.“
„Kdy říkal, že dorazí?“
„Nevím.“
„Jak nevíš? Vždyť ti to říkal!“
„Říkal jenom, že se mám v poledne pátého dne podívat k východu,“ pokrčil rameny a na střeše za jejich zády se cosi pohnulo.
„A ještě něco?“
„Že nechodí nikdy pozdě. Že chodí přesně tehdy, kdy chce.“
„Tak snad přijde, už bude poledne.“
„Určitě přijde.“
Měli pravdu, nepřišel pozdě, nýbrž přesně tehdy, kdy chtěl. Nikdy.

Hleděl na ni, ptal se, jak je možné, že dala své srdce zrovna jemu…
Hleděla na něj, ptala se, kdy konečně uvěří v upřímnost jejích citů…
Zatvářil se odhodlaně a ona věděla, že jeho nepřátelé by se měli třást…
Usmála se a on věděl, že udělá cokoli, aby byla šťastná…
Přistoupil k ní, chtěl se rozloučit, v soukromí.
Zavrtěla hlavou, vzala ho za ruku, pokynula k východu.
„Je čas, abychom přestali naši lásku tajit. Jsem Arwen Večernice, ale nebojím se poledního slunce.“
Na okamžik zaváhal. Bylo to rozumné? Zřejmě ne, ale… když bok po boku vykročili ven… připadal si úplný…

Slnko je najvyššie nad obzorom. Tvár mám obrátenú priamo k nemu, oslepuje ma, ale jeho lúče sa mi rozlievajú po tvári.
Mám rada teplo.
Vlaky teraz jazdia len raz za hodinu, nástupište je vyľudnené. Snažím sa stáť v závetrí stĺpu, ale vietor sa do mňa opiera celou silou. Batikovaná červená sukňa mi pod jeho náporom plieska o členky, vlajúce vlasy sa mi lepia do tváre.
V ústach cmúľam tabličku čokolády. S čokoládou je každá chvíľa dokonalá. Takmer.
V diaľke sa zo stromu zdvihne kŕdeľ vrabcov vystrašený signalizáciou železničného prejazdu.
Je mi zima. Som strašne unavená. Dnes už to je naposledy.

Hromada bomb hnojůvek a Weasleyovských výbušných velerachejtlí. Žádné svíčky nebo tak. Kateřinská kola ve vylepšeném provedení, dokončil jsem je sotva před týdnem. Prskavky, zářící hipogryfové a drak, co fakticky chrlí oheň. Jakmile odbije dvanáctá, mávnu hůlkou a rozsvítím oblohu. Mluvil jsem o tom s taťkou, říkal, že to pak na Ministerstvu s mudly nějak vyřeší. A mamka? Znáš ji, asi mě přizabije, ale potom to pochopí.
A pak přijde hostina, pozvali jsme spoustu lidí - na každého vychází aspoň jeden kanáří piškot nebo omdlévací oplatka.
Dneska je to rok, Frede. Chci, abys tam nahoře viděl, že jsem to tady dole nevzdal.

Hodiny na stěně ukazují dvanáct. Jsou nastavené na greenwichský čas, i když tady v okolí to už pomalu přestává dávat smysl. Nastasja cvaká do počítače. Nepracuje, hraje plošinovku. Z kuchyně se ozývá cinkot nádobí, dneska vaří Čang – a Sven, který se jako vždycky nemůže dočkat oběda, mu krade zeleninu zpod rukou. Tim, ten mizerný Australan, co si snad nosí slunce v kostech, je s Jolandou venku a učí ji rozeznávat souhvězdí. Já jediný se pokouším sepsat report. Světlo nad stolem občas temně blikne, to když generátor trochu vynechá.
Poledne nebo půlnoc. Tady, u osmdesáté rovnoběžky, vychází Slunce někdy začátkem září.