DMD č. 16 pro 16. 4. 2013. Téma: Já nejsem mrtvý!

Jeremy se ocitl v Knihovně. Celé to vypadá na sen Talis, ale Talis tam není. Ani Elizabeth.
Jeremy projde kolem oddělení Mokrých autorů, kde projíždí neúnavný robot, který odsává vodu a občas vysune z boku sekáček a utne chapadlo lezoucí z Lovecraftovy sekce.
Co když teď Talis ví, že Jeremy v jejím snu myslí i na Elizabeth?
Jeremy zvedne hlavu, jestli na stropě neuvidí kamery ve tvaru očí Talis.
Zakopne o přípojku odsávače. Ten pobouřeně zavrčí a shodí ho dírou v balustrádě.
„Nejsem mrtvý!“ ujasní si Jeremy o patro níž.
„Nápodobně,“ ozve se mu za zády tichý, příjemně skřípavý hlas.

Nejtěžší to bylo poprvé. Vzít si od druhého člověka jeho sílu není tak snadné, jak o tom píšou různé kuchyňské příručky magie. Kdyby to zkoušel s někým cizím nebo kdyby se Albína jen trochu bránila, nejspíš by se mu to vůbec nepovedlo. A jeho zbídačené tělo jakoby nejdřív nevědělo, co si s přílivem cizí energie počít. Málem začínal propadat beznaději, když jakoby v něm povolila hráz a cítil, jak do něj Albínina energie proudí jako životodárný pramen. Jak ukradená magie vyplňuje prázdnotu, kterou po sobě zanechávala jeho vlastní. Jak díky ní opět získává vládu nad svým tělem. Vyhrál. Bude žít.

Seděl nad jezírkem a pozoroval měsíc. Vzpomínal na chvíli, kdy k němu poprvé promluvil. Tehdy zemřel, ale žil dál. Tenkrát to ještě nechápal, ale teď ano. Byl strážce a to něco znamenalo. Pro něj ano.
Měl svou partu kamarádů, která by někomu mohla přijít i neskutečná. Ale stačilo jen uvěřit.
,,Hej, Jacku!" vyrušil ho Velikonoční Zajíc. ,,Vem mráz a jinovatky a odkliď si je pryč. Za týden budou Velikonoce."
,,Tak budou Velikonoce na mrazu," řekl a v obličeji se mu rozpláclo velikonoční vejce.
Jack spadl do sněhu. Za chvíli šel Zajíc ověřit, jestli tu ránu přežil.
,,Baf!" vyděsil ho Jack.

Když zemřela, zemřelo něco s ní. Poslední měsíce hodně trpěla, věděla, že konec nevyhnutelně přichází a snažila se využít zbývající čas, jak nejlépe mohla - s ním a jejich dvěma dcerkami. Najednou tu bylo hrozivě prázdno. Večer, když uložil holčičky ke spánku, seděl sám v obýváku, poslouchal ticho a díval se do tmy. Sedával tam celé roky. Najednou v té temnotě zazářila jiskřička v podobě drobné brunetky, která se s malým synem zrovna přestěhovala do vedlejšího bytu. Přišla se představit a omluvit chlapečkův noční pláč, je s ním sama a nemohla ho utišit.
Tiše zašeptal do šera: "Přece ještě nejsem mrtvý..."

"Toníčku...ale sakra, jak ty se to... Rudolfe, nech toho!" Kukačka si stíral pot kostkovaným kapesníkem.
"To ti nestačí ta šlamastika, co sis přivodil loni? Vždyť ty jsi vlastně mrtvej! Ty jseš svůj vlastní bratr, co má mít příští týden ohlášky s vlastní ženou... chci říct švagrovou...fujtajksl, tys to zamotal! A jestli si teď nedáš pokoj a znova něco ztropíš, tak už do tý basy půjdeš doopravdy. A na dlouho."
Jenže Anton už měl upito a Kukačkova litanie mu připomněla, jak ke všem těm potížím došlo. "Když oni mi", jazyk měl už dost neohebný "když oni mi opřeli... upřeli... tu medaili!"

Byl to začátek.
Nejdřív si uvědomoval obrazy. Měnily se před jeho očima.
Poté si všiml zvuků. Něco znamenaly.
Vůně trávy, dotek větru...
Vnímal.
Až mnohem později si uvědomil sebe.
Pocit hluboko vevnitř mu tvrdil, že je něco špatně, že tady nemá být, že už nemá existovat. V hlavě mu hořel oheň. Zuřivé nutkání.
Já jsem, já nejsem, co to je, já? Co mám dělat?
Cosi v něm vědělo, že je mrtvý. Nebo...?
Teprve až když zabil králíka a pozoroval jak v jeho očích vyhasíná světlo, uvědomil si, že žije.
Bylo to uspokojivé.
Rozhodl se zjistit, co by ještě šlo zabít.

Od chvíle, kdy se v nemocnici u svatého Munga probudil bolestí tepající zbytkem jeho pravé ruky, věděl, že žije v propůjčeném čase. Neměl přežít, nikdo s tím nepočítal, nejméně on sám. Každé další ráno vítal s rozpaky a špetkou vděčnosti. Pocit nepatřičnosti a provizornosti v něm setrvával, když přebíral Merlinův řád, když byl jmenován ředitelem Bradavic, když učil další ročník Obraně proti černé magii. Pak přišla rána, na kterou celou tu dobu čekal. Nechápal, proč teď hledí na dveře ředitelny se stejně absurdním pocitem, s jakým hleděl před pěti lety na dveře svého nemocničního pokoje. S nadějí, že vejde ona.

Tiše pospíchá ztemnělou chodbou.
Neschopný pochopit, jak mohl dopustit něco takového.
Slíbit, že se o ni postará? Odvést jí uprostřed noci z domova? To se dočista zbláznil?
Sotva jí zná.
Přesto touží po tom způsobit tomu muži muka za to, že na ní vztáhl ruku. Postarat se, aby byla v bezpečí.
A ona mu tak důvěřuje, i když jí zklamal.
Nedodržel slib.
Nepřišel.
Sevře v dlani drobnou ručku a pohlédne za sebe.
Při pohledu do jejích zelených očí ho pravda uhodí přímo do tváře.
Díky ní přestal být stínem, kterým byl od smrti svých milovaných.
Díky ní opět žije.
Nepřežívá.

15. března roku 44 před naším letopočtem v Římě. A potom znovu a znovu - na všech jevištích světa, v zemích a jazycích, které se teprve zrodí - zazní ta trpká slova Et tu Brute? a veliký Caesar umírá. Je probodán nespočtem ran, krev z něho prýští a spiklenci si v ní myjí ruce. I je však brzy čeká smrt.
Osoby divadelních her mají jednu podstatnou výhodu. I když je někdo zavraždí, jakmile se zhasne, nebo spadne opona, odplíží se do zákulisí, smyjí ze sebe tu prasečí krev a čekají na děkovačku. A po představení jdou se svými vrahy klidně na skleničku.

"Ne!"
"Ale, tak dejte si říct. Celá Neviditelná univerzita je vzhůru nohama, a to jen díky vaší tvrdohlavosti, pane Žičko."
"Ale vy to nechápete, já nejsem mrtvý. A klub nového začátku už dávno neexistuje, pane Výsměšku juniore."
"Neříkejte mi junior!" Řekl Výsměšek a zčervenal jako rak. Bohužel byl nucen přiznat že má Rumpaál pravdu. Klub nového začátku odjakživa vedl Reg Půlbotka a ten odjel na dovolenou.
"Tak ho obnovte!" Vykřikl.
"Já?"
"Vy a Šlýžkal. A samozřejmě bratr Lupine. A co manželé z Nosterfernetu?"
Od stěny se oddělil stín a dal mu do ruky papírek:"A coooíííoooííí já?"
No jistě. Bratr Soulolit.