Supernatural

Zmrtvýchvstání není vítězství života nad smrtí: jsi zpět, ale tvůj svět je dávno mrtvý.
Rovnováha.
Nemátla ji jen technologie; byl to především neznámý vysoký třiatřicátník, kterého ještě nedávno chovala v náručí jako miminko. A dávno ne chlapeček, jehož zelené oči křičely o tragédiích, které viděly a přesto měly tu drzou naivitu dívat se na ni s úžasem a očekáváním, která už nikdy nemohla splnit, protože ta žena, kterou sledovaly, nebyla tou, kterou si mysleli, že vidí.
Protože matka, která je tehdy dokázala milovat automaticky, se to teď musí znovu naučit.
Děsila chvíle, kdy jim to dojde.
A toužila po ní.

Kolik let musí být dítěti, aby bylo dost staré na zjištění, že příšery pod postelí jsou skutečné? Deanovi byly čtyři. A John si bude navždy vyčítat, jak brzy ztratil syn dětství. Nezastaví ho to.
Lov je všechno.
„Same… musíme si promluvit,“ začal.
Sam vylekaně vzhlédl.
A John v tu chvíli věděl, že mladší chlapec ví. Dean musel promluvit. Na okamžik pocítil vlnu vzteku, protože voják nesplnil rozkaz, kterou vystřídala vina, když viděl, jak Sammy chytil bázlivě bratra za ruku a oba před ním stáli, oba tak mladí a…
„Pane?“ řekl Sam.
John se nenáviděl. Ale…
„Když ti bylo šest měsíců…“

Sam: "Deane, musíme za Casem"
Dean: "Cože?"
...
Sam: "Proč nejedeme zlatíčkem?"
Dean: "Zlatíčko si půjčil Castiel."
Sam: "Cože? Proč si ten posel boží půjčil zlatíčko?"
Dean: "Potřeboval si dojet... do kostela."
Sam: "Zatraceně, jestli zlatíčku něco udělal, tak se nedožije Apokalypsy!"
Dean: "Hele co kdyby ses radši uklidnil?"
Sam: "Co kdybys držel hubu?"
Sam: "Blbče."
Dean: "Debile."
...
Dean: "..."
Sam: "Spadl na něj meteorit."
Castiel: "Spadl na mě meteorit."
Dean: "Je z ní placička. Z mojí bejby je placička."
...
Sam: "Je mi to fakt líto, ale bude to tak lepší... To už nespravíš."
Dean: "Sešrotovat? Proč?"
Sam: "Teď se radši nedívej."

Už se nemohl dočkat, až si ho dá ke snídani. Usnul u stolu a tak pouze vzhlédl. Měl tam být, ale nebyl. „Same, kde je můj koláč?“
„Co je ,koláč´?“
„Same?!“
„Co? Já fakt nevím, co je to koláč. Jestli je to zase nějaký z těch tvých nesmyslů…“
„Cože?“ Dean nechápal.„Co?“
„Pacta sunt servantes,“ ozvalo se za ním. Dean se otočil a zíral Luciferovi přímo do tváře. „Měl jsi dodržet, co jsi slíbil. Ty jsi ho vážně chtěl, co? Víš, řeknu ti to takhle: lidstvo nikdy o koláčích neslyšelo. Lidé zapomínají vážně snadno…“
"Ty-!!!"
Vzbudil se. Byl tam. Ufff...

Díval se oknem, jak si rozčesává vodopád kaštanového hedvábí. Ruka podobná bílému alabastru se pohybovala pomalu, beze spěchu, a přitom každý tah hřebenu mohl být tím posledním. Neplakala, ale oči se jí tak zvláštně třpytily. Jako by se z nich už vytratila většina života a nahradilo ho mlčenlivé odevzdání, třebaže tělo ještě dýchalo.
Díval se a z toho pohledu se mu svíralo srdce.
Crowley nebyl démonem křižovatky dlouho - a před deseti lety udělal chybu. Teď už věděl, že to byla chyba. Stejně jako věděl, že má na lítost celý zbytek věčnosti.
"Pacta sunt servanda," zašeptal a pobídl pekelného psa vpřed.

Jeremy neměl svůj den. Lépe řečeno zrovna dnes tomu bylo deset let, co uzavřel smlouvu s démonem. Celý den se schovával a doufal, že ho nikdo nenajde. Zrovna když byl zamčený v pokoji a modlil se, rozletěly se dveře a dovnitř vstoupil chlápek v obleku.
"Nazdárek Jeremy," uculil se, "jsi připravený odejít?"
"Ne tak rychle Crowley!" ozvalo se za ním. Stáli tam dva muži.
"Pacta sunt servanda."
"Cože?" zeptal se menší.
"Smlouvy se mají dodržovat," vysvětlil vyšší.
"Jo? My ti tu smlouvu ale rušíme!" zakřičel menší.
"Pozdě," pokrčil rameny démon a ukázal na nebohého Jeremyho, který z nich dostal infarkt.